Tom-clancyovské počiny mají v portfoliu Ubisoftu své místo vydlabané hlouběji než jakékoli jiné. Pravda, ono kolikrát prostě jen stačí před název hry přidat jméno slavného spisovatele (případ leteckých H.A.W.X.), a hned je jasné, oč půjde. O vojenskou akci, v níž je osud lidstva vždy v sázce a někdo s tím musí něco udělat (letka stíhačů, tajná policejní jednotka, tajná vojenská jednotka nebo tajný vojenský jednotlivec). Už nějakou dobu nás teroristů zbavuje Sam Fisher, teď už prošedivělý voják vzhledu George Clooneyho, který nejraději pracuje sám a ještě raději tehdy, není-li při výkonu pracovní činnosti vůbec vidět.

Zatímco stříbrné plátno má Jamese Bonda, herní průmysl má Sama Fishera. Už jen jeho opětovné naverbování zpět do služeb americké vlastní notně připomnělo lanaření slavného 007 šéfkou M. Ostatně v mnoha dalších případech se paralela s agentem Jejího Veličenstva přímo nabízí. Sam, byť člen tajné operační jednotky USA, má v řešení zadaných úkolů v podstatě volnou ruku. A s ní přichází volnost i pro hráče. Od předchozího dílu (Conviction) se tedy mění hned několik podstatných věcí. A nutno říci, že k lepšímu. I když je pravda, že mnozí takové změny přivítají s rozpaky a byli by raději za starého dobrého Sama.

To znamená především stealthového. Protože ať už se to snaží nový Blacklist sebevíc, vždycky navodí stealthovou atmosféru jen do té míry, jako by jí navodil Assassin’s Creed v úkolech, při nichž nesmíte být odhaleni. Ne snad, že by to bylo špatně. Někdo se ale může cítit okraden o nemalý peníz, který do hry vložil. A když už jsme u toho Assassin’s Creedu, tak i s ním bychom mohli najít spoustu souběžných vývojových větví. Sam a Ezio/Connor by klidně mohli být vzdálenými bratranci (znát je to především v pohybu). Ubisoft trochu cíleně slučuje své značky a dává jim podobné rysy. Třeba takový Prince of Persia musel assassínským borcům ustoupit úplně. Sam si své místo ve stínu zcela jistě udrží.

Hra se točí kolem seznamu důležitých míst (Blacklistu), kterých se rozhodne jistá teroristická organizace zmocnit a dostat tak vládu Spojených států do úzkých. A s ní i celý svět. Jak vidíte, zápletka zdaleka nepřipomíná ty nejpropracovanější dějové linie v žánru, ovšem svoje kouzlo určitě má. Sam tedy musí postupně přijít na to, kdo Blacklist získal a zabránit teroristům zmocnit se kontroly nad USA. Pomoci mu má jeho tým (což rovněž není nic nového, zase je tu jedna upjatá ženská postava coby Samův protiklad, jeden šprt co má neustále hláškovat a jeden málo mluvný introvert). Sam taky dostává supermoderní hračky a svět zachraňuje z paluby obřího letounu, jehož hlavní deska s cílemi mise zase vypadá jako velitelský můstek kapitána Shepparda.

Potěší ale možnost, že si svůj letoun můžete různě upravovat. Za každou misi totiž obdržíte určité množství peněz v závislosti na tom, jak jste si počínali. Takže když budete hodně tajní a všechny nepřátele odrovnáte hezky potichu, odnesete si z mise o mnoho víc peněz, než když to všechno uděláte hlasitě. Z toho tedy jasně plyne, že se vás nový Splinter Cell snaží motivovat k co možná nejtiššímu projevu. Nemusíte se tím řídit, na nejlehčí úrovni si hravě vystačíte se samopalem a dobrým krytím, ale tvůrci by si přáli, abyste opravdu byli tišší.

Assassin’s Creed pak opět připomene nastavení Samovy výstroje. Tu si totiž můžete podobně jako jednotlivé díly letadla modifikovat za peníze, které utržíte v jednotlivých misích. Do každé mise se tak můžete vybavit trochu odlišně a podle toho taky přizpůsobit svoje konání. To je velké plus – a konečně se tu, byť opět zjednodušeně, objevuje starý duch Splinter Cellu. Potěší i možnost si z misí vybírat. Na mapě jich máte hned několik a ty hlavní červeně vyznačené. A tak je jenom na vás, do kterých se pustíte.

Volnost v celé hře rozhodně potěší. Byť jsou mise poměrně jasně nastavené a vy se tak ženete jen z bodu A do B, rozhodně máte spoustu možností, jak se tam dostat. Většinou vede jedna cesta přímo a několik vedlejších kolem. To však vyžaduje o něco víc plánování, a komu se nechce zapojit mozek, tak jednoduše odjistí granát a hodí ho nepřátelům pod nohy. Je to přímočaré a nabité akcí. Vše podporuje docela kvalitní soundtrack, který neruší, ale pomáhá navodit atmosféru nahuštěné atmosféry.

Celkově se tedy jedná o povedenou a řemeslně perfektně zvládnutou hru, která však nezůstane v mysli nijak dlouho. Je to trochu škoda, ale pro tenhle účel se ani akční snímky/hry netvoří. Důležité je, aby vás hra pokud možno co nejvíce vtáhla, chvíli si s vámi pohrávala, a pak vyplivla bez toho, aniž by vám způsobila nějakou ujmu. Přesně takový je nový Splinter Cell. Odpracuje si svoje a odpracuje si to dobře.