Dnešní definice multiplayeru je zcela jednoznačná. Ačkoli možností máme k dispozici vícero, dnes si za slovo multiplayer hráči zcela automaticky dosazují slůvko online, které sice zachovává odkaz z minulosti, nicméně jej zároveň přetváří v něco, co s multiplayerovým hraním, jak jej známe z herního pravěku, nemá moc společného. Vím, že většina z vás asi nemá páru o čem mluvím, ale proto píši tyto řádky. Vraťmě se proto o pár let zpět a představme si dvojici mladíků, sedících u počítače, živě diskutujících a zároveň hrajících.

Ve dvou na jednom počítači? Co je to za pitomost? To někoho mohlo bavit? Po pravdě, dříve byly podobné seance naprosto běžnou záležitostí. Oproti dnešním MMORPG světům jde sice o hodně primitivní záležitost, ale mělo to i své výhody. Tou, ze všech nejhlavnějších, byly rozšířené možnosti komunikace, které, podle mého, dodnes zajišťují tomuto typu zábavy něco navíc. Jednalo se v podstatě o společenskou záležitost. Nesestávala totiž jen z neustálého ťukání a klikání, ale také z běžné „real life“ komunikace z očí do očí a s možností vyjádření emocí. Vypadá to, jako psychologický výkřik do prázdna, ale věřte mi, hra + mimoherní sviňárničky = záruka dobré zábavy.

Ti, kteří něco takového zažili, jistě znají ten druh štiplavé bolesti, který bývá cítit na pravačce, zejména po vyhraném závodě ve Wacky Wheels a jistě také dobře vědí, jak sladce chutná pomsta, podaná formou krátkého podržení proti/spoluráčova tlačítka pro plyn v té nejostřejší zatáčce. Navíc spousta těchto her obsahovala i kooperační složku, která bohužel byla dojnými deathmatch krávami postupně odstavena do pozice, ve které se dnes nalézají takové věci jako dinosauři, dechovka nebo dobré mravy. Z mého pohledu - tedy z pohledu člověka, který má po ruce sourozence a reálné kamarády - se na vymazání tohoto typu zábavy z povrchu elektronického světa, dá nahlížet jako na jistou formu kacířství.

Abych ale jen pořád dokola neomílal, jak ty staré časy byly skvělé a dneska jak je ten svět k ničemu a ta mládež je nevychovaná, radši pohovořím o několika vybraných hrách, které jsou na počítač aplikovatelné i dnes a stále skýtají hromady zábavy. Tedy, pokud jste na to alespoň dva. Pokud ne, odlepte se od WoWka a sežeňte si kamarády, protože tohle si prostě musíte zahrát.

Jazz Jackrabit patří do poslední dekády arkádových her, které hráčskou obec ještě jakž takž zaujaly a po jakéms takéms vyhasnutí úplně opustily scénu, aby přenechaly prostor zrovna letícím střílečkám. Omílat stále dokola, jaká je to hrozná škoda, je upřímně řečeno už trochu nuda a proto se zmohu pouze na ubohé odkázání vás kamsi do hlubin internetu (jiná možnost už asi není ) ke stažení tohoto skvostu. Chápu, že většina odvrátila od tohoto článku oči někde mezi první větou a názvem tématu, protože hrát něco, co je staré, znamená hrát „ošklivou“ hru a to bychom pak před kamarády nevypadali dostatečně kůl, jenže – divte se jak chcete, um se kterým je tato hříčka zpracováná dodnes září novotou a grafickou stránku hry vykopává do nebes. Ačkoli je jako nejvyšší rozlišení podporováno pouze nemoderních 640*480, rozhodně je na co koukat a já vám garantuji, že si stačí deset minut zahrát a grafika vám na mysl už nevyvstane ani jednou jedinkrát. Ve hře více hráčů jsou k dispozici módy jako kooperativa, bitva, závod a honba za pokladem. První dva jsou tak nějak jasné, honba je pak pouhým převedením automobilových závodů na králíčkovské závody a honba za pokladem je soutěží, kdo nasbírá více cenností. Zkuste se nechat přemluvit k několika hrám a pak přijít s tím, že ta hra je brak. To zkrátka nejde.

Co si budeme nalhávat, Bomberfun je stou variací na téma Bomberman, podaný s trochou toho grafického koření navíc, aby se na to lépe lákali hráči. Pravda je taková, že ať už je tato hra z morálního hlediska jakkoli špatná, z toho hratelnostního patří mezi špičku, a tak i přesto, že si legend jako Atomic Bomberman vážím, musím dát v tomto článku přednost Bomberfunovi. Pěkně to vypadá, na hardware to náročné není a pokud se u toho čirou náhodou sejdou dva lidé, nutně musí vzniknout závislost jako řemen. Herní principy jsou shodné s pravzorem (pokud někdo neví, možná vzpomenete ještě na hodně podobný Dyna Blaster od Hudson Soft) s výhodou několika úprav, dodávajících hře na adrenalinu. Sebratelných upgradů je více, hra je celkově rychlejší a pokud se to jó vleče, bodce vysouvající se ze země nebo valící se sudy, vás pěkně popoženou. Jistou výhodou u těchto her oproti jiným splitscreenovkám je herní obrazovka, která není rozdělena na dvě poloviny, ale zůstává stále celistvá a tak se nemůže stát, že se protivníkovi vysmějete jaká že je lama a neumí to, abyste následně došli k trpkému zjištění, že ten blb co to neumí jste vy, protože neumíte koukat ani na svou půlku obrazovky.

Mortal Kombat se na žebříčku nejprodávanějších her historie podle Gamasutry, umístil na nádherném dvacátém místě, s dvaceti miliony prodaných kopií. Z toho by bylo pěkných pár Pentií extreme doplněných o quad SLI a dvougigo ramky. Nám teď ale postačí úplně obyčený Celer na půl gigaherzt, se symboulickou 64 RAM a grafikou na úrovni Voodoo 2. MK 4 je totiž plně trojrozměrnou hrou, jejíž grafiku už sice dost slušně nahlodal zub času, ale stále oplývající hratelností hodné amputace končetin. Jiná léčba ze zasekanosti do Mortalu neexistuje – bylo by to zbytečné. Máme možnost vžít se do několika borců, na jejichž bedrech spočívá váha osudu celého světa. Prohrajete, prohrálo i lidstvo. Vyhrajete, nikdo se o ničem nedozví, ale pro ostatní bojovníky budete mistr a budete žít s dobrým pocitem, že jste frajer. Principy hry asi není moc nutné popisovat, protože hru tohoto typu hrál nejspíše každý, pokud ne, tak určitě nekdy koukal v televizi na bojová umění a pokud ani to ne, tak je velitelem vesmíru a my mu to všechno zobem z ruky.

Dnes se najde jen minimum her, kde na autíčka koukáte shora a vaším úkolem je v prvé řadě dojet závod a hned v druhé řadě, mající jinak úplně stejnou prioritu, jako ta první, zničit své protivníky všemi dostupnými prostředky. V případě Ignition se nejedná o žádná brutální jatka, při kterých tuhne krev v žilách (pokud ovšem nebydlíte v letní chatě na Sibiři), jedná se defacto jen o obyčejné regulérní závody, podané dost šíleným způsobem na to, aby to byla zábava. Na prvé zahrátí se asi nechytne nikdo, protože tempo pro tuto hru naprosto charakteristické, je trochu nadsazené, ale až si zvyknete, budete na to koukat úplně jinak. Tak především, veškeré tratě jsou velice krátké, ale plné nástrah a nebezpečí, a tak se netoleruje ani jediná chyba. Ztráta tří vteřin znamená významný propad v pořadí a tvrdý boj o místo co nejvíc vpředu. Největší zábavou je pak pomáhání svému oponentovi, aby ty vteřiny ztrácel co nejčastěji a pokud možno, do všech těch roklí a pod padající kamení, ho tak trochu popostrkovat. Zda ale vaše auto bude dost silné, aby protivníka přetlačilo záleží jen a jen na vaší volbě. Tak co berete? Monster truck, sanitku nebo školní autobus?