„Vstávej Alane! Vstávej! Rychle! PROBER SE!“
„Alice...“
PLESK!

Jako v horečce se probouzím a po chvilce mžourání zjišťuji, co že mě to vlastně probralo. Šerif na mě chrstl kbelík vody. Chvilinku mi trvá, než se mi podaří utřídit myšlenky. Ano, jistě! Skončili v rozhovoru, o tom muži z vozu. Musím se sebrat.

„Konečně jste vzhůru. Tohle byl už druhý kbelík.“ konstatoval šerif a ve tváři se mu zračila starost.

„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal jsem se.

„Pár minut. Je tu však něco, o čem si musíme promluvit, pane Wakeu.“

„Uff, jen do toho. Teď už snesu snad všechno.“

„Nevím jak začít, ale nemáme mnoho času nazbyt. Mohli by tu být už tento večer.“

„Kdo?“ ihned mě napadli ty neznámé zakuklené postavy z lesa.

„Policie, pane Wakeu. Jste hledán, jako osoba odpovědná za smrt Stevena.“

„Kdo je Steven?“ zeptal jsem se, ačkoliv jsem správnou odpověď dobře věděl.

„Onen muž z auta.“
„Před pár dny jste říkal, že je vše zařízeno.“

„Ano, v našem městečku se dá leccos ututlat a o Stevenovi vědělo pouze pár zasvěcených. Bohužel, jak se ukázalo, máme ve svých řadách zrádce, který pustil informaci ven. Někdy zavolal policii. Jsou v Bright Falls a v noci vás přijdou navštívit.

„Proč v noci? Mohou přeci přijít kdykoliv.“

„Proboha, vy to vážně nechápete Alane? Vždyť oni už si svůj důvod našli. Nepřijdou si s vámi povídat. Oni vás rovnou seberou. Jedinou vaší možností je utéct. Ale opravdu nevím kam a navíc váš útěk nic neřeší. Půjdou po vás pořád a vy nebudete mít žádnou skrýš, kterou by neobjevili.“

„To snad není možné! Vždycky jsem žil obyčejný život. Někdy bylo více radosti, někdy méně, ale pořád bylo vše normální. To, co se však děje v posledním týdnu, je příšerné a neuvěřitelné.“

„O čem to mluvíte?“ šerif vypadal trochu vyděšeně.

„Copak vy jste nikdy nebyl během večera nebo noci v okolních lesích? Nebo kdokoliv jiný z města?“

„To vskutku byl a jiní také, ale povězte, co je tam tak zvláštního?“

V tu chvíli jsem nemohl popadnout dech. Oni tady o ničem neví! To snad není možné! Vždyť já je viděl už dvakrát. Není možné, aby si jich místní nikdy nevšimli. Museli je vidět! Tají to snad přede mnou? Ale proč by to dělali?

Nebylo příjemné o tom šerifovi říkat, jelikož to vše znělo jako šílená báchorka. On přesto seděl a poslouchal, to o co jsem se s někým měl podělit již dávno, jelikož se mi strašně ulevilo. Pověděl jsem mu vše o podivných krocích, tajemném přízraku Stevena a zahalených postavách. Jen seděl a poslouchal. Poté co jsem se dostával až ke konci svého vyprávění, jsme oba zaslechli vzdálený hřmot motoru.

„To jsou oni! Musíte běžet, pane Wakeu! Okamžitě!“ zařval šerif a vyskočil na nohy.

Venku byla už téměř tma, a tak jsem rychle skočil pro baterku a než jsem stačil vyběhnout z chaty, šerif mě zastavil.

„Tady máte telefon. Kdykoliv budete potřebovat, zavolejte a pokusím se vám pomoci. Ale teď už běžte. Vím, že jste nevinný, ale oni tohle slyšet nechtějí!“

„Chápu a děkuji. Snad se brzy uvidíme.“

Vyrazil jsem tentokrát na opačnou stranu, a to do strmého svahu. Slyšel jsem auta. Ano, určitě jich bylo více. Nejméně dvě. Než jsem se dostal do poloviny, uslyšel jsem skřípění brzd a poté hlasů, které patřili policistům vyskakujícím z vozů. Snažil jsem se utíkat, jak to jen šlo, ale půda pod nohama mě zrazovala a jen s obtížemi jsem stoupal vzhůru. Chvilku bylo dole ticho, ale poté jsem velmi jasně zaslechl slova.

„KDE JE?“ řval někdo.
Pak jsem zaslechl hlas šerifa.
„Nevím zrovna jsem pro něj jel, ale doma už nebyl.“
„KRUCI! SEŽENTĚ TOHO PARCHANTA. NEMŮŽE BÝT DALEKO!“
„Pane! Tamhle nahoře!
Málem se mi zastavilo srdce.
„WAKEU STŮJTE NEBO BUDEME NUCENI STŘÍLET!“

Rozběhl jsem se, co to šlo. Vyběhl jsem na kopec. Za sebou jsem slyšel řev mnoha lidí. Tady se nebylo kde schovat. Jediné, co mě tu mohlo chvilkami krýt, byly stromy, ale nikde nic na delší úkryt. Vložil jsem do běhu veškeré úsilí a vyrazil jsem tryskem, až jsem měl chvilkami problém vyhýbat se ohromným kmenům.

„STŮJTE!“

Museli být někde za mnou. Neohlížel jsem se a běžel dále. Najednou prořízli temnotu kužely světel i z boků a jediná cesta vedla korytem vyschlé řeky. Běžel jsem jako o život a vyhýbal se světlům, jak to jen šlo. Chvílemi jsem se přikrčil za balvanem či keřem a poté vyrazil dále. Pak jsem ale uslyšel zvuk, který přehlušil veškeré dění v lese. Na nebi se jako přízrak vznášel vrtulník, který se snažil světlometem zjistit moji polohu.

Tady musí jít o něco jiného. Copak jsem skutečně za smrt Stevena odpovědný? Ať se o tom snažím přemýšlet sebevíc, nedává to smysl. Já to přece neudělal úmyslně. Byla to nehoda. Nic než náhoda, která tohle zavinila. Bože, pomoz mi! Doběhl jsem až k dřeveným schodům, zřejmě jsem se napojil na nějakou lesní cestu. Už jsem nemohl dále utíkat, a tak jsem zvolnil. Ušel jsem asi 500 metrů, když v tu chvíli mě oslnili kužely světel snad z pěti baterek.

„Tohle je konec pane Wakeu. Nesnažte se dále utí…“

Pak nastal ohromný otřes. Celý les jako by se rozhoupal. Nastala ohromná bouře a bylo slyšet ohromné kvílení větru. Bylo to hrozné. Trvalo to asi dvě minuty, při kterých jsem utekl stranou. Poté co byl zase klid, jsem se ohlédl na místo, kde ještě před chvílí stáli policisté. Nebyli tam. Místo nich, tam stáli ti zakuklenci v černých pláštích. Obstoupili mě a chystali se udeřit. Připravil jsem se na první ránu!

První díl povídky - zde.

Druhý díl povídky - zde.