Ještě před nedávnem - v době, kdy jsme o Ryse věděli snad jen to, že půjde o revoluční „Kinect only“ titul, jsem mu věštil poměrně zářnou budoucnost. Očekávalo se totiž, že půjde v mnohém (graficky, technicky, příběhově) o revoluční titul, který posadí dějovou linii do míst, kam nás ještě mnoho vývojářských studií nevzalo. Totiž do antického Říma, kde se ujmete role legionáře a kromě bitev si užijete taky pobíhání po starověkém městě. Dlouho se o hře mluvilo jen v teoretických rovinách a Crytek vytrvale mlžil pokaždé, padla-li řeč na vývoj právě téhle utajované gamesy.

Proč mohl být Ryse pokládán za totálně průlomový? Mohlo jít o první „dospělý“ titul, který odehrajete s Kinectem a nikoli s ovladačem. Třetí CryEngine mohl ze hry udělat grafickou nádheru ne nepodobnou té v sérii Crysis, která mimochodem vzešla od stejných tvůrců. A v neposlední řadě se ve hře skrýval potenciál na příběh, který svou velkolepostí a epičností mohl ohrozit i současného giganta příběhových adventur: Assassin’s Creed. Nic z toho se ale nestalo. Microsoft zatlačil na Crytek, aby sebou pohnul, protože vydavatel potřeboval nutně několik exkluzivních hotovek, které by mohl nabídnout v rámci podzimního menu k nové konzoli Xbox One. Ryse: Son of Rome tak kromě legionářského příběhu vypráví taky smutnou pohádku o tom, jak se potenciálem nabitý projekt ocitl v zajetí svého chlebodárce.

To ale nijak nebránilo tomu, aby se ve stánku hry na Gamescomu naštosovala víc než stovka lidí. Fronta utíkala pomalu. Velice. Pomalu. Někteří novináři nezvládli postávání na místě a raději to vzdali. Z nějakého důvodu taky si tuhle hru chtělo vyzkoušet velké procento žen. Až jsem se divil, kolik zástupkyň ženského pohlaví by rádo usekávalo gladiátorům ruce, nohy a propíchávalo hrudě. Protože přesně to ze smělé myšlenky Cryteku zbylo. Bezduchá hack & slash akce, která sice graficky nevypadá špatně, ale z příběhu zbylo asi tak procento všeho, co tvůrci zamýšleli. Sice se ujmete role legionáře a čeká na vás několik parádních naskriptovaných akcí, ale jedinou náplní hry bude čtvrtit barbarské nepřátele.

Kromě toho si tvůrci připravili taky kooperační a multiplayerový gladiátorský mód. Tam se s několika spřízněnými bojovníky (ovládanými kamarády či lidmi z internetu) pokusíte projít několika arénami a plnit u toho krátké a intuitivní úkoly. Tenhle mód taky tvůrci přivezli do Kolína nad Rýnem, kde se dvojice novinářů v kooperačních módech pokusila projít si dva gladiátorské levely. Nevím proč, ale kolega, kterého mi přidělili, se víc než nabíhající nepřátele pokoušel zabíjet mně. Marně se mu malinká usměvavá blondýna v triku s logem hry snažila vysvětlit, že mě mlátit nemá. Po chvilce to ale vzdala a raději mi začala vysvětlovat, čím je Ryse výjimečné.

Gladiátorský mód ovšem viditelně stihlo mnoho bugů. Nejhůř je na tom – bohužel – právě soubojový systém a to ve chvíli, kdy se snažíte usmrtit protivníka a do toho se vám začne plést váš kolega, který si usmyslel, že dorazí toho stejného, co vy. Meč tedy podezřele prochází tělem vašeho kamaráda a nezpůsobuje mu žádnou ujmu, zatímco do nepřítele se zasekává se smrtící přesností. Má-li kamera zabrat detailně kombo týkající se finálních úderů, nevede si moc přesvědčivě a nezvládá příval ostatních nepřátel, kteří se na vás nahrnou, ale nemůžou vás udeřit, protože ještě stále dorážíte jejich kolegu. „Jednotlivých komb máme připravených stovky, bude jich opravdu hodně,“ přesvědčuje mě prezentátorka poté, co se mi během dvou minut hraní začaly finální scény opakovat.

Věřil bych jejím slovům, kdyby hra ovšem neměla vyjít už na podzim coby exkluzivní launch titul pro Xbox One. Takhle se hra má jevit jako dodělaná, a přitom v ní evidentně ještě spousta věcí žádá zlepšení.

Takže celý gladiátorský mód vypadá asi tak, že se musíte prokousat jednotlivými levely, kde na vás nabíhají z podzemních krytů nepřátelé. Soubojový systém velí kromě meče používat jako zbraň i štít, kterým odrážíte protivníky. Intuitivní boj zvládne každý, kdo kdy zavadil o jakoukoliv bojovku. V každé mapě se musíte probít až ke kotli s vroucí lávou (patrně, nebo něčím hořlavým) a shodit jej do jámy, kde se mezitím respawnují nepřátelé. Těch je s přibývající obtížností čím dál víc, a když máte neschopného parťáka, tak se vám může stát, že s nimi budete mít problém. Jakmile se nad nepřítelem zjeví lebka, můžete ho dorazit jedním z finálních komb.

Dva levely nakonec projdeme poměrně snadno a rychle. I můj přidělený bratr ve zbrani se nakonec zorientoval a pochopil, co jsou cíle každé mapy. Mimo mezi ně patří taky naplnit krvežíznivé choutky přihlížejícího obecenstva v Koloseu, které musí zůstat patřičně rozjařené vašimi výkony, aby se vám na konci přičetlo několik důležitých XP bodů k dobru.

Stánek opouštím s pocitem špatně investovaných peněz. A je to zvláštní, protože po mě nikdo žádné nechtěl. Nicméně ještě hru nevhazujme do jámy, kam král Leonidas s oblibou skopává své nepřátele (viděli jste snad všichni film 300: Bitva u Thermopyl, ne?). Třeba ještě tvůrci do listopadu stihnou vychytat většinu much (v tomto případě spíš masařek) a přesvědčit všechny příběhovou kampaní, že tahle hra stojí za zkoušku. Jinak se totiž Crytek místo se štítem, vrátí na štítu.