"Musile, tohle je za pět, laskavě se to douč!" vyštěkla na mě ledovým hlasem profesorka programování a podala mi písemku s mým pokusem o sestavní zdrojového kódu v Pascalu. Byla na něm velká zelená pětka. Jenda se ke mně naklonil od vedlejšího počítače.

"Ty seš ale trubka muso," protočil panenky, když si papír prohlídl. "Máš to celý špatně."

"To vidim taky, ne?" odsekl jsem.

Chvíli bylo ticho a kolem se ozývalo jen šuškání spolužáků, kteří si navzájem ukazovali písemky. Profesorka zatím něco dopisovala do třídnice.

"Hele, nemohl bys mě to po škole teda doučit?" nadhodil jsem už klidnějším hlasem.

"Ale klidně, se ke mně stav ve čtyři, budu doma." odtušil věčně flegmatický Jeník.

Doma jsem hodil tašku do kouta a chystal se k odchodu.

"Ty někam jdeš?" zeptala se mamka, když viděla, jak si cpu do kapsy disketu.

"Jo, za spolužákem, pomůže mi s programováním," couval jsem nenápadně ke dveřím.

"A jak se jmenuje?"
"Honza..."
"To je ten kudrnatej s pleškou?" zkusila to mamka pohotově.

"Ne, to je Sysel, můj třídní...," obrátil jsem oči v sloup a mávl jí na rozloučenou.

Jenda byl doopravdy doma a se slovy "no tak teda pojď" mi začal učivo vysvětlovat. Nakonec mi ukázal dva jednoduché příklady. Ke svému překvapení jsem látku pochopil.

"Tak a teď něco zapaříme," oddechl si. Doučování ho viditelně nudilo. Chvíli projížděl složky v adresáři.

"Třeba tohle, Wacky Wheels. To je taková stará hra kde každej jezdíme v motokáře se zvířetem a strefujem se do sebe ježkama. S jakým zvířetem chceš hrát?"

Odpusťte můj poněkud rozevlátější úvod, ale nemohl jsem si odpustit nastínění té památné chvíle, kdy jsem si poprvé zahrál Wacky Wheels. Takže o čem to vlastně je? O ježdění v motokáře se zvířátkem, jak o pár vět výše pravil Jeník? Jistě, ale to je příliš strohé. WW totiž v sobě skrývají mnohem víc.

Troufám si tvrdit, že se jedná patrně o nejzábavněji zpracované závody na motokárách s přímým tahem nikoli na branku, ale v tomto případě na hratelnost. Do opatrování si vyberete jedno z osmi zvířat (slon, tygr, panda, velbloud a další), se kterým vyrazíte na brumlající čtyřkolce vstříc vítězným zítřkům. Na výběr jsou čtyři módy skýtající sedmero hor zábavy:

Single player racing

Klasika klasik, leč v případě WW, vezmeme-li navíc v potaz dobu vzniku, slušně propracovaná. Vyberete si zvíře, obtížnost, turnaj – bronzový, stříbrný či zlatý, počet kol a nakonec zda chcete jezdit na klasických tratích nebo na bonusových. Ať tak či onak, každý turnaj má pět okruhů, což činí dohromady třicet tratí, na kterých je možno drandit dle libosti. A to už je sympatické číslo. Za každý závod dostanete body, kdo má na konci nejvíc, je championem. Tuctové jako ostatní závodní hry? Nikoliv! V tuto chvíli vstupují do hry již zmiňovaní ježci. Na trati se totiž povalují tato ostnatá zvířátka, která po sebrání slouží k vrhání po soupeřích. Zásah znamená pro oponenta pořádné hodiny a notné zdržení. Ježci samozřejmě netvoří jedinou položku arzenálu, k dispozici jsou bomby, ohnivé střely či olejové skvrny. Jednoduše to krapet připomíná Mashed. Díky tomu získávají závody mnohem dramatičtější nádech a šikovné odstřelení soupeře z vedoucí pozice před cílovou čarou zanechává hřejivý pocit dobře odvedené práce.

Wacky duck shoot

Mód, ve kterém stíháte a střílíte během časového limitu prchající kačeny. Ty se objevují ve skupinkách a teprve ve chvíli, kdy ji vybijete celou, přichází další hejno. Mapy zde nemají podobu uzavřeného okruhu, ale jsou to otevřené arény. Zajímavý pokus, nicméně bych řekl, že právě duck shoot skýtá nejmenší porci zábavy.

Two player race

Dva jsou více než jeden. A ve dvou je taky mnohem víc legrace. Alespoň co se hraní WW týče. Samozřejmě, jedná se ve své podstatě o stejné závody jako v prvním módu, ale teprve ve dvojici si užijete naplno. Počítačem řízení závodníci přeci jen nedokážou konkurovat hráčově inteligenci. Vše je vyřešeno klasickým splitscreenem s nostalgicko-otravným tísněním se na jedné klávesnici.

Two player shoot out

Zlatý hřeb hry. Především díky této části hry uchvátilo WW tolik hráčů. Jedná se vlastně o deatchmatch na motokárách. Stejně jako v případě duck shoot se klání koná na otevřených mapách, kdy se hráči snaží svého oponenta... řekněme fragnout. Dopředu se určí na kolik vítězných sestřelů se bude hrát a v té chvíli začínají pravé Wacky Wheels. Věřte, že v shoot out je možné trávit hodiny a hodiny dramatických bojů.

No a dál?

Z celé hry je jasně znát, že základním stavebním kamenem byla zábava. Autoři si vyhráli se spoustou detailů. Například ježci na tratích jen tak sterilně nepostávají ale zaujímají nejrůznější pózy – čtou noviny, posilují s činkou, jiní sedí na záchodě. Zvířecí závodníci nejsou němí a kvíkají či troubí ve chvíli kdy seberou munici či je chcete vyšťouchnout z ideální tratě. Ta byla obdařena několika typy povrchů a ve chvíli kdy vyjedete z pevného podloží třeba na písek, motokára citelně zpomalí. V takovém pochvalném popisu by se dalo pokračovat stále dál, nezmínil jsem například ruční brzdu, vypečené vodní plochy nebo zrychlovací úseky. Právě tyto drobnosti skvěle dotvářejí atmosféru stoupající ke hvězdám. Tu nestrhne ani ve své době běžné rozlišení 320x200, i když na větších monitorech není zuřivé poblikávání trati na obzoru pro oči příliš příjemné. Sečteno a podtrženo, WW jsou výtečnou obstarožní záležitostí, kterou si především ve dvou vychutnáte. Mimochodem, Jeník mi to tenkrát pěkně natřel.