Nedávno jsem na stole rozložil vesmírné monstrum jménem Voidfall, česky vydané pod záštitou Albi, a musím říct, že tuhle hru letos v několika aspektech nic moc nepřekoná. Hra je takový mix či kombinace dvou žánrů – 4X a euro. Sjednocuje hráčské interakce, napětí a možnosti 4X žánru s chladnými kalkulacemi, minimální rolí štěstí a prací se zdroji, jak známe z euro žánru. Dá se hrát sólo, kooperativně i kompetitivně, přičemž průběhy hry pro každou verzi se malinko liší, i když pravidla a herní systém ne. Předem ještě ubezpečím, že na rozdíl od knihy pravidel Voidfall, tato recenze bude kratší než 39 stran…
Krabice na první pohled zaujme nejen svou velikostí, barevným zpracováním, ale hlavně obsahem. Hra je masivní po všech směrech, o čemž svědčí zejména to, že jenom vyloupat, vybalit a roztřídit –nemluvě o stavění budíků– všechny vnitřnosti nám ve dvou zabralo hodně přes hodinu. Desky galaxie a 14 rodů jsou výborně ilustrované pro přehledné hraní, jakož i destičky boje, krizí a bezpečného přístavu pro kooperativní režim. Zpočátku jsem se až vyděsil, nicméně zdaleka ne všechny komponenty se na stůl dostanou během jednoho hraní, což zaručuje prakticky neomezenou znovuhratelnost, která je asi největší plus, co hry tohoto typu dokáží nabídnout. Řeknu to tady a určitě i v závěru – Voidfall může být klidně jediná hra, kterou během roku na stůl dostanete, a to v tom nejlepším slova smyslu. Přes tři stovky různých karet, 27 kostek (ale protože je to euro, nebude se s nimi házet), další tři stovky rozmanitých žetonů, ke kterým se navíc přidá celkem 98 destiček flotil a 40 malých kostiček pro Zplozence Prázdnoty, po 14 kostičkách flotily každého hráče, a dovedete si představit, že plný Voidfall můžete používat místo zátěžové vesty ke cvičení. A to ještě že se tady zdroje řeší pomocí budíků… Graficky rozlišit jednotlivé flotily se za mě trochu nepovedlo, musel jsem na to brejlit vždycky nějakou dobu, abych je správně roztřídil, ale všechny ostatní komponenty, od karet po kostky, jsou ilustrované a všeho všudy zpracované parádně.
Byť není Voidfall vysloveně kampaňová hra, má svůj příběh, jak pro kooperativní, tak pro kompetitivní nebo sólo hru. Abych tu nekopíroval pasáže z Průvodce hrou a nenatahoval co už tak bude dost dlouhá recenze, v kostce jde o to, že během mnohaleté vlády Novarchonů proběhl v Domineu, galaktické říši lidí, obrovský pokrok a technologický růst, což bylo ale tajně podporováno Zplozencem Prázdnoty (Voidborn), který po dosažení jistého milníku rozpoutal všude chaos a vypustil zhoubu usilující o zničení celého Dominea. Váš boj je tedy s ním, přičemž ultimátní cíl je způsobit Zplozencův pád (neboli Voidfall). Další skvělý nápad a za takový přístup jde ode mě jako milovníka příběhů všeho druhu -a ve hrách i s vesmírnou tématikou- obrovská pochvala autorům, kteří přesně ví, komu chtějí hru prodat.
Začnu tím, že jsem letos nehrál nic moc složitého, ani tolik nerecenzoval, protože jsem tak trochu odpočíval, nebyl moc čas, plno věcí se měnilo, ale takhle ke konci roku jsem si řekl, že je čas taky na něco náročnějšího. Na předchozím Albi Game Day se mi zalíbilo tohle, tak jsem si řekl, že do toho jdu. 4X mám rád, Euro taky, a co hlavně – kooperativní režim. Ideál. Po rozbalení a hodinovém vyloupávání žetonů a následném skládání budíků jsem našel pravidla. 39 stran, pohoda, nic jiného bych od tak složité hry nečekal. K tomu průvodce hrou, 84 stran, jasně, ale to jsou hlavně scénáře, nic náročného. Databáze, 51 stran popisků a vysvětlivek. To by se ještě dalo, alespoň nebudou u hry zmatky a všechno bude jasně dané, to se hodí. A k tomu ještě velký čtyřstránkový lama-list se všemi symboly, které ve hře najdete. Tehdy jsem se začal bát, že jsem si možná ukousl moc velké sousto, nicméně do přípravy jsem se pustil s vervou a nadšením letos takřka nevídaným…
Po třech hodinách jsme byli připravení provést první tah. O hodinu později bylo dokonáno a rozhodnuto o kroku, který podnikám jen v maximálně zoufalé situaci – musím vidět videonávod. To malinko pomohlo a konečně jsme se mohli pustit do hry, teda další den, protože mezitím veškeré osazenstvo bytu usnulo, takže jsem se odporoučel do pracovny sepisovat základy této recenze (a tajně plakat, protože jsem si připadal fakt neschopně). Ze stejného důvodu taky přeskočím svůj klasický „jak hrát“ odstavec, a jenom řeknu, že se hraje cyklicky, každé kolo sestává z několika fází, a ty se dělí na kroky, přičemž postupně nabýváte na síle, zkoumáte technologie, specializujete se, rozšiřujete ovládané území, a pak podle toho, kolik vás sedí kolem stolu a hlavně v jakém režimu, se vypořádáváte s hrozbami, jež vám čelí. Každá hra začíná v Průvodci hrou, kde máte podrobné instrukce o tom, jak který scénář rozložit, a to ať hrajete sami, kooperativně nebo proti sobě. Kratší omáčka o tom, jak je na tom současná galaktická situace, je doprovázena doporučením toho, jakého rodu se máte chopit, nicméně poslechnout nemusíte a můžete hrát za koho chcete.
Výzkum technologií a posilování svých základen zmiňovat dál nebudu, to je přímočaré dost, jednoduše provádíte akce a posouváte se na stupnicích, nicméně zajímavý je tady souboj, který doslova nenechává nic náhodě. Předem víte, kolik máte sil a jak je na tom nepřítel, není tady žádný hod, otáčení náhodných karet, všechno jsou jen čisté kalkulace vašeho strategického vojenského génia. Pro někoho to ubírá na zážitku, nicméně to funguje přesně tak, jak má, a rozhodně je na místě, aby se u hry, která už je tak náročná na bednu, že to svět neviděl, nějaká moje strategie opírala, respektive padla na tom, že mi padne jednička. Tím ale nechci naznačit, že jsou souboje nudné, jenom osekané o riziko a „vzrušení“ z nečekaného. Musíte mnohem víc řešit to, jak jste na souboj vůbec připraveni, a zaopatřit se tak, abyste nepřicházeli o sektory, kde vám hrozí nebezpečí, stavět správné typy lodí a delegovat své limitované zdroje tam, kde vám to nejvíc pomůže.
Cílem celé hry, a podmínkou k vítězství, a to ve všech herních variacích, je získávat body vlivu, a na konci daného počtu kol jich mít víc než Zplozenec nebo soupeři. V případě kooperativní hry vyhráváte všichni, když hrajete proti sobě, klasicky je vítěz jen jeden. K cíli opět vede víc cest, než jsem tady na krátkém prostoru (jasně, virtuálně můžu psát donekonečna, ale kdo by to pak četl?) schopen vypsat, což je taky samozřejmě super, zároveň se musíte věnovat všemu, protože počet akcí za kolo je nejen omezený, ale zahraných karet se taky na čas zbavujete, což znamená, že nemůžete hrát pořád jednu a tutéž věc dokola. Herní cykly začínají událostmi, které určují počet tahů, který každý hráč dostane, a jak s nimi pak naložíte už je na vás. Na konci posledního tahu nastává fáze údržby, kdy platíte zdroje za všechno, co jste vyzkoumali, a co si chcete do dalšího cyklu nechat.
Během hraní není nouze o napínavé momenty, geniální strategické tahy, epické (byť je o vítězi předem rozhodnuto) souboje, ale taky těsné porážky a frustrující tahy ze strany Zplozence. Díky 14 rodům, ze kterých si můžete vybrat, nemusí být žádná hra stejná, rozmanitost každého z nich navíc zaručuje to, že potrvá, než si najdete svoje oblíbence, protože musíte vyzkoušet všechny. Některé rody mají navíc jiné počáteční karty, takže to není ani jako v jiných hrách, že sice máte jiné aktivní či pasivní schopnosti, ale akce hrajete stejné jako spoluhráči, Voidfall jde ještě o krok dál, aby vám s každým rodem poskytl jedinečnou zkušenost a herní styl, který s jiným rodem nezopakujete. Hra zraje jako víno a s počtem opakování, jak přestáváte být závislí na pravidlech a nakonec i na Přehledu symbolů, je čím dál lepší. Já jsem samozřejmě upřednostňoval kooperativní režim, ale ani hraní proti sobě jsem se nebránil a patřičně si to užíval.
Voidfall patří k nejobsáhlejším hrám, co se mi letos rozkládaly na stole, a já jako příležitostný hráč her tohoto typu jsem měl co dělat, abych to vůbec rozběhl, ale jakmile se kola roztočila, těžko je šlo zastavit. Pro nováčky žánru to rozhodně není a tím, že jde po hranici mezi dvěma žánry nemusí být po chuti zarytým fanouškům jednoho či druhého, nicméně se to dle mého názoru podařilo dost dobře skloubit oba herní typy. Zpracování je úžasné a i přes brutální složitost pravidel je hra dobře vysvětlená a popsaná, jenom trvá dlouho pochopit. Skvělá je taky možnost hrát sólo i kooperativně, třešnička na dortu, že je hra propojená příběhem. Kromě složitosti, kterou ale každý, kdo Voidfall kupuje, musí očekávat, a tak to není kritika v pravém slova smyslu, a horší přehlednosti grafiky lodí, mě nenapadá nic, co bych mohl dál vytknout. Suma sumárum, Voidfall bude pro nováčky možná smrtící, ale pro fanoušky žánrů, jak 4X tak euro, může být jednou z nejlepších, co kdy na stůl dostanou.
Za poskytnutí hry k recenzi děkujeme Albi
