Konzole od Sony už nějakou chvíli na globálním trhu soupeří o přízeň fanoušků. K tomu, aby úspěšně prorazila jako značka, však potřebuje i silnou podporu exkluzivit. PS4 s nimi zatím šetřila, ukázala jich poskrovnu, skoro jako kdyby ještě těžila poslední zbytky slávy The Last of Us pro předchozí generaci. Sony tedy zmobilizovalo síly a pouští na trh exkluzivitu, která má všechny přesvědčit o jedninečnosti a výjimečnosti konzole, kterou přece stvořili čistě „for the players“. Infamous: Second Son se má stát tím lákadlem, které přivábí hráče a nechá je v blažené jistotě, že přece jedině na Playstation vychází ty nejlepší exkluzivity.
Důležité je si však uvědomit, že Infamous v podobné roli nikdy nestálo. Nikdy do něj vydavatelé nevkládali tolik nadějí jako teď. Byť sice hrálo první ligu v exkluzivitách a rozhodně mělo svoje fanoušky, nemuselo se nikdy ujímat role vlajkonoše. Teď je to všechno jinak. Tvůrci ze Sucker Punch musí ukázat, co v nich je a předvést, že nové Infamous bude víc než jen kvalitní hrou. Druhý Syn by po sobě měl zanechat hlubokou stopu a nechuť v očích konzolistů, kteří se ve své nevědomosti přiklonili ke konkurenční značce.
Potenciál na to Infamous rozhodně má. Série odstartovala v roce 2009 a velmi snadno si poradila s odpovědí Activisionu jménem Prototype. Ta sice ještě vyšla ve druhém díle, ale nijak to neohrozilo vzestup sci-fi parkourové akce, která si v očích hráčů získávala na stále větší oblibě. Následoval druhý díl, který poslal všechny události nadobro k ledu. Tvůrci tedy museli vymyslet, jak překlenout propast mezi dvojkou a trojkou, jelikož hlavní hrdina se obětoval (teď už to snad nevadí) a všichni Conduitové (tedy osoby „poznamenané“ superschopností) vymazal z povrchu zemského. Jenže netušil, že pár jich žilo pod zemí.
Žádný scénáristický experiment se nekoná, prostě se posouváme v čase o sedm let dopředu do roku 2016 a seznamujeme se s novým hlavním hrdinou. Deslin Rowe je typický potížista se zastydlou pubertou, jehož vandalismus nedává spát jeho staršímu bratrovi/místnímu šerifovi Reggiemu. Z poklidného sprejování a občasných přestupků vyruší Deslina až havárie armádního vozu, který právě převážel partu vězněných „bioteroristů“. Tenhle pojem se totiž vžil coby označení pro lidi se zvláštními schopnostmi, které je však dle vlády nutno zavřít a nechat spravovat podivnou organizací DUP. Ne náhodou jí vládne paní rovněž obdařená zvláštní silou. Tahle paní se také, jak asi tušíte, stane hlavní zápornou postavou celé hry.
Tolik zhruba k příběhu. Rovnou řekneme, že rozhodně nepatří mezi ty, jehož zvraty a překvapivá rozuzlení si budete náhodně vybavovat ještě několik let po dohrání. Deslin se totiž k havárii připlete a od jednoho z vězňů „chytí“ superschopnost, a ne jen tak ledajakou. Dokáže totiž absorbovat schopnosti jiných Conduitů. A protože jeho vísku poblíž Seattlu obrátí DUP vzhůru nohama a ještě obyvatele trochu „nakazí“, Deslin se samozřejmě vydává do města Boeingů za spravedlivou pomstou. Plochost příběhu pak mimo jiné může symbolizovat postava bratra Reggieho, který se vydává s ním. Jaký ho čeká osud, vydedukujete zhruba po dvaceti minutách hraní.
Infamous: Second Son opět nabízí pestré možnosti vylepšování postavy a jejího chování. Jak se vám postupně otevírá volný svět plný vedlejších misí, otevírá se vám taky paleta možností, jak je řešit. Máme tu dvě hlavní linie, které se táhnou celou hrou. Buď se budete za každou cenu chovat jako dobrák a nepříteli nezkřížíte ani vlásek, nebo rozsejete zlo na každém kroku a užijete si, jak vám klesá popularita a jak se stáváte se v očích lidí monstrem, před kterým se všichni utíkají schovat pryč.
Je docela škoda, že rozhodnutí není víc a že si hra co do hloubky nemůže zavdat třeba s velikány typu Mass Effect, kde každá věta v podstatě určovala směr, jímž jste kráčeli k závěrečným titulkům. Tady je výsledek jediný: podle vašeho chování se na samém konci rozhodne, jak naložíte s hlavním záporákem a jaké důsledky z toho pro vás vyplynou.
Nakolik se tedy hra jeví jako poměrně prvoplánová, natolik je rozlehlá a pulzující. Město překypuje životem a nudit se v něm prostě nemůžete, i kdybyste se o to snažili. Stereotyp je slovo, kterému se tvůrci rozhodli vystavit stopku, a tak třeba různorodost vedlejších misí rozhodně překonává jednotvárné questy z Assassin’s Creedu. K tomu připočtěte i sprejovací minihry a máte o zábavu postaráno. Tyhle a jiné detaily pak krásně využívají sil nových konzolí. Tvůrci se zaměřili na dotykové tlačítko na ovladači, s jehož pomocí otevíráte dveře, skenujete otisky prstů nebo právě sprejujete.
Škoda jen, že parádní grafiku nedoplňuje stejně kvalitní soundtrack. Ten bohužel zůstává hodně za průměrem a je škoda, že se nepovedlo zkomponovat nějaké epičtější skladby. Stejně tak je škoda, že hlavní hrdina a jeho frackovitost rozhodně nefunguje tak, jak by tvůrci asi očekávali. Mlaďoch se s ním jisto jistě sžije velmi rychle, ovšem zkušenější hráč bude mít problém. I tak se ale dá se hrou vydržet dlouhé hodiny. Celkově zhruba deset – pokud se tedy zaměříte čistě jen na příběh. A to je v dnešní době hodně pěkné číslo. Leckoho zamrzí určitá plochost a malý přesah, ale ten, kdo prahne po akci, si patrně užije velkou porci zábavy.
Recenzovaná verze: PS4