Sice je to trochu později, než by někteří z vás možná očekávali, ale přeci jen - E3 je o dost prestižnější akce, a články o ní dostanou rozhodně přednost před druhým (a třetím) pohledem na akční pecku Wolfenstein: The New Order. Trojitá recenze je naprosto zbytečná, když už tu hlavní zpracoval Kuba Pokorný . 85% s verdiktem "Chyby a nedostatky bude každý FPS hráč aj tak ignorovať. Toto je ľahôdka pre fajnšmekrov!" dává jasně najevo Kubovo nadšení z návratu slavné značky. Proto vás společně s Davidem obohatíme ještě o naše kratší pohledy, protože hra, která by v poslední době nadchla více lidí z naší redakce, se hledá poměrně blbě.

K Wolfovi jsem původně přistupoval trochu skepticky. Wolfenstein (2009) nebyl vysloveně špatná hra, ale přišel mi takový... nevím, nebylo to to, co jsem očekával. Jestli to bylo otevřenějším světem nebo vylepšováním zbraní tlumiči nebo mířidly za nasbírané peníze. Neuchvátilo mě to.

Wolfenstein: The New Order se mi tedy zprvu jevil jako další pokus o přivydělání na známé značce. Zhruba půlroční odložení ve mně vyvolalo to, že buď už jsou problémy s vývojem, nebo opravdu chtěli vývojáři dopilovat hru (což se o Watch_Dogs... ehm, bez komentáře). Naštěstí se potvrdila ta lepší možná možnost, a Wolfenstein: The New Order se u mě zatím dostává na post nejlepší hry tohoto roku.

B.J. je zpět. co na to říct. Ostrý chlapík, jehož nevystraší ani tarantule, natož skupina přibližně sedmnácti nácků, tří opancéřovaných vojáků, dvou menších robotů a jednoho safra velkýho robota. Po ne příliš povedené bitvě roku 1946 upadá BJ do komatu, je nalezen a vzat do lazaretu, kde stráví nějakých 14 let. Evropa v roce 1960 vypadá přesně tak, jak by nechtěl. Náckové nad ní převzali kompletní kontrolu. Co s tím? Jdeme je rozstřílet!

Nic jiného ve hře nenajdete, a nic jiného ani dělat nepotřebujete. Furt jen střílíte, ustřelujete hlavy, podřezáváte krky, krve je tu tolik jak ve filmu 300: Vzestup říše. Zbrojní arzenál je požehnaný, přičemž od každé zbraně, kromě těžkých kulometů, můžete použít možnost dvou, čili takové dvě brokovnice už dokáží udělat pořádná jatka z německých vnitřností. Příběh sám o sobě nestojí za nic, ale zavedení menšího románku mezi BJe a Polku Anyu je pěkné zpestření.

Vše je podpořeno parádním soundtrackem, německým dabingem nacistů a polským polských občanů. Hraje se to parádně, ať už na zemi, nebo na tom "posraným Měsíci". Akce je téměř neustálá, a možnost ovlivnění příběhu vaším rozhodnutím je skvělý detail. Jen ta AI by mohla být trochu lepší, pro příště, protože tohle je typ hry, co poslední dobou herní trh velice postrádá.

Jak jedno velké "co když" může za vznik nespočtu dokumentů, knih a nyní i her. Co když by 2. sv. válku vyhrálo Německo? To je hlavním tématem nejnovějšího Wolfensteina, který si nehraje na nic víc, než je. Tupou střílečkou s old schoolovým nádechem, která dokáže zahrát na nostalgickou notu všech dnes už dospělých hráčů, kteří jako malí drtili první díly. A mezi ty já bohužel nepatřím.

Stejně jak Tomáš jsem tedy ve vzduchu cítil jakousi skepsi vůči The New Order, kterou jsem cítil už od jeho oznámení. A nutno říct, že byla oprávněná. Dnešní doba se už přece jenom trochu liší od té minulé, kdy Wolfenstein společně s Doomem a Quakem vládli hernímu průmyslu jako králové FPS žánru. The New Order sice dnešního krále FPS nesesadí, vůbec mu to ale nevadí.

Oldschoolovost hře sluší jako žádné jiné, její příběh je odsunut až na vedlejší kolej a hře vládnou hordy nácků včele s obřími roboty bojující na straně Německa. Krev stříká a cáká všude okolo a vy se zběsilým mačkáním klávesy či tlačítka skoro světelnou rychlostí snažíte posbírat všechny předměty, náboje a brnění ležící na zemi. A jak můj milý kolega Tomáš vyzdvihl už ve svém pohledu, B.J. patří mezi pravé trvďáky už jen tím, že zvládne dva automatické kulomety najednou.

Nejnovější Wolfenstein vás chytne a nepustí. Jeho celková rozloha společně s na dnešní poměry dlouhou herní dobou si snadno získá nespočet fanoušků starších FPS, kteří doposud přežívali na starších dílech a z plakátu na nový COD si dělali tak maximálně terč na šipky. Vše krásně podkresluje už výše zmíněný soundtrack společně s výborným dabingem a i když se graficky nejedná o žádné terno, hra na tom nějak významně netrpí. Většinou.

Wolfenstein: The New Order je u mě dobrým překvapením, které nepotřebuje mít ani multiplayer, aby mělo dobré hodnocení. Vývojáři se úplně vykašlali na veškeré dnešní trendy a ze hry se stala příjemná oddychovka, které většinu chyb odpustíte, jen abyste mohli postřílet víc nácků.