Takhle deštivo na Gamescomu nepamatují. Nijak to ale nevadí, protože hráči by sem dojeli klidně i na improvizovaných pramicích, kdyby se snad měl nedaleký Rýn vylít z břehu. Jako obvykle nás čeká herní maraton. A to nejen hraní, ale také běhání po halách. Organizátoři patrně pěstují zdravý pohyb i u herních novinářů, tudíž jejich tiskové centrum umístili zhruba deset minut běžné chůze od byznys hal, kde se odehrává většina soukromých prezentací. Během dne, kdy kolínské výstaviště otevírá jen pro novináře, to nijak nevadí, ovšem hned dne následujícího se tahle krátká procházka mění v příšernou zkušenost. Desetitisíce lidí se hrnou z haly do haly a brodit se mezi nimi skutečně není zážitek, jaký byste nadšeně líčili po návratu do domovské redakce.

Z pohledu novináře se toho tady tolik nezměnilo. Přicházíme do press centra, kde opět nefunguje wifi. První den, hned po otevření hal pro veřejnost, se navíc celá naše místnost ponořila do tmy, takže nefungovali ani zásuvky. Aby na sebe Gamesom vydělal co možná nejvíc peněz, těží organizátoři i z toho, že za nekřesťanský peníz servírují jídlo a další pochutiny novinářům v press centru. Salát za šest padesát, a to přesně takový, jaký koupíte v Kauflandu minimálně za polovinu.

Z plna hrdla si tedy zanadáváme a dáme v sobě projevit trochu češství, když místo salátu vytáhneme z batohu namazané housky ze snídaně.

Den se pomalu rozbíhá, což znamená, že se pomalu rozbíháme i my, a to od jednoho stánku ke druhému. Snažíme se stíhat domluvené schůzky, kde nám tvůrci ukazují privátně, co že s tou kterou hrou vlastně zamýšlí, případně nás nechají i něco zahrát. Projevuje se trestuhodná neznalost některých pracovníků výstaviště, kteří si nás přehazují jako horkou bramboru poté, co se snažíme zjistit, zda je možné natáčet masy lidí z můstku mezi halami. Snažíme se sehnat zvláštní povolení, o němž nám ale někdo jiný, přitom stejně důležitě vypadající, tvrdí, že neexistuje. Tak nic.

Podobně trapné chvíle zažíváme při snaze domluvit rozhovor s někým z tvůrců Call of Duty: Advanced Warfare. Majestátně se tvářící recepční před stánkem Activisionu nás div nepošle do oněch míst. „ Ne, ne, ne. Není to možné.“ Proč? snažíme se vyzvědět. „Prostě ne. Vůbec. Ne.“ Skoro to vypadá, jako kdyby toho přísného chlapíka najali jen proto, aby co možná nejkyseleji plísnil jednoho novináře za druhým. Procházíme kolem něj dovnitř a o pár kroků dál odchytáváme jednoho z vývojářů. Je možné vám položit pár otázek? „Ano, ano, ano. Je to možné.“ Kdyby byl ten recepční v dohledu, vypláznu na něj jazyk.

Když se brány Gamescomu otevřou veřejnosti, je to skutečně ojedinělý pohled. Snažíme se nakupit s ostatními žurnalisty u oken, z nichž dobře vidíme na frontu, která se line příjezdovou cestou a zatáčí až kamsi za roh, kam už nevidíme, protože tenhle lidský had evidentně směřuje až na hlavní strasse. Opět se najde přes dvě stě tisíc lidí, kteří si koupí drahé lístky. Většina z nich poprvé. Těžko říct, jak budou reagovat na fakt, že je čeká z valné většiny jen čekání ve frontách a jestli se dostanou k nějaké hře, bude to až po několika hodinách strávených ve frontě. Platí přímá úměra: čím je hra známější, tím je fronta delší.

Náš poslední den na veletrhu jsme jednu takovou frontu předběhli. Sony nám umožnilo speciálními kartičkami přednostní hraní Until Dawn a The Order: 1886. „Sem si ani nestoupejte, pro dnešek je fronta uzavřená,“ říká nám jeden z přítomných prezentérů oděný v modrých barvách Sony. Koukáme na hodinky, které ukazují jen něco málo po čtvrté hodiny. Ještě tři hodiny zůstane Gamescom otevřen, takhle dlouho tedy bude čekat poslední v uzavřené frontě na hraní hry. „Dneska už si nezahrajete, co je mi po tom, že jste od tisku,“ rezolutně odmítá naše mávání akreditací. Měkne až poté, co mu ukazujeme speciální karty. V tu chvíli je natolik krotký, že by mi snad vyčistil boty, kdybych ho o to požádal. Místo toho jen chci vědět, kudy se vstupuje ke konzolím.

Gamescom jako akce se tváří opravdu tak, že hry oslavuje. Sestoupíte-li však mezi účastníky téhle oslavy, s úlekem zjišťujete, že každý bojuje se svou vlastní úlohou tvrdého, přitom však ochotného pomocníka. Skutečnou a nepředstíranou radost jsme na Gamescomu objevili vlastně náhodou. To když jsme se s velkou časovou rezervou trousili na prezentaci Zaklínače do stánku CD Projektu. U stánku enginu Unity se nás chopil vitální chlapík, který nám začal popisovat, jak systém funguje. „Jste novináři, že? Unity je něco jako Unreal Engine. Víte, co je Unreal Engine?“ Veřejné mínění o novinářích evidentně kleslo ještě o něco víc, než když jsem se díval naposledy. Zároveň nám je ale představena hra od energického bristolského dua, které si s námi ihned zahraje partičku svého klikacího počinu. Jako seznamovací gamesa rozhodně lepší, než přetahovaná na seznamováku.

Jako každý rok. Jinak letošní Gamescom skutečně nepůsobí. Zkoušeli jsme toho hodně, o něčem z toho jsme psali dojmy, o něčem dalším zase točili videoblogy. Zasloužený spánek přišel samozřejmě až v autobuse. Kolín nad Rýnem se opět proměňuje v město, které byste v rejstříku mapy snadno mohl zaměnit s jeho středočeským bratrancem.