Píše se rok 1989, a pro tehdejší platformu Commodore Amiga vychází plošinovka Shadow of the Beast. Své fanoušky si získala pro svou vynikající hratelnost, dobrý soundtrack a nekompromisní obtížnost, která se s hráči nemazlila. Dá se říci, že se jedná o typickou hru 90. let, kde smrt je automaticky Game Over, a hru tedy začínáte od začátku. A právě tento více než 25 let starý skvost se pokouší „oprášit“ malé a neznámé studio Heavy Spectrum.
Zcela logicky si uvědomuji, že si na tehdejší hru málokdo pamatujete nebo její název slyšíte dokonce úplně poprvé. Proto vás nejdříve uvedu do příběhového zasazení této 2,5D arkády. Vašim avatarem v Shadow of the Beast je roztomilý Aarbron, který byl v dětství unesen zlořádným čarodějem Maletothem. Ten jej zotročil a vycvičil k obrazu svému - udělal z něj nemilosrdný nástroj na likvidaci nepohodlných stvoření. Ale ouha! Roztomilý bojovník, když zamorduje svého otce (samozřejmě, omylem), si na vše vzpomene. V záchvatu zuřivosti se osvobodí a tím odstartuje jeho cesta za krvavou pomstou.
Tato základní premisa příběhu se mi líbí. To, co se mi už líbí méně, je způsob, jakým nám vývojáři další dění servírují. Není to plynulými animacemi, které vše postupně dovysvětlují. Veškeré příběhové pozadí se dozvídáte de facto za odměnu. Tím, že ve hře získáváte tzv. Orby, si odemykáte proroctví, jež vám odtajní další kus skládačky příběhového dění. Ve výsledku je z toho hrozný galimatyáš, protože vám jednotlivé kusy příběhu na sebe nemusí navazovat a můžete se v dění lehce ztratit.
Aarbron sice může působit jako surovec, ale je to fakt mazel – však posuďte sami - na některém z obrázků. Veškerá stvoření, která potkáte po cestě, můžete rozsekat, odhazovat, lehce omráčit apod. Při hraní jsem si úplně vzpomněl na sérii God of War, protože brutalita, s jakou se náš Aarbron popasovává s nepřáteli, je velmi podobná Kratovi. Tedy všude lítají končetiny a krev se roztéká všude možně - mísí se s bahnem v hnusnou břečku, kterou následně projdete vstříc dalším soubojům.
Z počátku některé střety vypadají naprosto jednoduše a hra působí velmi lehce. Vede vás to k závěru, že se jedná jen o tupé mačkání jednoho tlačítka. Ale během několika minut se už dostáváte do solidních střetů, kdy nevíte kam dřív skočit, protože na vás jdou zlořádi ze všech stran.
Obvykle během 2D arkád narážím na protivníky, a ty postupně likviduji. Zde je to řešeno trochu jinak: Jednotlivé nepřátele nepotkáváte postupně. V drtivé většině případů vás hra uzamkne do malé arény a vám nezbývá než všechny potvory zlikvidovat. Po očku se můžete mrknout na číslo, které udává, kolik se jich na vás ještě chystá v této aréně. Když je vše zlikvidováno, ohraničení arény zmizí a můžete pokračovat dál.
Co je kapitolou samo o sobě jsou boss-fighty, které ukončují téměř každou úroveň. Jsou navrženy hezky, ale jakmile přijdete na způsob, jak na jednotlivé bossy, je poražení soupeře nesmírně snadnou záležitostí. Trochu jsem postrádal vynalézavost vývojářů, resp. nějakou nápaditost, kterou by mě překvapili a potrápili moji šedou kůru mozkovou.
Jak jsem zmínil, cesta za pomstou je plná krveprolití. Ale nebojte se, není to jen čistokrevná řezničina. Jsou zde chvíle, kdy si odpočinete při explorativních pasážích. No, to je možná řečeno až přespříliš honosně, ale chvilkové hledání cesty k dalšímu masakru vás nemine. Toto střídání soubojů a procházení kvituji s povděkem, ale je zde jeden výrazný vykřičník. Ten spočívá v naprosto otřesném ovládání během procházení úrovní. Mnohdy vás Aarbron neposlechne tak, jak byste si přáli, a udělá úplně něco jiného, než jste zamýšleli.
Ale pojďme se podívat na něco pozitivního. Na to, že Heavy Spectrum měli velmi omezený finanční rozpočet, zcela upřímně přiznávám, že hra po grafické stránce vypadá relativně hezky a běhá bez jakéhokoliv zaškobrtnutí, což oceníte především při soubojích. Každá úroveň se odehrává v jiném prostředí, takže se můžete těšit na velmi rozmanité levely s rozdílnými nepřáteli. Navržený svět, ve kterém se pohybujete, je stylizován do velmi temných ale líbivých barev (tedy aspoň mě se líbí). Celou tuto temnou fantasy podkresluje skvělý hudební doprovod, který Shadow of the Beast dodává vynikající atmosféru.
Jestli se Aarbronovi povede dotáhnout pomstu do konce nebo ne, to musíte zjistit sami, to vám neprozradím. Ale přijdete na to velmi brzy, protože zde přichází snad největší zklamání, které si pro nás vývojáři připravili. Hra obsahuje sice velmi rozmanité úrovně, ale je jich pouze sedm. Na střední obtížnost jste hru schopni dohrát za necelé čtyři hodiny. Důvodem je také fakt, že autoři nerespektovali prvek old-schoolovosti v podobě smrti. V momentě, kdy zemřete, můžete téměř beztrestně pokračovat tam, kde jste skončili. Pánové, velká škoda!
Ale zas na druhou stranu je pravda, že nejtěžší obtížnost představuje fakt výzvu, která vám nic neodpustí a hra se rázem stane záležitostí na dlouhý letní víkend. Navíc po dohrání můžete nacházet veškeré střípky příběhu nebo se předhánět v bodovém ohodnocení vašeho „řezničení“ se svými přáteli v pěkně navržených žebříčcích. A když se budete hodně nudit a povede se vám v bonusech odemknout původní hru, máte před sebou další hodiny zábavy.
Na první pohled jsem se do něj zamiloval, protože uznejte sami, že je to fešák. Bojovník, z kterého vyzařuje působivé charisma. Jen je smutné, že charisma může brzy vyprchat kvůli málo úrovním. Hru vám trochu znepříjemní jeho nechuť dělat, co byste si přáli vy. Naštěstí, když dojde na souboj, poslechne vás na slovo a plně vám důvěřuje. Také je smutné, že vám, paličák jeden, neřekne svůj příběh postupně a komplexně, a může občas říci něco, co vám úplně nezapadá do kontextu. Nicméně jeho cesta za pomstou je chytlavá a v pěkném audiovizuálním provedení.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Sony Czech.
