Když si řeknete Technomancer, musí zatetelit každý fanoušek sci-fi i fantasy. Ve mne neustále evokuje spojitost s klasikou sci-fi žánru Neuormancerem. Nepřekvapí fakt, že to s ním nemá nic společného, ale to nevadí, stále to zní cool. Za hrou stojí studio Spiders, které zatím vody příliš nerozvířilo a hodnocení jejich her vesměs nepřekročilo práh lehké nadprůměrnosti. Mezi jejich počiny patří Of Orcs and Men, Bound by Flame a Mars: War Logs. A právě na poslední zmíněnou hru The Technomancer navazuje. Předchozí hra mě minula stejně jako dobrá forma české fotbalisty na Euru, proto jsem si jí musel projít na Youtube, ale nestálo to za to.

Nebudu vám lhát, z výše zmíněných důvodů jsem od samého začátku od hry vlastně nic moc nečekal. Když jsem ji dostal k recenzi, vzpomněl jsem si na pár videí od vývojářů, které jsem někdy v minulosti viděl a kdy jsem si říkal, že hra vypadá v pohodě, ale něco mi na ní chybí. Takový ten pocit jaký máte, když potkáte sousedku potom, co jste hodinu koukali na kočkou z Playboye.

Ale protože ty hry už nějaký ten pátek hraju a vím, že první zdání může klamat, nebál jsem se vlka nic, po příchodu z roboty dal hru stáhnout, šel si do večerky koupit lahváče, dal lahváče do lednice a zkontroloval stav stahování. Pánové z O2 zaúřadovali a k této čtyřgigové hře jsem se nakonec dostal až o pár hodin a piv později. Neklesejme ale na mysli a to i přesto, že úvodní herní obrazovka s nápisem „Press x to start“, nabízí jednu z nejnudnějších scén, co jsem zažil a přežil – budova na pozadí Marsu. Pokud autory nenapadlo nic lepšího, bylo by lepší vlepit tam černou barvu, ta si alespoň na nic nehraje.

Příběh nás (nečekaně) zavede na planetu Mars, cca 200 let po její kolonizaci a je potřeba říct, že situace nevypadá dvakrát dobře. Komunikace s matičkou Zemí povážlivě vázne, potomci původních osadníků trpí nedostatkem vody, která je tou nejcennější surovinou na planetě a korporace, které Mars ovládají, mezi sebou vedou lítou válku. Ty největší z nich jsou Abundance a Aurora stejně jako v předešlé hře. Proč jména obou dvou musí začínat na písmeno A ví snad jenom Bůh.

Nicméně krom těchto korporátů se na rudé planetě vyskytují i menší skupinky, převážně kriminální gangy, obchodníci, pašeráci, však to znáte. Osadníci bez naděje na lepší zítřky se snaží se dělat co mohou, aby v tomto tvrdém světě přežili co nejdéle, což se nejeví jako nejsnadnější úkol. Ideální prostředí pro pořádné dobrodružství.

Zahrajeme si za technomancera Zachariaha. Ne, nemůžete si vybrat jméno, ani povolání, jen trochu customizovat ksicht hlavní postavy. Nedá se říct, že by mi to nějak extra vadilo, ale pokud můžu, tak když už mám pár desítek hodin koukat na nějakou postavu, ať je to radši pěkná štabajzna. Jasně, u Witchera si už sice nikdo nestěžuje, ale u prvnímu dílu bylo, kvůli jasně danému vzhledu hlavní postavy, taky mnoho povyku, především v západních zemích, kde Bílého Vlka neznali. Geralt měl ale tu výhodu, že žije v propracovaném světě A. Sapkowskeho a spousta vazeb hlavního hrdiny na okolní svět už byla vytvořena před stvořením hry. Tuto výhodu bohužel Technomancer nemá, ale bojuje statečně.

Nuže zpět k příběhu, Zachariaha dostaneme do své moci těsně před tím, než projde jakousi závěrečnou zkouškou, při které se dozví, že, technomanceři jsou tou šťastnější formou marťanských mutantů (k mutaci dochází příliš dlouhým pobytem na slunci, ti méně šťastní jedinci mutací přijdou o pár desítek bodů IQ, ti nejméně šťastní zemřou), což je tajemství, které znají pouze technomanceři. Mimo to zjistí, že kromě pokorného sloužení korporaci mají členové tohoto kultu ještě zálibu se sbíráních relikvií z dob osidlování planety, a že by se jednou rádi vrátili na matičku Zemi, kde je snad půda zelenější (nebo alespoň méně červená). Velká smůla, že mezi nimi není Matt Damon, ten by jim ukázal jak se to dělá.

Po absolvování závěrečné zkoušky se hlavní hrdina stane poručíkem v armádě Abundance a musí jednak plnit rozkazy přicházející od armádního velení tak i nenápadně sloužit zájmu jeho řádu. Anebo nemusí. Pokud chcete, můžete dost misí armády sabotovat ve prospěch gangů či rebelů a úkoly od kolegů technomancerů vesele ignorovat. O výsledcích svých rozhodnutí navíc můžete zadavatelům úkolů lhát, což je celkem příjemné zpestření, které se moc nevidí. Někdy se vaše lež nakonec odhalí, někdy ne, to záleží na situaci, ale je to prima.

Kromě hlavní dějové linie tu máme samozřejmě i řadu vedlejších questů, které jsou vesměs nápadité a klasické klišoidní „Najdi mi deset bylinek.“ se tu nevyskytuje. Hrdina hledá pohřešované osoby, v převlečení za žebráky infiltruje a rozpráší gang pašeráků atd. Aby vám nebylo smutno, můžete si sebou vzít rovnou dva společníky na cesty. Po vstupu do armády je vám přiřazeno duo vojáků, kdy jeden Zachariaha zbožňuje a schvaluje de facto všechny jeho činy, kdežto druhý je skeptický a hlavního hrdinu respektuje méně NSA naše soukromí.

Sice se jedná o zřejmou vypočítavost autorů, kteří tím, že zpočátku hráči přiřadí dva takto názorově odlišné souputníky, vytvoří prostor pro zajímavé dialogy mezi všemi postavami, ale nijak to nevadí. Komentáře parťáků působí autenticky i příjemně a hře to všechno dodává na živosti. Jen je škoda, že trvá tak dlouho, než můžete složení svojí skvadry vyměnit.

Bez společníků je to nejde a i ten největší sólista by je měl zvážit. To že je Zacharaiah technomancer má totiž své výhody, ale i úskalí. Autoři to berou tak, že je to jen jedna z hratelných tříd a hlavní hrdina tak nemůže používat všechny předměty, (kdovíproč) například pušky. Klika, že jiní obyvatele rudé planety tak zabednění nejsou a může to umět některý člen vašeho týmu. Nicméně to neznamená, že by vývoj postavy byl výrazně omezen.

Rozvoj je rozdělen na atributy, talenty a schopnosti. Atributy zvýší sílu, obratnost, moc nebo výdrž našeho protagonisty a ovlivňují jakou výzbroj může hrdina nosit, zvyšují maximální počet HP, přidávají bonusy k DMG atd. Talenty se zaměřují převážně na nebojové aktivity, umožní hráči odemykat zamčené schránky, rychleji se léčit mimo boj či si vyrábět lepší vybavení.

Schopností je nejvíc a jsou rozděleny do 4 větví – warrior, technomancer, rogue, guardian. Ty jsou zaměřené na vše spojené s bojem a záleží jen na vás, který strom schopností budete rozvíjet nejvíce a jestli je budete kombinovat. Celkem fajn fičura je, že podle toho, který styl boje budete používat nejčastěji, dostane hrdina i přízvisko např. tedy Zachariah Rogue.

Ačkoliv je ve hře spousta dialogů a dá se díky nim vyřešit mnoho situací bez nutnosti někomu rozbít klapačku, někdy se bojům stejně nevyhneme, ať už třeba proto, že se zmutovanou pozemskou faunou se moc pokecat nedá. Souboje jsou něco, čím se vývojáři ve videích hodně chlubili, ale dle mne jde o největší zklamání hry.

Základem soubojového sytému je výběr ze tří bojových postavení, i když by se hodilo říci spíše stylu boje, protože každé postavení má pevně daný typ zbraně, který se používá. Warrior má obouruční tyč, rogue dýku a pistoli a guardian jednoruční zbraň (sekera, kladivo…) a štít.

Nehledě na bojový postoj pak může Zachariah používat kouzla z technomancerského stromu schopností. Možná je to moje osobní neschopnost, ale jediný styl, který se dá efektivně používat při potyčkách s lidmi je rogue, protože nabízí nejlepší úhybné manévry, ale především střelnou zbraň. Mnoho protivníků totiž má nějaké útoky na dálku a bojovat proti pěti takovým holí mi připomíná vousatý vtip o nošení nože do přestřelky. A stejně jako ten vtip, ani tohle moc veselé není.

Možná souvisí i s tím, že jsem si vybral těžší obtížnost, ale ještě schválně jsem si dal jen obtížnost Hard místo Extreme, abych kvůli recenzi dohrál hru co nejdál a zbytečně se nezasekával na soubojích. Ale ouha, stejně jsou souboje ukrutně nefér a kolikrát jsem se u nich rozčiloval více než u Dark Souls a to nejsem žádná malá plačka.

Proti lidským protivníkům to jde opravdu ztuha a hrdina má v soubojích často životnost nemocné jepice. Možná to byl i záměr autorů, aby hra na začátku byla těžká, protože v pozdějších fázích hry (až si najdete a zmodifikujete vybavení podle svého) se vše výrazně zlepší, ale ten začátek je občas frustrující až hanba a nedivil bych se, kdyby to některé slabší povahy odradilo. Kolikrát pak hra opravdu připomíná DS, protože v souboji neustále metete kotouly po zemi, jak při hodině tělocviku, ve snaze uniknout útokům nepřátel, jednou za uherák zaútočíte a doufáte, že to dokážete dělat tak dlouho, aby hrdina bitku vyhrál.

Co tomu vůbec nepomáhá je podivné lockování nepřátel, které asi tak v polovině případů nefunguje. Vážně! Snažil jsem se v tom najít nějaký systém, ale to už bych ho spíš našel poctivce v parlamentu. Častokrát se vám stane, že se zaměříte na konkrétního nepřítele, ale váš hrdina se rozhodne vystřelit úplně jinam. Jindy zase locknout nejde vůbec a nezbývá než doufat, že Zach vystřelí na správný cíl.

Zamrzí i fakt, že svoje společníky nejde efektivně příliš ovládat, můžete pouze vybrat „náladu“ vašeho parťáka, možnosti záleží na classe daného pikolíka, většinou ale jde o defenzivnější a ofenzivnější smýšlení a pokud byste se nemohli rozhodnout můžete si srabácky nevybrat žádnou. Kdyby všechno fungovalo správně, hra byla lépe vybalancovaná a obsahovala více kouzel (ve hře je jich pouze 6!), mohly by boje být třešničkou na dortu, tahle jsou kolikrát příjemné jako návštěva finančáku.

Souboje mi na na hře vadí sice nejvíce, ale i tak se objevilo i pár dalších mušek, komárů, klíšťat a jiných nepříjemností. Přechody mezi lokacemi trvají dlouho, což mě (vzhledem nijak extrémně pěknému grafickému zpracování a koridorovitým lokacím ) zaráží. Neduhem moderních RPG jsou zkrácené popisky dialogů, kdy nikdy nevíte dopředu, co vlastně hrdina poví. Není to tak hrozné jako v posledních Falloutech, ale moc mě nepotěšilo, že v Technomancerovi je to stejné.

Na dialozích je sice příjemné, že jsou všechny namluvené a většina z nich i působí dobře (pár toporných hereckých představení by se však taky našlo), ale je málo postav, se kterými je můžete vést. Nejde si jen tak poklábosit s náhodným člověkem, ani lidi většinou neslyšíte mluvit v ulicích, vlastně je neuvidíte ani příliš se hýbat. Když ve slumech zdálky vidíte lehkou děvu svíjející se ve světle neonových lamp, svlečenou tak, jak jen to rating dovoluje, prodávajíc své tělo a životní zkušenost zdá se vše v nejlepším pořádku. Ale když pak vidíte jen němý výraz připomínající rybu na marsu, hned hra kouzlo ztrácí. Pokud teda nejste hardcore roleplayer, který ji (stejně jako další nemluvící postavy) považuje za hluchou.

To jednoznačně souvisí s rozpočtem hry, Spiders nejsou kdovíjak velké a vydělávající studio. Kdyby na ní měli autoři více peněz a více času, asi by všechno dopadlo ještě o trochu lépe. Rozhodně nechci říct, že by The Technomancer byla špatná hra, to potěžpánbůh, ale jistá béčkovost tu prostě je. Ať už co se týče grafiky, která nepatří mezi vizuální klenoty, ale i hudby (která je spíše průměrná, některé motivy jsou fajn, ale většina mě neoslovila) a některých herních mechanik.

Craftování věcí je teď ve hrách standardem a kdo necraftí není Čech, ale počet surovin, ze kterých se předměty a upgrady vytváří v Tehnomancerovi je strašlivě malý a všechny se seženou hrozně snadno. Nejčastěji stačí, když si projdete odpadkové koše městských lokací. Joo už od dob Baldur’s Gate jsem zbožňoval hry, kde můžu v chudinské čtvrti najít v sudu zlaťáky nebo ještě lépe zbraně.

Pár dalších věcí, co mi nesedí, by se ještě našlo, ale nebudu s tím dál otravovat, nic tak zásadního to není. Abych to celé shrnul, musím říct, že The Technomancer je vesměs dobrá hra, rozhodně ta nejlepší co Spiders dokázali vyplodit. Na druhou stranu, nejde ani o žádnou extrémní pecku. Titul nabízí skvělý příběh, který se postupně docela rozjíždí, fajn dialogy, rozmanité questy s vícero řešeními i příjemně bezútěšnou atmosféru života na nehostinné rudovlasém bratrovi planety Země. Navíc rozsah možností vývoje postavy je relativně široký a každému RPG fanouškovi se bude líbit.

Dojem však kazí nepříliš povedený soubojový systém, čili bych hru doporučil vážně spíše fanouškům příběhových RPG než těch akčních, protože ti si na své nepřijdou. Ani graficky se o žádnou výhru nejedná, i když nejde říct, že by bylo vizuální zpracování vyloženě špatné. Nicméně je třeba říct, že vývojáři vykročili správným směrem a věřím, že hra sklidí zaslouženou porci úspěchu. Určitě to nepřekoná třetího Witchera, ale svoje fanoušky si hra jistě najde a v příštím pokračování nás třeba potká ten největší marťanský nářez. Zatím jiautorům držme palce a pokud jste fanoušky oldschoolovějích RPGček, sci-fi nebo jen dobrých story tak hru rozhodně vyzkoušejte.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Comgad