Lidé jsou zvláštní stvoření, jen co je pravda. To co někteří jedinci dělají, kolikrát pro ostatní (na první pohled) postrádá jakoukoliv logiku. Třeba když si jedna americká čtyřicítka usmyslí, že napíše teenage upírskou softporn ságu a najde se někdo, kdo to chce vydat do světa, číst a světe div se, dokonce o tom natočit i filmovou tetralogii. No chápejte to? Já tedy ne. A pro většinovou populaci je asi stejně nepochopitelný vznik Darkest Dungeon. Hra, která je tak nelítostná a nefér, že ještě budete s radostí vzpomínat na veselé a láskyplné momenty při hraní Dark Souls. A co je na tom nejlepší? Hra vznikla na kickastarteru a hráči si o tato muka de facto sami řekli a zafinancovali je. Nuže jak to tak vypadá, máme, co jsme chtěli.
Jak název napovídá, jedná se o RPG dungeon, tedy žánr, který byl dlouhou v kómatu a resuscitovala ho až tato staromilecká vlna indie her, jež starším hráčům vhání do očí slzy nostalgie a mladším zase vzteku. Příběh je po vzoru oldschool žánrových klasik postaven tak trochu na druhou kolej, ale rozhodně nelze říci, že by ve hře žádný neexistoval.
Jakožto dědic kdysi slavného a bohatého rodu se snažíte dostat zpět své ztracené sídlo, které je okupované tím nejděsivějším zlem, které se v tomto fantasy světě dá najít a kdyby to viděl Sauron, radši bych sám hodil prsten do sopky a spáchal sebevraždu. Střípky příběhu jsou vyprávěny před některými questy nebo napsány na útržcích pergamenu po dungeonech a záleží i trochu na náhodě, či vaší píli, zda budete znát celé story. Každopádně dle mého názoru stojí za to snažit se dozvědět nejvíce, protože ač to pro dohrání hry není nikterak zásadní, určitě to je část zážitku, o kterou byste se neměli ochudit.
Příběh (a styl vyprávění) je jednoznačně inspirován horrorovými díly H.P. Lovecrafta nebo i R.E. Howarda (jojo, napsal i něco jinýho než bijce Conana) a takže nečekejte žádnou taškařici ale porci atmosféry tíživější než pod atomovým mrakem v Černobylu. Z Lovercraftovských Cthulhu (schválně to zkuste přečíst správně) trochu čerpali i grafici a některá monstra jsou jim více než méně podobná, ale na druhou stranu, pitoreskní mořští příšeráci, kteří vypadá stejně směšně jako hrozivě, jsou nakresleni s takovým citem pro detail, že si stěžovat určitě nebudete. To se samozřejmě netýká jen příšer, ale i všeho herního prostředí a našich více či méně udatných reků a rekyň, jež se do tajuplných kobek vydávají.
A čas od času se jim podaří vylézt ven živým, zdravým a jakž takž příčetným. Red Hook Studio, kteří za hrou stojí, se totiž rozhodli, že hrdinové v Darkest Dungeon jsou koneckonců taktéž skoro obyčejní lidé a jako tací netrpí jen díky sečným, bodným nebo jiným zraněním, ale ublíženo jim může být i psychicky. Tato mechanika je jednou z největších inovací DD a musíte na ni brát zřetel každičký okamžik. Hrdinové se bojí, když jim málo svítí pochodeň, když na ně vybafne kostlivec, když se začtou do špatné knihy nebo když jim pustíte český hiphop.
Jakmile jejich strach překročí určitou hranici (100 bojbodů), existuje velká šance, že je postihne nepěkná psychická choroba a velmi malá šance, že zatnou zuby a místo toho se zatvrdí a budou zlo z kobek vymýtat s ještě větší vervou. Bohužel pro nás ta horší varianta nastává mnohem častěji a to teprve začíná zábava, protože je může postihnout záchvat nesnášenlivosti (začnou nadávat ostatním hrdinům, což v nich vyvolává strach), masochismem (nenechají se léčit a ještě si ubližují, což ve všech vyvolává strach) nebo třeba bojácností (ideální je, když to postihne vašeho hlavního bijce v přední linii, protože odmítá bojovat a (chvíle napětí), ve všech to vyvolává strach). Zpravidla to pak vede k řetězové reakci a začnou se hroutit i všechny vaše další postavy a to většinou nedopadá moc dobře.
Na psychickou pohodu je prostě potřeba dbát v první řadě, protože jen tak se vám zvýší šance, že quest splníte, a teprve až pak na zdravíčko. Díky tomu je hraní hry opravdu svěžím zážitkem, neboť se snažíte laborovat s tím, jak moc udržovat louči při životě (pokud svítí víc, postavy se nebojí, pokud ale svítí méně, tak máte šanci na lepší loot a vaše postavy díky špatnému světlu častěji uštědří kritické zásahy, což je celkem cool mechanika), které postavy brát do kterého prostředí (někteří se například více bojí v ruinách atd.) a na kterého nepřítele zaútočit první. Za mě se osvědčilo první sejmout vždy toho, co může psychicky zaútočit klidně na celou vaší partu a způsobit tak psychický rozpad družiny. A pokud vaše parta začne připomínat spíš skupinu zničených a krvácejících pacientů Jedličkova ústavu, než Společenstvo prstenu, není žádná hanba prostě zdrhnout zpět, do bezpečí města Hamlet. Sice přijdete o nějaké ty prašule za splnění úkolu, ale znáte to, kdo uteče, ten vyhraje.
V městečku můžete vyslat své přeživší dobrodruhy do různých budov. Třeba aby se zbavili nahromaděného stresu ve víru hospodské zábavy nebo se šli pomodlit za klid svojí duše do kláštera. Pokud některý rek chytl nepěknou duševní, pohlavní nebo jinou nemoc, můžete ho dát vyléčit do sanatoria, můžete navštívit své padlé druhy na krchově a či se věnovat dalším podobným radovánkám. Krom těchto aktivit samozřejmě můžete nakupovat hrdinům nové vybavení, vylepšovat jim skilly a taktéž doplnit mezery ve vaší družině díky dostavníku, který vždy dováží čerstvé maso na porážku.
Pokud hru budete hrát poctivě a nevypínat ji v těžkých momentech dříve, než se uloží, vězte, že těch padlých bude víc než dost a věřte mi, že v této hře se hrdinství rozhodně nevyplácí a snadno můžete přijít o celou družinou dlouho obstarávaných bojovníků, kouzelnic a střelců. Hrdinů je ve hře přehršel, a ač se na jednu výpravu můžou vydat maximálně 4, vždy se snažte maximálně obsadit kapacitu vašich kasárna. Ta se (stejně jako ostatní budovy) vylepšuje pomocí dědictví (obrazy, sochy...), na které v dungeonech můžete při svých toulkách narazit.
Rozhodně si vždy udělejte dostatečnou zásobu léčitelů, bez kterých se při plění obejdete jen těžko. Vrátit své hrdiny po questu do provozuschopného stavu totiž trvá i několik kol (jedno kolo/týden je jeden quest) a je tak možné, že pokud na výpravě dopadnou jako sedláci u Chlumce, nějaký čas si s nimi moc neužijete a musíte využívat jiné hrdiny, což je ve výsledku fajn, protože si vyzkoušíte i něco jiného než jen svoji oblíbenou čtyřku.
Co se úkolů týče, většinou se nejedná o zvláštního, snažíte se zabít nějakého zplozence temnoty, prozkoumat určitý počet místností nebo najít nějaké oltáře atd. Chodíte od místnosti k místnosti a doufáte, že po cestě nešlápnete na rezatý hřebík, ze kterého chytnete příušnice nebo tak něco. V zásadě světoborného, nicméně vzhledem k tomu, že bojujete i se samotným herním prostředím, vám to ani nepřijde jako vada. Je však potřeba říct, že variací úkolů je poměrně dost a každé větší monstrum je jiné a dá vám celkem záhul.
A jak dobře se to vlastně celé doopravdy hraje? Na to je vcelku těžká odpověď. Když opomenu uživatelské rozhraní, na které si musíte chvíli zvykat, tak záleží především na tom, jaký jste typ hráče. Pokud máte rádi VÝZVY, nenecháte se snadno odradit a bez ohledu na veškerá příkoří budete stále zkoušet uspět, je to hra pro vás. Často se u ní budete rozčilovat, protože hra vážně, vážně, není fér. Někdy se roste strach vašich postav, aniž byste věděli proč, jindy pětkrát za sebou netrefíte nepřítele, přestože jste se předtím nabuffovali jak jen to šlo. Náhoda ve hře hraje obrovskou roli a bez ohledu na to, jak moc jste se připravovali, vám hra mileráda dá pohlavek o síle rozjetého vlaku. Ale o to větší radost máte, když navzdory všem klackům, co hra hází pod nohy, uspějete a Darkest Dungeon pokoříte.
Pokud vám však třeba Dark Souls přijdou jako těžká a frustrující hra, o DD vůbec nepřemýšlejte. Nehledě na parádně zpracovanou ručně kreslenou grafiku, temnou horrorovou stylizaci příběhu i celé hry, celkem našlápnutou hudbu (doporučuji sluchátka, když jsme to hrál jen tak na reprákách, moc jsem si to nevychutnal), tenhle titul je především o výzvě, hráčské vůli a chuti překonávat nepřízeň osudu. A to některé z nás prostě baví.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Red Hook.
