Předlouhé čekání je konečně u konce, po skoro čtyřech letech od oznámení a začátku Kickstarterové kampaně oficiálně vyšel Torment: Tides of Numenera, duchovní nástupce kultovního RPGčka Planescape: Torment z roku 1999. Studiu Inxile se podařilo vybrat více než pět milionů dolarů od RPGchtivých fanoušků v několika různých kampaních, což je rozpočet, se kterým se rozhodně dá pracovat. Zajímavostí je, že na hru přispěl slušnou částkou třeba i tvůrce Minecraftu Markus “Notch” Persson. Ten si to koneckonců s dvě a půl miliardami dolarů získanými prodejem svého životního dílka Microsoftu rozhodně může dovolit a pořád bude mít na chleba.
Vzhledem k faktu, že Torment - Tides of Numenera je zřejmě nejočekávanějším pravoslavným RPG letošního roku, asi nemusím příliš představovat o co tu jde, čili to vezmu relativně zkrátka, koneckonců pokud se rozhodnete si titul zapařit, užijete si čtení víc než koblih na Babišových meetinzích. Původní Planescape: Torment je známý jakožto vrchol herního storytellingu a bezbřehá kreativita tvůrců srší z každého pixelu. Probuzení hlavního hrdiny v márnici bez minulosti a beze jména s létající lebkou jakožto prvním kumpánem, jen když to píšu tak mam chuť vzít si v práci volno a PT si pěkně zahrát. I ve své době byla hra de facto úkazem, neboť u nebylo úplně zvykem, že se vás ve hře místo obřích pekelných monster snaží zabít autoři kilotunami textů (mimochodem doteď se ve svých modlitbách děkuji lidem ze Score, kteří tehdy zařídili překlad hry do češtiny). Souboje byly ve hře odstaveny na zhruba desátou kolej a to co hráče drželo u monitorů desítky a desítky hodin byl skvěle napsaný příběh.
A právě to je koncept, který Inxile chtěli přenést do Tides of Numenera, takže pokud čekáte náhradu za ohrané Diablo, musíte jít o dům (nebo spíš galaxii) dál. Nejedná se o přímé pokračování původní hry, neboť ta měla konec uzavřený až až, ale opravdu jde jen o duchovního pokračovatele. Jiný je i samotný svět, ve kterém je hra zasazena, a který už nevychází z kampaně Planescape pro D&D, ale z úplně jiného deskového RPG - Numenera. Konkrétně se podíváme do Devátého světa (Ninth World), což je naše matička země poté co 8 civilizací zmizelo z povrchu zemského a přesuneme se ode dneška o zhruba miliardu let kupředu.
Pakliže se o hru zajímáte, asi jste už nějaký trailer odhalující příběh viděli, ale pro jistotu pár řádků napíšu, abych uspokojil i ty, kteří videii na YouTube opovrhují a uznávají jediné správné médium - webové pisálky. Bylo nebylo, v Devátém světě se objevila bytost, která našla způsob, jak pro sebe získat nesmrtelnost. S největší pravděpodobností to bylo člověk, ale nic není stoprocentně jisté, protože způsob jak se stát nesmrtelným spočívá v přenášení svého vědomí do jiných těl. A právě přesouvání z jedné tělesné schránky do druhé je tím klíčem k věčnému životu, sic nejde o nic inovativního, taky bych to bral kdyby to šlo. Tento transport myslí má však i vedlejší efekt, v opuštěném těle se zrodí nové vědomí a tělo započně žít vlastním životem. Zatímco nesmrtelný stvořitel vidí sám sebe jako boha a je mezi obyčejnými lidmi uctíván jako Changing God, za péči o svá předchozí těla by ocenění Táta roku nezískal, protože jsou mu volná jak double D podprsenka Keire Knightley.
A právě do jednoho z těchto využitých těl se vžijeme ve zrovna ve chvíli, kdy se volným pádem řítí ze stratosféry na rovnou zem a přežije jen díky shodě náhod. Ukáže se, že nesmrtelnost vašeho božího otčíma se nelíbí prastaré entitě zvané The Sorrow a tak se rozhodla ho zničit a potažmo i všechny jeho výplody včetně vaší maličkosti a pokud hodláte přežít, budete se s tím muset vypořádat a věze, že to nebude úplně jednoduché. Jediné co víte je fakt, že potřebuje zprovoznit Resonance Chamber, kterou však váš přílet na planetu poškodil a nevíte jak ho opravit. A tak začíná vaše cesta za poznáním tohoto nevídaného Ninth Worldu.
Koncept herního světa je založen na poznávání neznáma a mystriózním lore. Hra se s vámi nemazlí, co se týče odhalování toho jak to na světě chodí a o tom jak vaše okolí funguje se dozvídáte převážně z početných dialogů, které se svým rozsahem mohou měřit právě snad jen se svým předchůdcem (nebo možná se sérií Baldur’s Gate). Z čehož vyplývá, že pokud vám konverzace ve Fallout 4 přijdou zdlouhavé, tady asi zaplačáte jak holka po prvním rozchodu. A protože je toho spousta o čem se v tomto unikátním světě budete chtít něco dozvědět, budete číst a a číst a číst. Jak se civilizace objevovaly a zanikaly, zůstala po nich spousta technických udělátek, kterým v současné době nikdo vůbec nerozumí a jimž se obecně říká numenery. Část z těchto technologií souvisí s Changing Godem, tedy i vámi a jak budete Devátým světem putovat, dozvíte se mnoho informací o historii i současném stavu okolního světa.
Vaše herní rozhodnutí a akce mají dopad na příběh a namísto klasického ukazatele hodný/zlý/ošklivý je váš impact na herní svět reprezentován vztahem ke spirituálním vlnám (tides). Těch je ve hře pět a které s vámi budou svázané záleží jen na vašem herním stylu, například pokud někomu bezděčně pomůžete a nebudete si nic brát na oplátku, zvýší se hladina zlaté vlny (takhle v češtině to zní dost hloupě, ale co se dá dělat). Když poté potkáte člověka, který je také nalazen na zlatou vlnu, bude se vám chovat lépe, nebo naopak se vás bude snažit využít, pakliže je jeho vlnou červená. Celý systém je hodně komplexní a nikde není zrovna dvakrát expresivně popsán, takže můžeme vycházet jen z informací z videí a blogů, ale věřím, že systém funguje a že funguje dobře. Při hraní jsem opravdu měl pocit, že svět reflektuje moje rozhodnutí a akce, které jsem vykonal, takže musím připustit, že ač se mi tohle dříve zdálo jako blábol, jsem s vlnami spokojen.
Co se týče vývoje postavy, hra nabízí jen tři povolání, což může znít jako směšně málo, ale vězte, že netřeba smutnit, navíc máte možnost vzít do party pár dalších postav, které jsou také samy o sobě unikátní. A´už jde o kouzelnici, která je doprovázena svými dalšími já z jiných dimenzí, nebo udatného schizofrenního rytíře Errise (který hru odlehčuje trochu jako Minsc a Boo nebo právě Morte z PT). Classy Jack, Glaive a Nano se dají lehce převést na rogue, warrior a mage, nicméně na rozdíl od klasičtějších RPG, kde se vývoj postavy soustředí hlavně na bojové aspekty, v Tides of Numenera je tomu samozřejmě jinak. Jasně máme tu i bojové skilly, ale dá se říci, že důležitější jsou schopnosti zaměřené na znalosti technologií, zastrašován nebo přemlouvání NPC a podobně, jež jsou využitelné při dialozích a interakcích s různými předměty. Z většiny potencionálně bojových situací se dá vykecat a za prvních deset herních hodin jsem měl asi jen 4 bitky.
Samotné souboje probíhají v kolech a vaše postavy můžou během svého tahu vykonat jednu pohybovou a jednu normální akci, například seslat kouzlo, někoho přefiknout mečem, nebo se pokusit srabácky schovat. Většina bitev trvá docela dlouho, nejsou totiž úplně nejlehčí neboť nepřátele zásadně nejsou žádná ořezávátka a abyste je porazili budete se muset využít všechno co máte po ruce. V případě Tides of Numenera se dokonce dá říct, že Snažit, protože hra obsahuje další nevšední mechaniku - Efforts (neboli Snažení). V případě, že vykonáváte nějakou akci, například seknete sekyrou, můžete se rozhodnout, že se trochu více posnažíte, aby ten útok stál za to. Každá postava má tři zásobníky (něco jako tři typy many) - sílu, intelekt a rychlost a vaše Snaha v závislosti na typu akce čerpá z jednoho z těchto zásobníků. Takže například při našem zmíněném seknutí sekerou si můžete říct, že přidáte dva body síly ze svého zásobníku a zvýšíte tak šanci na zásah a zvětšíte i zranění, které způsobíte.
Bodů však máte poskrovnu, takže je potřeba hodně rozmýšlet, kdy je opravdu nutné se snažit. Hra samotná vám i říká, jaká je při konkrétní akci pravděpodobnost úspěchu, takže když víte, že při investici dvou bodů intelektu máte šanci na to, že překecáte obchodníka, aby vám dal něco zadarmo, pouhých 15%, můžete docela dobře říct, jestli to má smysl nebo ne. Jednotlivé zásobníky doplníte buď pomocí předmětů nebo starým dobrým spánkem, avšak vaše zparchantělé postavy pohrdají kempingem a dokáží spát jenom v místech k tomu určených, ideálně v pěti hvězdičkovém hotelu.
Snažení samozřejmě využijete i mimo souboje a musím uznat, že tento herní systém mě opravdu nadchnul svou jednoduchostí a využitelností a věřím, že v budoucnu uvidíme tituly, které se jím budou inspirovat. Častokrát v Tides of Numenera zažijete vnitřní psychická muka, při rozhodování, jestli má smysl si přidat jeden bod snahy a zvýšit si šanci z 90% na 100%, nebo riskovat že vyhodíte ovladač oknem, když se vám vaše akce při 90% šanci na úspěch neprovede.
Vaše herní neúspěchy však nejsou to jediné, co vás na hře bude rozčilovat. Nebo alespoň pro mne. Jelikož jsem recenzoval PS4 verzi, musím říct, že z technického hlediska na mne velký dojem neudělala. Titul využívá stejný engine jako předloňská záležitost Pillars of Eternity, tedy modifikovaný Unity engine, ale port na konzoli od Sony se očividně moc nepovedl. Pohyb postav je občas hodně kostrbatý, framerate padá níž než kolty Clinta Eastwooda a celkově se na to občas kouká dost špatně. Tento problém se projevuje jenom ve větších lokacích, ale i tak je to škoda, vzhledem k tomu, jak moc práce si designéři dali se vzhledem celého herního prostředí.
Ještě víc mě ale štvaly loadingy, které často trvají kolem půl minuty (a deprimují vás tím, že progress bar vám tvrdí, že načteno je už 100%, ale ještě pět vteřin se zhola nic neděje). Ač se to nemusí zdát hodně, pokud zrovna potřebujete přecházet mezi lokacemi není to úplně příjemné, páč cesta z bodu A do bodu B trvá třeba 3 minuty, z čehož je půlka loading a půlka běhání. Chápu, že autoři do hry nechtěli přidat fast travel a být trochu hardcore, ale opravdu je nutné hráče trápit tolika nahráváními? Při delších sessions doporučuji si k hraní přibalit mobil, ať můžete čas, kdy hra načítá data, trávit něčím smysluplnějším, třeba stalkovanám sousedek na Fejsbůku.
Nicméně kromě těchto technických věcí už toho není moc co vytknout, spíše už jen maličkosti jako například glitche u prvního většího souboje v lazaretu, kdy se vaši nepřátele před útokem vždy asi tak 15 vteřin točí na místě. Vzhledem k tom u že bojujete s armádou robůtků, to není úplně cool a projití celé lokace se protáhlo snad na půl hodiny. Nebo hudba, která je sice skvělá, ale při většině rozhovorů hrají tiché ambientní skladby bez jakéhokoliv progressu, které zrovna dvakrát vzrušující nejsou. Dokonce jsem si zvažoval, že bych si hudbu vypnul úplně a pustil si něco svého (což by byla škoda, protože bych se připravil o ty lepší skladby). Ale tohle je spíš otázka osobního vkusu.
Stejně jako to, jestli se vám hra bude líbit. Torment: Tides of Numenera totiž rozhodně není hrou vhodnou pro každého a ani to, že jste fanda RPG, vám nezaručí, že se u ní budete bavit. Titul je ukecanější než stará Blažková po dvou becherovkách a prokousávat se těmi hromadami textu dá občas pořádně zabrat i zkušenému čtenáři, což fakt, že většina dialogů není nadabovaná (z pochopitelných důvodů), zrovna neusnadňuje. Na druhou stranu hra nabízí unikátní svět, který si každý fanoušek sci-fi/fantasy zamiluje, epický příběh s bohatým backstory a výborně napsanými postavami, neokoukané herní mechanismy a víc než solidní soundtrack. Pokud tedy hledáte hru, do které se budete moci ponořit na desítky hodin a nevyhledáváte nepřetržitou akci a adrenalin stříkající z monitoru, je pro vás Torment: Tides of Numenera správou volbou. Studiu Inxile se podařilo splnit svoje sliby a vytvořili hru, která vedle svého duchovního předchůdce nevypadá jako chudý příbuzný, ale jako jeho mladší a modernější já a my jim za to můžete poděkovat a pogratulovat. A ještě info na závěr, pokud vás hra zaujala, ale neumíte anglicky, parta nadšenců hru překládá do češtiny. Překlad nebude hotový hned, ale v tomhle případě se čekání určitě vyplatí.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Playman
