První díl jsem nehrála, ale přesto mě druhé dobrodružství ze světa Yo-kai přilákalo. Yo-kai jsou dle japonského folklóru nadpřirozené bytosti, dobří duchové a démoni. Podobně jako v populárních Pokémonech, i zde jsou Yo-kai společníky pomáhající hlavnímu hrdinovi. Hra ovšem nabízí více, než jen prosté sbírání duchů a plnění úkolů. Na první pohled se nezdá být ničím výjimečná, přesto jsem po pár minutách hraní tušila, že mi vydrží na dlouhé hodiny.
O čem tedy hra je? Svět Yo-kai je skrytý běžnému oku a pouze s použitím speciálního přístroje se dá do něj nahlédnout. Ovšem to nebrání jeho obyvatelům ovlivňovat reálný svět. Když uvidíte houpačku, která se houpe, aniž by se pohla ta vedle ní? Můžete si být jistí, že se někde poblíž skrývá Yo-kai, který se na ní houpe. Celý tento koncept působí zajímavým dojmem, že víte více než lidi okolo vás a jste schopni vyřešit i nesnáze, které si ostatní neumí vysvětlit. Tato mystika dodává celé hře zvláštní kouzlo, kde se mísí realita s tímto "skrytým" světem. Atmosféře navíc přispívá i poměrně zajímavý příběh. Není sice tak zábavný, aby člověka ke hře doslova "přišpendlil", ale dostatečně lákavý, takže udrží hráče v hraní poté, co jej přestanou bavit vedlejší úkoly. Hra začíná tím, že vám dvojice na první pohled zlých Yo-kaiů sebere vaše Yo-kai Watch a s nimi i vzpomínky na vše, co jste předtím ve spojení s nimi prožili. Nic netušící hlavní postava (můžete si zvolit mezi chlapcem a dívkou) tak žije svůj "normální" život a náhodou narazí na svou ztracenou minulost spojenou s Yo-kai světem. Od té chvíle vás bude doprovázet Whisper, který se představí jako Yo-kai butler a působí jako váš věrný rádce. Až na to, že ve většině případů ve skutečnosti neví nic a pouze mlží, což minimálně ze začátku vyvolá úsměv na tváři. Ačkoliv je vše poměrně přímočaré, nechybí zde pár dějových zvratů a překvapivých scén. Abyste postupovali v hlavní dějové linii, hra po vás vždy bude chtít po nějaké klíčové události splnit 3 úkoly, které zpravidla nebývají tak zajímavé. Ve většině případů to je doplnění další možnosti, co ve hře dělat (jako například lovit brouky, rybařit, či evoluce yo-kaiů). Ovšem samotný úkol kromě více či méně zajímavých rozhovorů na pročtení většinou sestává z prostého "najdi a přines".
S výše zmíněným souvisí samotné herní mechaniky. Hra se snaží nenásilně a postupně přidávat veškeré možnosti, které nabízí. To má za následek například to, že jakmile poprvé získáte síť na brouky, tak se ji snažíte využít, protože v podstatě nic moc jiného dělat ani nemůžete. Ve výsledku to člověka po nějakou chvíli baví a následně hra představí další mechaniku. Má to i své negativní dopady. Jakmile něco nově získáte, udrží to na pár hodin svojí zábavnost, ovšem poté zjistíte, že například ulovit nějakého konkrétního brouka po vás chce 6 lidí a kromě toho, že je těžké ho vůbec najít na přilehlých stromech, tak i samotné lovení je z velké části více o náhodě či použitých předmětech než o nějakých schopnostech, takže to ve výsledku začne být spíše otravné. Možností, co dělat, však hra nabízí nepřeberné množství a je tedy z čeho si vybírat. Kromě klíčových úkolů nutných pro splnění hlavního příběhu. Yo-kaiové vám slouží podobně jako v Pokémon sérii k tomu, aby za vás bojovali primárně. Na druhou stranu existují i tací, kteří vám pomáhají pohybovat se rychleji po mapě či při plnění některých úkolů. Na souboje je zde kladen poměrně malý důraz, zaměřené jsou více na sestavení týmu než na samotné taktice. V soubojích ovládáte stylusem, na které nepřátele/části těla se mají vaši Yo-kaiové zaměřit. Samotné útoky a základní schopnosti jsou pak používány automaticky a nemusíte se o ně starat. Tím pádem jednodušší souboje má člověk chuť přeskočit, protože stejně nemusí hnout ani brvou a vyhraje. Lze sice souboje urychlit, ale stále je to něco, co dost často naopak člověka odradí od souboje. Jediná schopnost, která se dá ovládat, je tzv. soultimate. Je silnější a musí se postupně během souboje nabíjet, aby mohla být použita znovu a na dotykové obrazovce musíte splnit minigame, aby se vůbec úspěšně provedl. K dispozici máte pro boje 6 Yo-kaiů, ovšem použít můžete pouze 3 naráz a můžete v kolečku přetáčet mezi jednotlivými kombinacemi 3 vedle sebe. Pokud máte vedle sebe Yo-kaie ze stejného klanu, dostáváte navíc bonus k jejich schopnostem.
Yo-kaiové se vyskytují na nejrůznějších místech jako jsou stromy, travnaté louky, pod auty, pod automaty, zkrátka všude. Nejsou na první pohled viditelní, k indikaci slouží vaše Yo-kai Watch, které vás k nim dovedou. Následně je však ještě s jejich použitím musíte odhalit v minihře, abyste zjistili, co jste vlastně našli. A jak vůbec získat nové do party? Jedná se o věc, která je ve hře řešena poměrně náhodně. Pokud bojujete s Yo-kaiem, je určitá šance, že po souboji za vámi přijde a bude se chtít přidat. Tuto šanci můžete zvýšit tím, že při boji nakrmíte nepřátelského Yo-kaie jídlem, nejlépe jeho oblíbeným typem. Trvalo poměrně dlouho, než jsem přišla na to, že pokud použijete zaměřovač k zacílení na nepřítele, tak se vám malým textem zobrazí, jaký typ jídla preferuje. O tom se bohužel hra v žádné fázi nezmínila. A to i přesto, že jsem větší část hry měla pocit, že mě příliš vodí za ručičku. Na jednu stranu jsou zde místa, kde na mapě nesvítí modrý praporek "jdi sem a splníš úkol", ale musíte ve skutečnosti přečíst, o čem je a co tedy máte udělat. Na druhou stranu většinu času tuto vlaječku máte a stačí pouze sledovat šipku, abyste dosáhli cíle a kýžené odměny. Myslím, že bych ocenila více pasáží, kde by si člověk měl najít cíl úkolu sám, alespoň by zde byla větší interakce a některé úkoly by se staly zajímavější. Takhle trávíte většinu času doběhnutím za šipkou a zpět bez výrazného zapojení mysli.
Celkově je svět hry rozlehlý a graficky příjemný. Možnosti, kam se můžete vypravit, jsou odhalovány postupně stejně jako způsoby dopravy. Například jízda vlakem, kde přestupujete mezi jednotlivými vlaky, abyste se dostali za svou babičkou, mělo své osobité kouzlo. Problém je, když potřebujete cestovat vlakem více, protože mezi jednotlivými stanicemi kromě občasného rozhovoru či souboje na rozptýlení jen koukáte po určitou dobu na hrdiny, jak sedí na sedačce a koukají z okna. Načež se hra zeptá, jestli chcete vystoupit, nebo jet dál.
Procházení podkresluje hudba, která je monotónní, ale většinou nijak nevadila a naopak pomáhala dokreslit atmosféru. Pouze pokud zůstáváte v jedné lokaci příliš dlouho, začne být poměrně otravná a je lepší ji ztlumit podobně jako při častých soubojích (zvlášť proto, že ji víc vnímáte, protože větší část souboje je automatizována). Každá lokace má totiž svojí hudbu a to včetně podzemí. Ve hře není příliš animací, které by byly namluvené, většina je řešená pouze textově.
Kromě singleplayer nabízí hra i online multiplayer, kde je možno vyzvat ostatní hráče na souboj. Ten probíhá stejným způsobem, jako v samotném příběhu. Každý má 6 Yo-kaiů ve svém kruhu a volí si v průběhu boje jeho otáčením vždy 3, kteří jsou aktivní. Jak již bylo výše zmíněno, velká část boje je automatická a ve výsledku ovládáte pouze soultimate schopnosti, předměty na zlepšení výkonnosti, včasné odstranění debuffů a zaměření na konkrétního nepřítele. Druhou online možností je obchodování s Yo-kaii, především tak můžete získat ty, které jsou specifické pro jednu ze dvou verzí hry. Ve své podstatě toto funguje stejně, jako v Pokémon sérii.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti ConQuest entertainment a.s.
