Nedávno se s námi mnohými milovaná trilogie Dark Souls rozloučila posledním DLC k poslednímu dílu – The Ringed City. Série Dark Souls od FromSoftware nás provedla těmi nejzuřivějšími, nejsmutnějšími a vlastně i nejradostnějšími chvílemi našich hráčských životů. Leckdo by řekl, že hry jsou jen o jejich vysoké obtížnosti, ale lidé jako já na nich milují kromě jejich hratelnosti hlavně jejich neuvěřitelně rozsáhlý Lore, který si hráčská komunita musela posbírat a poslepovat z útržků informací ze hry a velké hromady domněnek. Dnes se ale spolu podíváme na deset těch nejhorších a nejvíc k vzteku bossů z celé trilogie, seřazených od těch slabších po ten nejtvrdší oříšek. Než se do toho pustíme, připomínám, že list je seřazený podle mě a podle toho, jak svýma očima vidím jednotlivé bosse. Tak jdeme na to.

Tihle dva jsou nesnesitelným důkazem toho, že někdo může brát svoji práci až moc vážně. Těsně před samotným koncem hry a utkáním se s finálním bossem, který byl minimálně neuspokojivý, na vás čekají dva pánové. Hlídač a Ochránce Trůnu jsou odpovědí Dark Souls 2 na Ornsteina se Smoughem. Souboj s dvěma opravdu silnými nepřáteli zároveň, přičemž jeden z nich je pomalý ale obrněný a druhý svižný a rychlý, by už tak byl pěknou osinou v zadku. Ale fakt, že pokud po porážce prvního z nich rychle neporazíte i toho druhého, znovu se ten první postaví na nohy a vy jste tam kde jste byli, dělá z tohoto souboje opravdu na nervy jdoucí zážitek.

S ozdobeným zrcadlem smrti coby štítem a děsivou maskou malé panenky, tenhle válečník usazuje pořádné rány svým blesky protkaným mečem, a nutí vás tak držet si odstup. Ale to, že se mu občas zachce svolat do vašeho souboje NPCčka, nebo dokonce opravdové hráče na pomoc z něj dělá téměř noční můru. Neustálé pendlování mezi jeho útoky mečem, a obcházení jeho zrcadla, do kterého nedáváte žádné poškození je přesně to, co vás v tomto souboji čeká. Hodně štěstí.

Tenhle parchant. Po desítkách neúspěšných pokusů nakopat tomuhle bastardovi do úsměvu jsem hru téměř vzdal. V půlce souboje si Smelter Demon totiž vrazí svůj velký hnusný meč do břicha, a změní ho tak ve velký hnusný ohnivý meč. S každou ránou se stává o trochu rychlejším a silnějším. Jediné, co ho drží takhle nízko na seznamu je fakt, že je kompletně volitelný, a nemusíte s ním bojovat vůbec.

Ano, to je svalnatý chlápek držící bleskové kopí letící na drakovi. Říká se o něm, že je třetím synem a černou ovcí rodiny krále Gwyna – finálního bosse prvního dílu. Jestli vám toto jako důkaz o jeho krutosti a obtížnosti nestačí, můžete si boj s ním vyzkoušet sami, vaše čelo se rozhodně zapotí. Za vaše klávesnice a gamepady neručíme.

Tak vážně, do háje s těmi psy. Tenhle souboj je hotovou noční můrou pro klaustrofobiky. Představte si že stojíte v oblasti mezi pár domky o velikosti asi 10x10 metrů, všechno je v tmavě zeleno-šedých barvách, sem tam jsou budovy prorostlé stromy a všude se táhnou liány. Teď do stejné oblasti k vám přidejte naštvaného pána s kozí lebkou místo hlavy, do jedné ruky mu dejte kyj, do druhé velkou mačetu a jako třešničku na dortu dva nemrtvé, neskutečně otravné psy. Užijte si to.

Bez debaty jeden z nejlepších soubojů celé trilogie, duel s Artoriasem má všechno. Je obtížný, ale ne natolik, aby jste si drápali oči z důlků, má překrásný design a stylizaci, a příběh samotného Artoriase vytlačí slzu nemálo komu. Hbitý rytíř s modrou kápí, chocholem a dlouhým mečem vás probodne, přeskočí, napíchne, oběhne a rozsekne dřív než stihnete říct “proč se takhle mučím?“. Artoriasův příběh končí jím samotným zkaženým “Propastí“ a obětováním jeho posledních sil k záchraně jeho psa jménem Sif. A kdo by nebyl dojat smutným příběhem o pejskovi?

Jediná věc, která vás může v Dark Souls 2 potkat, horší než čtyři létající oheň chrlící gargoylové, je pět létajících oheň chrlících gargoylů. Druhé Dark Souls vám po vstupu mlhou do arény tohoto souboje (což je mimochodem střecha, ze které můžete spadnout) naplive do obličeje, udělá vám zářez na kalhotách, urazí vám mámu a hodí vám piraňu do trenek. Když vzpomínám na ten astronomický počet pokusů porazit tyhle okřídlené parchanty jen abych poté zjistil, že byl souboj s nimi úplně volitelný, znovu mi bublá krev v žilách.

Ani jeden z těchto bratrů vám nejspíš nezahraje žádné šílené kytarové sólo, ale ten velký se umí teleportovat, a ten malý, který mu visí na zádech vám bude střílet kouzla do obličeje. Tento souboj, rozdělený na dvě části má poměrně tragický podtón. Oba bratři odmítli stát se Lords of Cinder, a kletba je drží neoddělitelné. Od té doby pozorují oheň mizet ze světa ze své obrovské katedrály téměř na samotném vrcholu Lothricu. Radši bych se nechal fackovat žralokem přes tváře, než muset znovu bojovat s těmito bratry.

A jsme na stříbrné příčce. Tu si nezaslouží nikdo jiný než samotný král Gwyn, závěrečný boss prvního dílu Dark Souls. Všechno kolem tohoto souboje působí úžasně, jak cesta k němu do Kiln of the First Flame, tak jeho samotný vzhled. Kdyby jen tento duel nebyl tak – odpusťte mi ten výraz – kulervoucí. Gwyn je neskutečně otravný, nedá vám téměř ani vteřinu na obnovení staminy nebo vyléčení zdraví, a jeho rány opravdu, opravdu bolí. Důstojné zakončení dosavadního dobrodružství.

Noční můra. Pěstí proražený monitor. Nervové zhroucení. Hladiny vzteku způsobující neplodnost. Všechny tyto věci tak nějak hezky vyjadřují nehezký boss fight proti jednomu hezkému a druhému ne zas tak hezkému pánovi. Elegantní zabiják draků Ornstein ve slušivém brnění a s bleskovým kopím, a jeho ošklivý, enormně tlustý kamarád s ošklivým, enormně tlustým kladivem jménem Smough vám minimálně několik dní po setkání s nimi nedají spát. A to sice tím nejhorším možným způsobem. Co mě na tomto fightu rozčiluje nejvíc je, když vidím nějakého troubu na youtube, jak ho poráží na volantu nebo kytaře od Guitar Hero. Už nikdy víc, prosím.

Tenhle boss je tak cool, že ho museli dát jak na obal, tak na všechny reklamy o hře. Doufám, že máte rádi move-sety, protože tenhle boss je má všechny. Dechberoucí epičnost tohoto nejfinálnějšího z nejfinálnějších duelů celé trilogie z něj dělá (alespoň můj) nejoblíbenější zážitek všech tří her. Soul of Cinder vyjadřuje všechny předešlé duše, které se propojily s Plamenem, včetně Postav, za které hrajete v prvním i druhm díle. Fakt, že v podstatě bojujete sami proti sobě, a proti všem hrdinům a velikánům z celé historie světa Dark Souls v jedné postavě mi přivedl pocit mražení v zádech. Když poprvé vstoupíte do neuvěřitelně epicky vzhlížející arény, nacházející se na stejném místě jako boj s Gwynem v jedničce, a Soul of Cinder vstane ze svého posedu od bonfiru uprostřed, vytáhne z něj ikonický meč a otočí se na vás, budete se muset nostalgicky pousmát. Samotný souboj není zrovna nejtěžší, proto jsem ho ani neumístil do top 10. Ale svou epičností zasluhuje místo na tomto listu tak jako tak.