Před dvěma roky vyšlo Blackhole. Z mého nezainteresovaného pohledu obyčejná hopsačka v kresleném provedení. Inu, nic zvláštního proč tomu věnovat pozornost. Zejména taky, že se jednalo o PC hru, co s tím, že? Ale co se nestalo, hra nějakým způsobem chytla setrvačnost a bylo z ní rázem oslavované národní "zlato". Tehdy jsem si říkal - zřejmě mi asi něco uniká. No a nyní tu máme Blackhole znovu. V kompletní edici pro herní konzole PlayStation 4 a Xbox One. Tak jak to vypadá z mého pohledu?
Začneme příběhem, který se točí kolem posádky lodě Endera. Její job je ucpávání Černých děr ve vesmíru, aby nemohly ohrozit matičku Zemi. To vše pod vedením kapitána Jetsena a přechytralou AI Auriel. Jenže při aktuální misi se něco solidně podělalo a naše posádka byla vtažena do černé díry. Kdo by řekl, že je to konec, mýlil by se. Loď sice ztroskotala, posádka nikde, AI má výpadky, ale zbytečný nosič kávy - vaše postava - je při vědomí a je odhodlán se zachránit. I když těžko říci, zda odhodlán, cpe mu to do hlavy Auriel v podobě PDAčka a žene ho dopředu. Nacházíme se na nečem zvaném Entita, která má více dimenzí.
Toť stručně začátek příběhu. V něm se budeme snažit opravit ztroskotanou loď pomocí nalezených součástek a tzv. Selfburnů, které obsahují nanoboty. Ale o nich si řekneme ještě za chvíli. Rád bych se totiž ještě otočil u příběhu. Ten je záměrně přitažený za vlasy a pitomý. Snaží se být komediální vesmírnou show, ale ve většině případů selhává na plné čáře. Každá věta by chtěla být vtipem. Jenže z těch tisíců pokusů, se trefí pouze párkrát a to ještě ne tak, abyste odložili ovladač a smáli se na gauči.
Službu mu totiž nedělá ani jeho zpracování. Nejen, že je hra příšerně ukecná a kolikrát posloucháte minuty bezduchého plkání. Mnohem horší část je její dabing. Ten obstarali totiž "známí" youtubeři z české a slovenské scény. A jakoby nestačily jejich hlasy, aby i pomalejším osobám došlo, že jsou to oni, museli někteří propůjčit i jména postavám. Takže je tu například Ati a Selasie. Samotné provedení nechá vzpomenout na zlatá devadesátá léta českých adventur, když začali koketovat s dabingem. A to myslím v tom špatném slova smyslu. Každý rozhovor postav není totiž rozhovorem, ale po sobě seskládané věty různých postav od různých hlasů. V žádném případě nenavodí pocit, že se jedná o konverzaci dvou postav.
K tomu ještě musím připočíst upištěný zdigitalizovaný hlas AI Auriel (BatyAlquaween), který je neuvěřitelně otravný. Dokonce otravný tak, že i má přítelkyně se k němu musela vyjádřit, jako nezávislý pozorovatel mých herních sezení, s tím, že je to nesnesitelné a hrát by to nevydržela. Opravdu se to nedá poslouchat a natož se tím bavit, takže díky bohu za to, že to tvůrci vědí a do menu přidali možnost hrát hru bez příběhu a nebo dokonce povypínat mluvení každé postavy zvlášť. Díky za to a tím vlastně zjemnili i to, jaký by to mělo dopad na výsledné hodnocení, přece tady jde hlavně o hratelnost ne?
Hratelností je Blackhole klasická plošinovka, která recept obohacuje o několik herních prvků. Základem každého levelu je posbírat minimálně jeden (až na vyjímky) Selfburn. A s ním se vrátit na začátek levelu - naživu. Level jich vždy obsahuje více, to znamená, že si lze vybírat, pokud nejedete rovnou na to, že posbíráte všechny. Zní to jako ten nejzákladnější úkol, ale nenechte se mýlit, tak jednoduché to není. K sebrání Selfburnů musíte doskákat, což je jediné, co vaše postava umí. Tedy ještě se umí chytit hrany nebo sjet po stěně. Proto potřebuje pomoc ze samotného herního světa a tou pomocí jsou gravitační plošky rozeseté po levelu z rukou designera. Při dotyku s nimi se přetočí gravitace, aby ta gravitační ploška byla nová "zem". Trochu škoda je, že tenhle prvek téměř vždy ovlivňuje gravitaci jen pro vaši postavu a ne pro další prvky ve světě. Takže voda klidně zůstane vertikálně a nikomu to nepřijde divné. A taková láva ta je úplně statická a její cíl je jen zabíjet při sebemenším dotyku. Přeci jenom jsme v černé díře a tady je možné vše, tedy alespoň vše co se hodilo designérům do krámu. Ke gravitačním plošinkám patří důletižá mechanika, kdy lze plošku použít ještě k získání setrvačnosti. Tím lze docílit delšímu skoku ve chvíli, kdy celý svět rotuje. Takže kupříkladu se odrazíte od trampolíny, vpravo se od zdi s ploškou odrazíte výše, čímž se přetočí gravitace, v tu chvíli se dotknete stropu, který zase přetočí gravitaci a vymrští vás na kýženou plošinku nad propastí plné vražedných rostlin. Až na to, že se vám to napoprvé nepovede.
To je totiž zásadní informace o této hře - je založená na systému pokus omyl. Budete umírat. Budete umírat stokrát, tisíckrát. Protože bez umírání se nikam neposunete, protože vám ani hra nedá možnost. Zatímco v hlavních lokacích (dimenze), které prozkoumáváte a z nichž se vrháte do jednotlivých levelů, dokáže Auriel zmapovat vše do PDA Mapy, uvnitř jednotlivých levelů vidíte vždy jen to, co je na obrazovce. Nejde se oddálit a tím neexistuje způsob, jak si naplánovat postup levelem dopředu. Často se necháváte vymrštit někam, kam zdaleka nevidíte, natož jste tam už někdy byli. A často to končí zaručenou smrtí. Jako nejméně povedenou věc považuji to, že se člověk dokáže dostat do míst, odkud není úniku a musí restartovat level ručně.
Z toho hlediska se nejedná o hru vhodnou pro lidi, kteří rádi připravují své průchody a snaží se hru pokořit chytrostí. V případě Blackhole jde spíše o postřeh, notnou dávku sebekontroly a pevných nervů. Jakkoliv se v prvním "světě" (dimenzi) hra ze začátku tváří jako logická hopsačka, rychle tomu dá zapomenout. Strhne se v brutálně rychlou, na přesnosti šíleně závislou, chybu neodpouštějící hopsačku. Což by bylo ok, ale hra to přehání. Nemá prakticky žádnou rozumnou učící křivku a relativně snadný level střídá pekelný, kde se zaseknete na desítky minut. Místa, kde musíte proběhnout nějaký časovaný úsek, jsou okna pro vykonání akce přesné na jeden pixel, extrémně malá. A postupem času se zábava vytrácí. Proč se snažit, když víte, že hra příště připraví ještě nesmyslnější kombinaci a že radost z dokončení nepřekoná tu frustraci minuty předtím. To je ta citlivá hranice mezi těžkými hrami, kde je snaha odměněná, a frustrací bez smyslu - tady je hranice překročena.
To mluvím o základním herním módu a naštěstí pro nás "lamy" je tu jednoduchý mód - Adventure (alias Dobrodružný). Ten spoustu věcí usnadňuje a je to znát. Hru jsem vydržel na normální mód do W2L11, kde průchod těsně načasovanými kytkami byl na mé nervy po práci už moc. Přepl jsem do Adventure a hele už tam nebyly. Hned jsem level prošel celkem rozumně a pokračoval dále. Normálně bych hru asi smazal, ale snadnější obtížnost to zachránila. Ale nedá se říci, že ze hry udělá opravdu "easy". Stále tu narazíte na sekvence, které nejsou vůbec jednoduché a mohly by mnoho hráčů odradit. Každopádně je sympatické, že tu je a bylo do ní vloženo nějaké vymýšlení. Mimo jiné ulehčuje vysbírání Selfburnů v levelu tím, že si je jde ukládat na startu levelu jako checkpoint.
Ať se cítíte na hardcore verzi či easy, tak tu je opravdu pěkná dávka úrovní, kde se vztekat. V šesti dimenzích základní hry najdeme asi 90 levelů. Design úrovní nepostrádá chytrost a dokáže překvapit, jak při rotaci vše do sebe zapadá. A to není všechno. V samotných dimenzích tedy centrálních hubech jsou rozeseté další věci, které lze posbírat, a tím získáte další střípek do příběhu - pokud vás zajímá. Jelikož se jedná o Complete Edition, tak tu jsou ještě čtyři dodatečná DLC zabudovaná ve hře. Ty přinesou dalších skoro 50 extrémně těžkých levelů pro ty nejzarytější fanatiky. Hra nabízí ještě leaderboardy v každém levelu, takže porovnávání časů s ostatními hráči funguje velmi dobře.
Co se týče ovládání, tak to funguje velmi dobře na ovladači. Měl jsem však pár instancí, kdy jsem namísto páčky přešel na d-pad. Někdy je hra natolik rychlá, že změna směru tam a zpátky, při průletu x gravitačními plošinkami je prostě na páčce moc pomalá. Jakmile jsem to zkusil na d-padu, měl jsem to napoprvé hotovo. Ale jinak bylo ovládání v pořádku. Trošku zamrzelo, že po instantním vyvolání mapy celé dimenze, následuje dlouhá stmívačka, než se člověk vrátí zpět do hry. Ne, že by to výrazně zdržovalo, ale je to taková podivná pauza. Hra obsahuje celkem líbivou ručně krelenou grafiku. Zejména postavičky a některé prvky jsou hezky detailní. Samotný svět a levely už jsou více méně statické z kostek poskládané prostředí s hezkým pozadím. Což prostě tak nějak sedí k tomu, že se jedná o malou indie hru. Velmi příjemný je hudební podkres, který svými ambientními tóny zmírňuje to peklo, kterým hráč prochází.
Blackhole není hra pro každého a já jsem v ní zalíbení nenašel. Zbytečně vyšroubovaná obtížnost odradí spoustu hráčů a dělá z ní hru zacílenou na malinkou skupinu. Což jí zbytečně diskvalifikuje pro velké počty hráčů. Kvality v ní jsou, ale někdy jsou až moc "počítačově" přesné, že se vytrácí zábava, protože v zábavě je preciznost většinou až na druhé koleji.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti 1CPublishing
PC hry pro vás testujeme na sestavě LYNX
