Oříšek. Náročný oříšek. Tak musím začít recenzi na Divinity: Original Sin 2 Definitive Edition. Pokračování RPG, které sklidilo obrovskou chválu kritiků a hráčů. Na svět jej přivedl úspěšný Kickstarter příběh, kdy požadovaných 500 tisíc dolarů vybrala hra za pouhých 12 hodin. Larian Studios si fanoušky poctivých RPG omotalo kolem prstu už poprvé a druhý díl vyšel před téměř rokem na PC. Až nyní se dostává vylepšená verze i na konzole (PS4 a XONE). Proč tedy oříšek?
Inu, oříšek je to recenzentský, protože jak tak RPG bývají, jedná se o enormně velkou hru. Loňská verze má příběhovou část nějakých 50 hodin, když se člověk nezabírá ničím okolo (což prakticky nejde). Definitive Edition obsahuje rozšíření příběhu, takže je ještě delší. Nemluvě o tom, že hra má celkem šest příběhových postav, které, pokud vedou partu, mění trochu hlavní příběh. Když si to roznásobíte, vidíte, že dohrát takovou hru není v silách recenzenta, který má kromě hraní ještě zaměstnání a rodinu. Proto předem říkám, že tato recenze neviděla závěrečné titulky a je otázka, jestli se tam někdy vůbec doškrábu. Zato ale jsem si jistý tím, že dokáži hru objektivně zhodnotit a doporučit pro koho je určená.
Hra se odehrává ve fantasy světě Rivellon a časově několik stovek let po prvním díle. Sedm bohů světa je oslabených, protože dali svou sílu hrdinovi Lucianovi, aby držel zpět temnou sílu Void. Lucian se vzestupem do Divinity stal tzv. Divine. Bohužel on zklamal, byl poražen a zemřel ještě před začátkem hry. Svět zůstal v nebezpečí. Bohové nemají dostatek síly a díky tomu se síly Voidu mohou dostat do Rivellonu. Spolu s Voidem i temná síla známá jako God King. Síla bohů je zde označována za "Source" a je k nalezení i ve světě. Ten, kdo umí sílu využívat, je označován jako Sourcerer. Na začátku hry je naše hlavní postava uvězněna zdejším řádem (který se chová jako inkvizice) a odvezena na ostrov Fort Joy, kde řád a jeho Magistři postupně zbavují Sourcerery jejich schopností a připomíná to lobotomii. My však nejsme obyčejný Sourcerer a během chvíle zjistíme, že jsme tzv. Godwoken. Setkáme se se svým bohem a ten nás pověří tíživým úkolem. Jsme vyvolený a pouze my můžeme zachránit svět tak, že se staneme novým Divine. Abychom toho dosáhli, musíme nejdříve uprchnout z Fort Joy a pak se naučit ovládat sílu Source magie.
DOS2 se dá shrnout jako opravdu klasické hardcore RPG viděné z mírně šikmého pohledu shora. Můžeme hrát buď s jednou postavou nebo celkem se čtyřmi v jedné partě, mezi kterými lze volně přepínat. Jedna z nich je vždy vůdčí postavou, která hýbe příběhem, a ostatní jsou pouze doplňující členové týmu. Jak jsem řekl, je tu celkem šest postav, které mají napsaný příběh. Ale nikoho hra neomezuje v tom, udělat si svůj vlastní charakter, ale přijde tím o jistou část toho, co autoři ve hře vytvořili a napsali. Osobně si myslím, že to je volba spíše pro několikátý průchod na vyšší obtížnost, kdy už jde příběh spíše stranou. Podstatné také je, že celá hra jde hrát až ve čtyřech hráčích v kooperaci online (pouze hráč, co má hlavní postavu, vlastní savé a postavy) nebo v gaučovém multiplayeru (pouze pro dva). To je pecka za předpokladu, že máte dostatek kamarádů se spoustou volného času. K dispozici je i taktické PvP v podobě online Arena až pro čtyři hráče.
Jedná se o klasické západní RPG, tudíž úroveň postavy znamená přidávat body do jejích atributů, v závislosti jaké povolání provozuje (bojovník potřebuje sílu, kouzelní zase inteligenci - klasika). Pak rozdělování bodíků do schopností (obchodování, přesvědčování nebo bojové - dvouruční zbraně, necromancing). A poslední jsou talenty, což by se dalo také označit jako perky v jazyku Falloutu. Ty nabízí od permanentního zvednutí síly, po léčení z krve či opravdu výtečnou schopnost mluvit se zvířaty (vřele doporučuji). Tohle vše v singleplayeru řešíte u všech čtyř postav. AI obstarává jen to, že ostatní chodí za vaší hlavní postavou nebo tou, která je zrovna vybraná, že ji ovládáte.
A tím, že jsem řekl hardcore RPG, jsem měl namysli to, že tu najdeme věci, které postupně z moderních RPG mizí. Tudíž i na nižší obtížnost tu máme smrt, kdy ani dokončení souboje neoživí padlé spolubojovníky a pokud nemáte kouzlo znovuvzkříšení, zůstanou mrtví. Souboje jsou čistě tahové, kdy se střídají postavy postupně za sebou. Každá má akční body a ty utrácíme pohybem, útoky, sesíláním kouzel a používáním schopností. A nejvíce hardcore je obtížnost. Těch najdeme ve hře pět. Story by měla být nejpřístupnější a nejjednodušší. Classic je jakoby uprostřed, ale dnešními měřítky je spíše těžká. Nejtěžší obtížnost znamená, že v případě nápisu Game Over přijdete o save a musíte začít úplně od začátku. A to je hardcore! Já osobně zvolil z časových důvodů jednodušší Explorer Mode, ale ani tak mi hra nedarovala nic zadarmo a míst, kde jsem reloadoval save nebo se raději šel na levelovat, bylo už docela dost.
Není třeba tu popisovat konkrétní detaily RPGčka, ale zaměříme se na hratelnost. A to konkrétně jak se hra hraje na konzoli. Je třeba říci, že ovládání myší a klasické UI z PC verze je rozhodně pro hru to pravé. Na konzoli je to v některých místech trochu krkolomné. Samotný pohyb je jednoduchý - pomocí páčky ovládáme hlavní postavu. Tady si uvědomíme nejvíce, jak rychlé a "vybzíkané" běžně hry dneska jsou. V Divinity se nikam nespěchá a postava nesprintuje. Tohle je asi nejzvláštnější věc, na kterou jsem si musel zvykat, protože zpočátku jsem se chtěl rozutéct do světa jak zvědavý Janek. Jakmile jsem se adaptoval na tempo hry, už mi to nedělalo problém. Prohledávání a lootování světa je funkční a v případě moc předmětů v okolí, lze podržením X (A na Xboxu) označit vše kolem sebe a pak prozkoumat/sebrat v přehledné tabulce.
Kde nastává trochu zádrhel, jsou náročnější akce. Zde čtvereček (X na Xboxu) nahrazuje pravé "myšítko" a v dialogu vybíráme akci. Třeba přemístění bedny nebo zneškodnění pasti. To jakž takž jde, ale správa inventáře už je divočina. Rozhazovat předměty mezi postavy je otázkou mnoha akcí. Naštěstí lze předměty rovnat podle různých parametrů. Ale i tak, správa inventáře na konzoli je to horší, co se týče ovládání. Zbytek je řešen přehlednými kruhovými voliči. Ten pod R2 (RT) nabízí inventář, vybavení, skilly atd., ten pod R1 (LT) volí člena party. Víceméně je to pouze o zvyku. Zpočátku jsem s ovládáním bojoval, ale jakmile přejde do krve, už tolik překážek nedělá. Pozitivní je, že v průběhu tahových soubojů vše funguje bez problémů. Rozkazy se rozdávají pomocí kurzoru, a i přestože někdy lze omylem místo útoku dát na dálku, kliknout na pohyb vedle nepřítele (což je průšvih), tak s ním nemám problém. Skilly, kouzla a předměty má člověk dostupné v hotbaru na dolní části obrazovky. Bohužel naskládat tam vše tak, jak člověku vyhovuje, je dosti nepohodlné. Zde to chtělo umožnit pohybování (tedy rovnání) ikonkami, a ne jenom změnu příslušného políčka. Tzn. nejde šoupnout kouzlo o tři pozice doleva, ale musíte na té pozici změnit na to kouzlo a pak změnit ty další pozice. Škoda, lidé, kteří mají rádi pořádek ve svých schopnostech, budou trpět.
Ale díky hotbaru má hráč vždy přístupné to, co potřebuje v souboji a jenom rozdává příkazy. Tahové souboje vyžadují spoustu strategie a plánování svých kroků. Chvilku si můžete připadat jak v X-COMu a ne "jenom" v RPG. Rozmýšlet pečlivě jestli použít skill nyní a pak být bez něj po dobu jeho cooldownu. Nebo raději počkat, zda pro něho nebude lepší příležitost. Správně pohybovat s lučištníkem, aby měl vždy pěkný přehled na bojiště a nejlépe vyšší pozici. Prostě prvky, které dělají tahovku tahovkou. A to DOS2 ještě hodně pracuje nejen se status efekty (prokletí, jed atd.), ale velkou roli hraje také podlaha/země pod nohami postav. Olej jde zapálit, voda zmrazit, jed přidaný do ohně oheň rozšíří. Kombinací je mnoho a využívat změny toho, co se děje na podlaze/zemi, je klíčovým prvkem hry. Protože když vytvoříte louži pod hloučkem nepřátel, kterou vzápětí zmrazíte, jakýkoliv jejich pohyb může znamenat, že spadnou a omráčí se na další tah. Dodává to mnohem komplexnější strategie do kombinací skillů a kouzel. A někdy také vytvoří pěkný "bordel" na bojišti a nedej bože, když uprostřed zapálené místnosti stojí postava, která má slabou obranu proti ohni.
Nemohl jsem neotestovat kooperativní možnosti hry. S kolegou jsme úvod hry rozehráli společně znovu, abych si udělal obrázek o tom, jak funguje. Že host vlastní save i postavy jsem už říkal, je to logické, ale trochu to omezuje, že buď budete prostě hrát pořád spolu nebo jen občas, a to si kolega když tak musí rozehrát svůj vlastní singl. Samotné hraní v co-opu je mírně těžkopádné. Osobně bych asi první průchod takto nehrál. Člověk se moc nesoustředí na příběh. Druhý hráč nemusí vždy slyšet všechny rozhovory. A celkově to na mě působí rušivým dojmem. Možná je to tím, že v RPG chci mít vše pod kontrolou sám a v co-opu tomu tak není. Ale na další nepříběhový průchod hrou s tím, že si užijeme legraci s nějakými složitými buildy postav, si dovedu představit, že má hra opravdu co nabídnout co-opuchtivým hráčům. Co mi však druhý start hry ukázal, je, jak obrovsky variabilní jsou questy a svět. Tam, kde jsem u sebe splnil jeden quest snadno prakticky bez boje, jsme se v co-opu chybou dostali do uličky, která vedla přes pěkné krveprolití. Že jsou dialogy odlišné podle složení party, je další věc a různé volby v dialozích vedou k jiným vyústěním. Nejvíce jsem vyprskl smíchy, když jedna z mých postav jen tak ležérně v rozhovoru zapíchla jednoho ještěra, protože se jí nezdál. V předchozím průchodu jsem ho složitě zkoušel ukecat a nakonec došlo na boj. Že to vzápětí ještě ovlivnilo příběh postavy Red Prince v pozadí, to je další věc.
Postavy hrají v Divinity prim. Nejvíce mi přirostl k srdci kostlivec Fane. Jako zástupce stařičké rasy, který byl uvězněn v kobce po staletí, má zajímavý pohled na smrtelný svět. A někdy to (a svůj vzhled) v dialozích dokáže vtipně využít. Že pro něho jde najít/vyrobit (ano crafting tu je) speciální helma, kdy se může na pohled změnit v jinou rasu, je obrovsky zajímavé. Protože v téhle hře třeba elfové jedí lidské části. A občas ta konzumace dodá nějaký nový skill. Zatímco běžně se může tyto skilly konzumací končetin, hlav a dalších nevábných věcí naučit opravdu jen elf. Fane po trasformaci pomocí helmy může to samé. Trochu nevýhoda je, že k léčení kostlivce je potřeba používat jed a léčivé lektvary a kouzla na něho působí opačně, čehož se nepřátelé nebojí využít. Z ostatních (pro mě vedlejších) postav je zajímavý Red Prince, zástupce rodu ještěrů má zajímavě velké ego a někdo se ho snaží zabít. Nebo vražedkyně Sebille, která byla uvězněna a zotročena, je nabitá touhou po pomstě. Oblíbence si podle mě najde každý. Osobně mě hned padl do oka Fane a přikoval mě k příběhu.
Co mě kromě toho u hry drží, je skladba toho, co člověk dělá. Questy jsou výborně napsané a na designované, ale co je nejdůležitější, hra vás v žádném z nich nevede za ručičku. Ano, občas vlaječka ukáže přímo místo na mapě, ale popis úkolů v Journalu je tak vágní, že pokud dobře neposloucháte rozhovory, moc vám později neporadí. Někdy je třeba číst v knihách, které najdete v lokaci, abyste třeba našli heslo k magickým dveřím. Abyste zodpověděli otázky zakopaného kostlivce, musíte je najít ve třech výtiscích knihy, která se svým názvem blíží tomu, jak se quest jmenuje. Prostě použít hlavu tu bude důležitější než ve hrách, které vám přesně říkají co dělat. No anebo prostě použijete Google a wiki. Každému dle jeho uvážení.
Technická stránka hry je povedená, primárně je třeba vyzdvihnout grafiku. Ta je naprosto nádherná a na PlayStation 4 Pro běží hra ve 4K včetně HDR, které ale není nějak moc výrazné. Detailní svět a detailní zpracování všeho je to hlavní, co uvidíte. Snadno se jde kochat zajímavými kouty světa, které tvůrci vytvořili. Bohužel to sebou nese v některých místech daň. Tou daní je občas přítomnost tearingu, což je nepříjemné. Ale naštěstí v takto pomalé hře to nemá žádný vliv na hratelnost. Stává se to opravdu jen v hodně nahuštěných částech světa a v soubojích prakticky ne. Že hra dává zabrat PS4, je slyšet i z toho, jak v náročných místech dokáže má PS4Pro hučet, jako když se chystá odletět na svou domovskou planetu. Příjemný je i dabing ve hře. Neočekávejte srdcervoucí emotivní výstupy, ale spíše podání ve stylu čtené audioknihy a sedí to sem náramně. Hlas vypravěče, který popisuje, jak se postavy tváří během rozhovoru, je přesně takový, jakého byste si přáli, aby byl vaším Dungeon Masterem. To vše doplňuje příjemná hudba, u které si dokonce můžete změnit v nastavení postavy vedoucí nástroj. Já zvolil smyčce a neudělal jsem chybu.
Nevím, jestli to z předchozích řádků bylo vidět, ale přes velice pomalý start do hry, kdy jsem si nebyl vůbec jistý, jestli hru dokáži hrát, jsem se během pár hodin dostal do stavu, že jsem do hry naprosto zažraný. Jeden víkendový večer jsem ji zapnul kolem osmé hodiny a najednou blik, jedna hodina v noci. Čas jako by někam zmizel a já pořád nechtěl přestat. Chtěl jsem ještě prozkoumat tamtu část mapy a konečně se posunout s questem, který stále nevím, kde vyřešit. Ano, některé questy vám vůbec správnou cestu neukáží a je třeba použít hlavu. A to je další kouzlo této hry. Pro koho tedy Divinity: Original Sin 2 je? Pro fanoušky prvního dílu samozřejmě, ale ti už netrpělivě čekají se svou předobjednávkou. Fanoušci klasických RPG by v žádném případě neměli minout. Jestli jste před dvaceti lety hráli Baldur's Gate nebo první Fallouty, Divinity vám dá něco, co jste už dlouho nezažili. Fanoušci úplně moderních her budou mít s nekompromisní hrou, jakou DOS2 je, trochu více problémů, ale pokud je překonají, čeká je zážitek, který určitě jinde v blízké době nenajdou.
Za poskytnutí hry děkujeme společnosti Cenega
Ceny hry Divinity: Original Sin 2 srovnáte na Zboží.cz.
