Je bez nadsázky neuvěřitelné, co dokáže s náladou kolem konkrétní hry udělat jeden trailer a následná ne úplně korektní reakce na negativní ohlasy od vedení herní společnosti. Pokud pravidelně sleduje dění v herním průmyslu, tak jste určitě poznali, že mluvím o situaci okolo Battlefieldu V. Zatímco oznamovací trailer na předchozí Battlefield 1 sklidil u hráčů nevídané nadšení, které vyvolalo zejména svěží zasazení do první světové války a bezesporu také vysoká kvalita samotné ukázky, tak při ohlašování Battlefieldu V se stal přesný opak.
Na vývojáře z DICE se začala valit hora nespokojených hráčů, kterým se nelíbila ujetost celého traileru, přítomnost ženské hrdinky s robotickou rukou a naprostá ignorance toho, jak vypadala ve skutečnosti druhá světová válka. Soudit hru podle jednoho traileru bychom ale neměli, a proto jsem s radostí uvítal možnost si aktuální podobu nového Battlefieldu vyzkoušet krátce na letošním Gamescomu a posléze i o poznání důkladněji v otevřené betaverzi.
Betaverze se pochlubila dvojicí poměrně odlišných map. Již dříve prezentovaná mapa Arctic Fjord vzala hráče do přístavního městečka Narvik. Tato oblast nabízela z poloviny spíše otevřenější zasněžené kopcovité části, které doplňovalo pár domů a přilehlý přístav. Naopak druhá mapa s názvem Rotterdam poskytla čistě městskou podívanou uprostřed holandského velkoměsta. Obě oblasti se přitom se svou menší velikostí hodily spíše pro střety pěchoty. Letectvo nehrálo téměř žádnou roli a síla těžké techniky v podobě tanků a transportérů byla v úzkých uličkách rovněž utlumena.
Autoři uzavřenější a ne tak rozlehlé mapy zvolili zřejmě z toho důvodu, aby hráče donutili více spolupracovat v týmu. Právě důraz na čtyřčlenné skupiny je jednou z nejzásadnějších novinek nového dílu. Zůstala šikovná možnost, která po vlastní smrti umožňuje spawn hned vedle libovolně žijícího kolegy z týmu. Jedinou podmínkou je, aby zvolený člověk zrovna nebyl v přestřelce. Díky této funkci jste schopni daleko lépe koordinovat postup své skupiny, což oceníte zejména v případě, že hrajete s komunikující partou kamarádů.
Výraznější revizí prošel systém oživování. Místo bezprostřední smrti totiž téměř vždy upadnete na zem, kde se nějaký čas svíjíte. Buď vaši agónii zrychlíte rychlým mačkáním tlačítka nebo ji naopak zpomalíte držením jiného, čímž se pokusíte přivolat spoluhráče. Ti vás poté mohou zvednout. Právě zvednutí zraněného vojáka ale trvá poměrně dlouhou, a tak se do něj nikdo příliš nehrne. Výjimku tvoří medici, u kterých je léčení výrazně urychleno. I tak se mi ale málokdy stalo, že by život zachránil někdo mimo mou četu. Onu sekvenci, kdy ležíte na zemi, navíc nejde úplně přeskočit, takže může po čase působit opravdu otravně.
Kromě již zmíněného medika jsem nejvíce využíval klasickou třídu Assault, jež byla vybavena několika samopaly a opakovacími puškami. Úplně k zahození ale nebyl ani známý Support. Ten totiž nově může stavět opevnění, díky kterým lze lépe bránit jednotlivé body. Čtvrtou a zároveň poslední třídou byl Recon. S touto třídou jakožto sniper a průzkumník vše hlídáte a odstřelujete z větší vzdálenosti. Každá třída přitom disponuje odlišnými zbraněmi a vybavením. Support může například na libovolné místo na mapě umístit bednu s náboji, ze které poté spoluhráčů berou potřebnou munici. Právě nábojů je akutní nedostatek, protože vždy startujete s přibližně třemi zásobníky, které v případě akčnějšího přístupu rychle spotřebujete. Každá třída disponuje odlišnými zbraněmi a vybavením, což je jedině dobře.
Stejný postup bohužel autoři nezvolili i v případě jednotlivých stran konfliktu. V betě ale i při vydání finální hry si budete moci zahrát pouze za Brity a Němce. To už by se samo o sobě dalo považovat za nedostatek. Opomenutí Spojených států, Sovětského svazu nebo Japonska ale v případě hodnocení bety stranou. Co už ale hodnotit lze, je zbraňový arzenál. Ten je totiž pro obě strany naprosto identický. Vůbec tak nezáleží, zda zrovna hrajete za Němce nebo Brity, protože kromě letadel a tanků zkrátka disponují tím samým. Pocit, že hrajete akci z druhé světové války, se tímto v mém případě téměř vytratil.
Mixování zbraní mezi národy by nebyl až takový problém, kdyby jich bylo dostatek. Každá třída bez ohledu na národnost má ale pouze čtveřici zbraní, které se navíc odemykají až od určitého levelu. Z počátku tak třeba při zvolení třídy Assault nemáte na výběr nic jiného než německý samopal StG 44. A to i v případě, že hrajete za Brity. V DICE si s tím zkrátka příliš hlavu nelámali. Rozdělení se dočkala alespoň technika. Německá frakce může osedlat tanky Tiger a Panzer IV. Britové se do boje půstí pro změnu s těžkým Churchillem a středním Valentinem. Na obloze poté svedete bitvy s legendárními stíhačkami Supermarine Spitfire Messerschmitt Bf 109 a bombardéry Stuka a Blenheim.
Vývojáři se poměrně malý počet zbraní snaží kompenzovat jejich bohatými úpravami. V rozvětveném stromu lze vylepšovat jejich ovladatelnost nebo třeba průraznost kulek. Dopad těchto zlepšení ale není nijak velký, takže daleko častěji zamíříte do kolonky vizuálních úprav. Na zbraně lze umisťovat decentní skiny nebo měnit zaměřovače či hlavně. Právě odemčení lepšího zaměřovače už může výsledek střetu s nepřítelem ovlivnit více. Podobný způsob úprav je připraven i v případě letadel a tanků. Všechny zdokonalení se přitom vážou na level, který jste s konkrétní zbraní či technikou dosáhli. Abyste na tížené úpravy dosáhli, musíte s danou zbraní jednoduše hrát. U výkonnostních vylepšení by to tak mělo zůstat i v případě plné hry. To u vizuálních úprav se dá předpokládat možnost koupi část za reálné peníze.
Co se týče herních režimů, tak ty byly v betě dva. Kromě klasického Conquestu to byl nový režim Grand Operations. Tento mód rozděluje bitvu na tři až čtyři dny. V betě byly k vyzkoušení první dva dny bitvy na mapě Arctic Fjord. První část se odehrávala v noci a britské jednotky v ní provedly parašutistický úder na německé obránce. Cílem bylo zničení protileteckých děl a obsazení kontrolních bodů. Druhá část již předvedla boje ve dne a Britové v ní pokračovali v postupu směrem do vnitrozemí.
Rozhodně jde o zajímavý nápad, který ale v případě mapy Arctic Fjord narážel na její poměrně malou velikost. V případě větší oblasti by ale tento režim bezesporu dokázal nabídnout typickou válečnou vřavu starších dílů. Bez ohledu na herní mód lze plnit řadu výzev, které se vážou na konkrétní třídy vojáků nebo zbraně. Celý systém těchto eventů a úkolů v DICE zastřešili pod název Tides of War. Pokud tedy při hraní potřebuje určitou motivaci a cíl, tak vám Tides of War dozajista poslouží dobře.
Už z přiložených obrázků jste si dozajista dokázali udělat obrázek o grafické stránce nového Battlefieldu. Dle mého názoru dokázali DICE znovu už tak vysokou nastavenou laťku ještě o kus posunout. Detailní objekty a jejich nasvícení doplňuje pro sérii typická destrukce prostředí, která je nejvíce hmatatelná na dřevěných stavbách v Narviku. Pozadu za grafikou přitom nezůstávají ani zvuky.
Zvýšenou péči si pro změnu zaslouží optimalizace. Samotná hardwarová náročnost mnou hrané PC verze je na velmi podobné úrovni jako u Battlefieldu 1. Až na občasné propadu snímků tedy v tomto směru problém nevidím. Daleko horší situace je ale u bugů a dalších více či méně závažných chyb. Hráči se ne zřídka zasekávali, propadali texturami nebo se vůbec nenapojili na server. Stále ale šlo o betu, takže než o nějakou závažnou výtku, jde o nejistotu, zda se vše podaří do vydání spravit.
I přes řadu výtek, které jsem rozepsal výše, jsem se u hraní Battlefieldu V bavil. Série si i s novým dílem zachovala tradičně velice dobrý pocit ze střelby i samotné akce, který je navíc opět doplněn nadstandardní audiovizuální stránkou. Nad ohýbáním historie lze u takto mainstreamové akce ještě mávnout rukou. Ostatně Battlefield 1 dokázal uspět i přes úplně stejné výtky.
Co už ale nelze jen tak přejít, jsou nedostatky po stránce obsahu. Bylo to právě ohromné množství zbraní a válečné techniky, které ve starších dílech dokázalo vytvořit pocit nefalšovaného otevřeného a megalomanského konfliktu. A tento pocit jsem i díky menším mapám občas při hraní Battlefieldu V postrádal.
