Název této hry působí tak vznosně, až by člověk řekl, že se dočká opravdu zajímavé hry z prostředí operačních sálů. Naprostý opak je však pravdou. Surgeon Simulator je trhlá, přestřelená, nekorektní hra, která vznikla během 48 hodin na jednom Game Jamu. Že právě tyto vlastnosti z ní udělaly hit mezi streamery a youtubery, kteří mohli předvádět své uřvané herecké umění, asi nikoho moc nepřekvapí. Tedy nepřekvapí, dokud si hru sám nezahraje na Nintendu Switch.

Surgeon Simulator je totiž už pět let stará hra a vydání na Nintendo Switch hned od prvního spuštění ukazuje, že tady tomu autoři moc nedali. Čekali byste za pět let a prodejích na všechny platformy (včetně VR), že by hra mohla doznat nějakých upgradů. Naivní! Fyzika je pořád nepředvídatelná a ne moc realistická. Hra má bugy, které dokáží rozjetou operaci poslat do kopru. Že se stále snadno píchnete oblbovací injekcí, ale sebrat jí je peklo? To vše tu najdete, protože verze na Switch má jednu obrovskou chybu, která výše zmíněné detaily strčí do kapsy.

Tou obrovskou chybou je ovládání. Autoři chtěli využít toho, že Joy-cony dokáží snímat pohyb, na což Nintendo na začátku života Switche dost upozorňovalo, ale vůbec se jim to nepovedlo. Na papíře to působí jako dobrý nápad, ale implementace stojí za houby. Pohybem by měl člověk ovládat natočení ruky. Zatímco páčkou pohyb ruky, triggerem dávat ruku dolů a bumperem chytat. Na D-padu jsou pak jednotlivé prsty, pro přesnější úkony.

Jenže přesnost tady neexistuje. Rukou můžete kroutit jak chcete, ale přesné to vůbec není. Naopak často dělá hra úplně něco jiného, než byste chtěli. Takže hlavní výhoda je ta tam. Naštěstí jde hru ovládat více konvenčně, což přiblíží titul verzím třeba z PS4. Jenže opět hra ze své podstaty není přesná. Uchopit skalpel je otázka náhody. Srovnat si v hlavě jak natočit dlaň je mozkové cvičení. Když jsem se pídil na YouTube, jestli je to takhle špatné i u jiných verzí, úplně jsem trpěl, když jsem viděl záběry z VR verze, kde bylo ovládání krásně přesné. Jestli opravdu myslíte, že přeháním, tak ne. Zkoušel jsem hru opakovaně a půjčoval ji i jiným hráčům. Pocity stejné. Switch verze díky tomu balancuje na hranici nehratelnosti jenom díky ovládání, a tím vlastně můžu recenzi ukončit.

Dobrá, neukončím, a konečně řeknu, o co ve hře jde. Jak jsem na začátku naznačil, rozhodně nejde o věrnou replikaci toho, co se děje na operačních sálech. Což někoho může pobavit, někdo, kdo se o medicínu zajímá, se spíše může naštvat, ale každý má svůj vkus. V principu je každá operace o transplantaci. A hned první je naprosto snadná - transplantace srdce. Triviální záležitost, že? V reálu ne, ve hře ano. Stačí totiž pacientovi totálně rozmašírovat hrudní koš. Vyrvat játra a plíce. Přeříznout jícen, který překáží. Vyrvat srdce, které v tu chvíli přece nepotřebuje. Vzít náhradní srdce, které jsme mezitím pováleli po stole, a hodit do vzniklé díry v hrudníku pacienta. Voilà, operace úspěšná, mise splněna.

To je princip hry. A není to tak snadné, jak jsem to popsal. Pokud hrajete hru úplně poprvé, zjistit, jak dosáhnout cíle je vlastně takové puzzle, protože hra nikoho za ručičku nevede. Což je ostatně jedna z mála věcí, které se mi na hře opravdu líbí. Takže první operace zabere napoprvé klidně hodinu. Selhat je totiž snadné. Buď si důležitý nástroj zahodíte díky ovládání někam do pryč, nebo se vám v kritické chvíli nepodaří sebrat stříkačku na zastavení krvácení. Krvácení je totiž to, co vás drží v mezích. Když neopatrně (jakkoliv to zní v kontextu této hry blbě) zacházíte s pilkou, rozjedete krvácení a pacient ztrácí krev určitým počtem mililitrů za sekundu. Jakmile dosáhne nuly, je hotovo a hra řekne, že jste provedli brutální vraždu. Zpomalit to jde zmíněnou injekcí. Takže výzva tu je, bohužel díky omílanému ovládání a podivné fyzice se člověk více pere s hrou, než se baví.

Surgeon Simulator na Switchi nese podtitul CPR jako "Cooperative Play Ready". Tedy, že si hru užijete ve dvou hráčích u jedné konzole. To je určitě hlavní bod, kvůli kterému by člověka mohla zaujmout. Představa, že hrajete s kamarádem u jedné TV a každý ovládá jednu ruku operatéra, je opět skvělá na papíře, ale špatná ve hře. Ruce se motají a nikoho netrápí, že se dokáží překřížit. Ovládání hází klacky pod nohy úplně v každé situaci. A frustrace roste. Prostě to nefunguje, a přitom by opravdu mohlo.

Trestuhodně verze na Switch neobsahuje žádné dodatečné DLC. Není tu Team Fortress DLC, ani operace ufona či Donalda Trumpa. Je tu pět základních operací, které, když nevíte jak na to, zaberou pár hodin. Pokud jste hru hráli, tak je to za chvilku hotovo. Oživit to jde změnou prostředí operace, ale to je chabý pokus o znovuhratelnost. Graficky hra vypadá solidně a vlastně ona sama toho graficky moc nenabízí. Všechno tedy stojí a padá na ovládání a dle mého to padá úplně na hubu. Těšili jsme se s přítelkyní, že si užijeme vtipné situace v co-opu u TV. Namísto toho jsme se rozčilovali, že hra nedělá, co má. A přitom si dovedu představit, že může být plná vtipných momentů, pokud se povznesete nad její principiální hloupost. Prostě ne. Switch verze se nepovedla a když si budu chtít zaoperovat, najdu někde cartridge s Trauma Center na Nintendo DS, protože to byla alespoň povedená hra.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Bossa Studios