K napsání téhle recenze by mi v principu stačila hodinka maximálně dvě s Diablem 3 na Switchi. Jenže to by nebylo ono. Za prvé jsem byl zvědavý, jak působí Diablo v dnešní době, přeci jenom je to 6 let stará hra. A za druhé, dělat že člověk musí hrát kvůli recenzi, je dobrá výmluva doma, že zase hraji. Takže vzhůru do pekla.

Diablo 3 není třeba představovat. Je už legendou, která dokázala udržet spoustu hráčů od vydání do dneška. Když hru poprvé spustíte na Switchi a vidíte oznámení, že právě probíhá už patnáctá herní sezóna, víte, že tahle hra tu je už fakt dlouho. A také víte, že než se propracujete k tomu, abyste se mohli do sezóny vrhnout naplno, vás čeká moře práce.

Protože řeknu to rovnou. Switch verze Diablo 3 nestihla nebo nechtěla naskočit na populární vlak cross-playe a cross-progression. To znamená, že je jedno, kolik vylevelovaných postav máte na PC nebo na PlayStationu, tady začínáte od píky. Žádné přihlášení do Battle.net, prostě nic. Na jednu stranu to chápu, na druhou mi to přijde jako škoda a nevyužitá možnost hru více otevřít možnostem hráčů.

Jednou z těch možností, kterou bych určitě využil, by totiž bylo hrát doma na PS4 a na Switchi jako handheld. Protože podobně jako u jiných multiplatformových her je hra v Docked módu nic moc. Je to takový návrat do předchozí generace konzolí, i když o něco hezčí. Logicky srovnání se 4K na PlayStation 4 Pro neunese. Ale hrát se to dá a pár hodin jsem takhle strávil. Ono když je hra zábavná, tak to nevadí. Ale přeci jenom, když vám sedí pod TV PlayStation 4 Pro a Xbox One X, trochu cítíte, že se o něco ochuzujete.

O co se ale neochuzujete, je, když Switch vyndáte z Docku a přejdete do Handheld módu. Na 720p displayi Switche totiž hra vypadá naprosto fantasticky. Je ostrá, detailní a krásná na pohled. V obou případech se nádherně hýbe v šedesáti snímcích za vteřinu. V ruce hra najednou naprosto ožívá a já jsem byl zase hned pohlcen do série, která se prvním dílem usídlila navždy v mém srdci. Pro někoho mohou být texty v přenosném režimu celkem malé, ale naštěstí tohle je akční RPG a tuny textu zde člověk nečte.

Na začátku jsem řekl, že začínáme hru úplně od nuly. Ale přeci jenom je tady menší změna oproti ostatním verzím. Adventure Mode je zde odemčený od začátku a není třeba dohrát znova celou kampaň, pokud ji znáte úplně z paměti. Můžete se tedy rovnou vrhnout do světa a chodit rifty atd., i přestože to zní divně začít hru rovnou end-game aktivitou.

Switch už z principu nabízí také zbrusu nové možnosti jak hrát hru v multiplayeru. Samozřejmostí je online, který bohužel postrádá zabudovaný voice chat a v Nintendo Online aplikaci jsem Diablo 3 také nenašel. "Gaučový" styl hraní je zde přítomen také, ale ačkoliv je možnost hrát až ve čtyřech hráčích s tím, že si každý vystačí s jedním Joy-conem, určitě bych to nedporučoval. Přeci jenom počet tlačítek na jednom Joy-conu nestačí. Vývojáři sice chytře využili motion (ke kotoulu) a klikání páčky k druhému režimu tlačítek, ale pohodlné to není.

Vzhledem k tomu, že Diablo 3 není hra na jednovečerní posezení u pivka s kamarády, chce to lokální co-op nakopnout trošku více. Ideální možností je propojit lokálně čtyři Switche a hrát každý na svém. Pokud tedy máte přátele se Switchem, tato možnost se přímo nabízí, jinak je potřeba mít dostatek Joy-conů a Pro Controllerů, aby každý měl dostatek tlačítek.

Nakonec jsem si nechal to, co jsem nakousl na začátku. Jak působí Diablo 3 šest let po vydání? Inu působí stále jako Diablo. To nezaměnitelné kouzlo toho akčního RPG (i když to RPG ve třetím díle šlo hodně do pozadí) je tu stále. Hratelnost, která vás nenápadně žene dopředu s vidinou nového lepšího lootu, funguje pořád. A po dlouhé době jsem si zase pro sebe říkal - ještě jeden dungeon a už to vypnu. Jasně, na jeho konci jsem si řekl, že přeci dám ještě jeden. A takhle pořád dokola.

Diablo si dokáže hráče prostě zaháčkovat a svým obsahem dokáže bavit na stovky hodin. Samozřejmě to není pro každého, někdo nevidí zalíbení v honbě za lepším vybavením při dělání stejných akčních aktivit dokola. Ale i pro takového hráče dvacetihodinová kampaň volá po znovudohrání s jinou postavou, protože postavy jsou nesmírně odlišné a hra za Barbariana je úplně jiná než za Necormancera. Z těchto důvodů se nebojím hru doporučit velkému spektru hráčů. A to včetně těch, kteří už Diablo 3 někdy hráli. Možnost hrát jej totiž při cestě do práce nebo na rodinné dovolené po večerech bude pravděpodobně důvodem proč se k němu budu vracet a paměť mého Switche jen tak neopustí.