Souls nejsou pouze hry od From Software, ale jejich specifika definovala prakticky vlastní žánr. Do něho zabrousilo za ta léta mnoho her. Některé úspěsně, jiné méně. Jak se s tím poprali protinožci z novozélandského studia A44 se podíváme dnes. Protože pokud něco Ashen v první řadě je, tak čistokrevná Souls hra.
Příběh se odehrává ve světě, který ztratil světlo. Jeho reprezentací byl božský pták Ashen, který padl ze stromu světa. Jeho poslední tři dechy daly světu tři věky, ale byly ponořené do temtoty. Nyní svítá naděje, že zrození nového Ashena je nasnadě, ale neobejde se to bez lidské pomoci. Svět se projasňuje a potřebuje znovu ožít a odstranit temné síly. Osobně mě příběh hry nějak extra nevzal. Tvůrci i v jeho vyprávění čerpají ze stylu Souls her a vyžadují představivost a čtení mezi řádky z toho minima rozhovorů, které ve hře jsou. Nenajdeme tu žádné dodatečné knihy, či předměty rozšiřující lore hry, což je poněkud zvláštní. Každopádně příběh pro mě splnil to podstatné. Svět jsem autorům uvěřil a jal se ho naplno zkoumat.
Zkoumání světa je totiž obrovská porce samotné hry. Herní mapa je rozsáhlá a na každém rohu jde narazit na skrytou skulinu, úpatí skály či jeskyni, kde najdete novou zbraň nebo materiál k upgradům. Proto se vyplatí rozhlížet se kolem sebe a nejít přímo za ukazatelem úkolu. Ano, zase tak odevzdaní tvůrci své předloze nejsou a každý úkol nás vede celkem přesně na místo určení. Máme tu tři hlavní úkolové linky a čtyři boční, které člověk stejně neodolá neudělat. Motivace je v tom, že plnění úkolů rozvíjí postupně naši nově založenou vesnici.
Přesně tak, v této hře máme domov v podobě vesnice. Tu založíme na počátku samotné hry a postupem času se z jednoho stanu vyvine do krásy. Přibudou obyvatelé a obchody, kde můžeme utratit nasbírané materiály a měnu Scoria. Jak asi tušíte, Scoria je zdejší forma “Souls” a dodržuje stejná pravidla jako jinde. Po smrti zůstane ležet v místě našeho skonu, dokud ji nesebereme nebo nezemřeme znovu. Upgrady obnáší prakticky jen pár věcí. Upgrade zbraní, počtu čutor se zdravím a jejich účinnost. Dále můžeme zakoupit lektvary a různé oštěpy. Brnění ani štít nijak nevylepšíme a musíme najít kvalitnější ve světě.
Posledním místem, kde utratíme Scorii, jsou talismany a relikvie. Jedná se o pasivní vlastnosti postavy, které lze za Scorii nastavit a měnit (opět za tučnou sumu). Může přidávat zdraví nebo zlepšovat regeneraci staminy. A to je vše. Jiný RPG prvek ve hře není. Žádné úrovně nebo rozdělování bodů do statistik. A vůbec to hře nevadí. Ashen není monstrózní hra na stovky hodin a od začátku působí skromně a při zemi. Proto není nutné očekávat nějaké komplexní buildy či složitosti velkých her. Prostě jenom hrát.
Celou dobu zde mluvím o okolních principech a automaticky předpokládám, že víte, co se čeká od Souls hry. Samozřejmě tím základem je soubojový systém postavený na stamině a vyhýbání se nepřátelským ranám. Vše ve standardním ovládacím schématu žánru. Bohužel s ohledem na souboje mám k Ashen pár negativních připomínek. Z nějakého důvodu jsou boje těžkopádné. Každý útok jakoby na svém konci měl kus animace, která tam překáží. Působí to rušivě a nabourává mi to plynulost boje. Což je ta poslední věc, kterou v žánru chci. Chybí možnost “parry” a bodnutí do zad. Zároveň je škoda, že se tvůrci více zaměřili na kvantitu nepřátel. Často se tak dostaneme do obklíčení, což Souls stylu hry nesedí, když je vše postavené na precizním čtení pohybů nepřítele. Navíc lákání nepřátel postupně jde velmi těžko a často se sesypou rovnou všichni. V těchto chvílích dokáže Ashen frustrovat. Přitom se vůbec nejedná o těžkou hru.
Většina hry se dá zvládnout celkem bez zbytečného umírání a dokonce, snad až na posledního bosse, není problém je porazit na první či druhý pokus. A já rozhodně nejsem nijak dobrý v Souls hrách obecně. Bohužel tu přístupnost hry sráží dva dungeony ve hře. V nich totiž obtížnost vystřelí o několik úrovní výše. Žádný rituální kámen na půli cesty (zdejší obdoba Bonfire). Jakkoliv jsou oba dungeony skvěle designované a hodné zkoumání. Ten první dokáže frustrovat neskutečně. Záměrně použití nepřátelé na úzkých ochozech drtí. Než jsem odhalil kritickou zkratku, měl jsem chuť hru odložit. Ale vytrval jsem, což může být známka mé trpělivosti nebo toho, že mě hra něčím upoutala. A dovedu si tipnout, že se jedná o to druhé zmiňované.
Zklamáním mohou být možná zbraně. Prakticky se omezují jen na jedno a dvojruční variace seker a palcátů. Žádné meče ve hře nenajdeme. V jednu chvíli můžeme mít nastavenou jednoruční a dvojruční. Jednoruční doplní v setupu štít nebo lucerna. Ta poslouží v temných místech, kde bez ní není vidět vůbec nic. Nahrává to variabilitě, protože se nejde naučit pouze se silnou dvouručkou, ale je třeba styly kombinovat a střídat, což je rozhodně pozitivní.
Velmi potěší, že hra je přímo dělaná pro kooperaci dvou hráčů. Tedy já ji za svou dobu hraní nevyzkoušel, ale koncept je zajímavý. Pokud nemáte kamaráda, se kterým hru hrát organizovaně, hra neustále hledá spoluhráče nacházející se v podobné fázi hry, aby vás spojila. Bohužel já na podobného “zoufalce” nenarazil, a tudíž vše absolvoval sám. Tedy s AI, která není vůbec dokonalá. Ale vytrhne trn z paty v mnoha situacích. Nejeden boss fight bylo podstatné udržet AI naživu, aby strhávala pozornost na sebe. Vytočit dokáže, když nechce včas přijít ke stěně, kde je potřeba asistence k vylezení nebo otevření velkých dveří. Dokáže se nesmyslně flákat jinde a nereagovat na přivolání.
Jinak se jedná o technicky moc dobře zvládnutou hru. Až na pár poklesů frameratu v místech, kde hra zřejmě nestihla vše načíst, jsem nepocítil problém. Vlastně jednou mi hra spadla do dashboardu v pokročilé fázi dungeonu, což mě dost naštvalo. Ještě zamrzí delší nahrávací časy po smrti. Co tyto potíže vyváží, je velice osobitý grafický styl. Cel shaded grafika funguje výtečně a dělá velice zajímavé obrázky světa, který je ponořen do temnoty a šera bez slunečního svitu. Jednotlivé sekce světa působí dostatečně odlišně, aby ukazovaly posun a že svět není pouze jednobarevný. Finální lokace s tajemným palácem mě při první návštěvě nechala udiveně se kochat. Postavy nemají tváře, což může působit jako zjednodušení pro tvůrce. Ale z nějakého důvodu to přesně sedí do vyznění celé hry a světa.
A to bych řekl, že je snad vše, co je třeba ke hře zmínit. Číselné hodnocení se mi dává velmi těžko. Vidím evidentní problémy a chyby v designu hry. Zároveň mě ale hra připoutala ke konzoli a každý večer jsem se těšil na další posun dále, na nové lokace a kam vše směřuje. Po pěti dnech bylo hotovo. Přibližně 20 hodin a téměř plný počet Achievementů (chybí jen jeden na šílenou druhou obtížnost) mě hřál u srdce a formoval jen ty dobré vzpomínky na samotnou hru. Takže za sebe hodnotím více než číslo pod recenzí. Objektivně hra nenadchne úplně každého a někteří nároční Souls harcovníci v ní mohou najít víc frustrací, než by bylo záhodno. Ale věřím, že i mezi nimi se najdou ti, kteří tuto menší hru a snahu menšího studia, která působí trochu jako pocta žánru, ocení podobně jako já.
