Mnozí z nás už tomu nevěřili, že se strastiplná cesta Crackdown 3 dočká svého cíle. Ale podařilo se, třetí díl šílené akční open-world hry je konečně zde a přináší…no přináší Crackdown. Právě to může být věc, na které celá hra stojí i padá, a my se pokusíme v dnešní recenzi přijít na to proč.
Město New Providence už na pohled nepůsobí jako nějaký ráj, ačkoliv v očích obrovské korporace TerraNova určitě je. Lidé jsou zde prakticky otroky, přitom ale hledali útočiště po destrukci našeho světa záhadným útokem. Právě zmíněná korporace je za záminkou záchrany “unesla” do tohoto nově vybudovaného utopického města. A že zde není vše úplně v pořádku, se rychle doneslo k Agentuře, která pomocí svých agentů zkouší udržet zbytky světa jakž takž pohromadě. Bohužel naši superhrdinští agenti jsou moc nabubřelí a jejich loď spolu s nimi je totálně rozštřílena hned na začátku. Naštěstí se ve městě najde záhadné děvče, které má vybavení na to, dát je znovu dohromady. Oplátkou za to chce pomoci zničit TerraNova a osvobodit město.
Takhle nějak začíná “příběh” hry. Píši uvozovky, protože to je ta poslední věc, kvůli které byste chtěli Crackdown 3 hrát. Po chvilce totiž zjistíte, že jsou to více méně prázdné žvásty v nízkorozpočtově zpracovaných příběhových animacích (což je docela silné slovo, spíš animované obrázky). Ano pokud jste čekali neskutečnou srandovní jízdu plnou Terryho Crewse, který propůjčil svůj obličej a hlas veliteli Jaxonovi, budete zklamaní. Terry se představí pouze v úvodním filmečku, kde se chová, jako když je stále v reklamě na Old Spice, a tím to hasne. Celou hru jsem odehrál s jeho postavou a nedostalo se mi jediného filmečku s ním, natož nějakých hlášek. Prostě Terry zde byl jenom a jenom marketingovou postavičkou, která měla zamaskovat, že vývoj hry zdaleka nešlape, jak by měl.
Tudíž se raději budeme věnovat samotné hře a na to okolo zapomeneme. Série je od počátku postavená na volnosti a síle naší postavy. Proto se ani v Crackdown 3 nikdy nebudete cítit slabí. Pokud půjdete popořadě hezky lokace a nebudete se vydávat zkoumat místa, kde ještě nemáte být, budete mít vždy navrch. Házet kusy aut po nepřátelích, jednou ranou pěstí je drtit a rozstřelovat cokoliv co se hne. A to je hned chvíle, kdy si vás hra úplně zaháčkuje. Není tu pomalý postup, kdy ze slaboučkého já, kterého každý zabije pohledem, vybudujeme mašinu na zabíjení. Tady jsme od začátku ta mašina, jen potřebujeme být ještě větší mašina. Proto se ani nenadějete a s lehkostí likvidujete jeden cíl za druhým.
Cílů je pouze několik druhů, podle tří sekcí hlavní korporace. Budeme likvidovat rafinerie pro průmyslovou část TerraNovy, pak decimovat bezpečnostní složky a narušovat logistiku. Bohužel nečekejte, že by variabilita úkolů byla nějak převratná. Každá se dá rozlišit na několik typů a rychle zjistíte, co přesně máte dělat. Třeba u logistiky vždy porazit minibosse na nádraží atd. Navíc mnoho cílových lokací se podobá, proto úplně nadšeně nemůžeme skákat blahem z nabídky misí. Za to jednotlivé souboje s hlavními bossy, kterých je ve hře 9, stojí za to. Některé jsou celkem přímočaré souboje. Ale mnoho z nich se odehrává v obrovských věžácích, kde se k nim nejdříve potřebujeme dostat. A to obnáší skákání a bojování skrz třeba celou obří budovu.
Právě skákání je vyjímečnou částí Crackdownu a dovolíme si říci, že tou nejlepší. Hra nepomáhá a když někam nedoskočíme, tak prostě spadneme. Žádný autorunnig po zdech domů jako v Assassin’s Creed. Hezky poctivé 3D skákání ve svém jádru a za to jsme rádi. Rychle si dvojí skok a vzdušný úskok nacvičíte a překonávat překážky bude radost. Někdy vyšplhat na obří budovu je skoro takové plošinovkové puzzle. Jednoduše pohyb po svých převyšuje cokoliv jiného ve hře. Ono ještě aby ne, když fyzika aut je naprosto tragická a zejména rychlé agenturní vozidlo, které se později může měnit v auto, co jezdí po stěnách nebo dokonce tank, dělalo problémy. Kolikrát se fyzika auta tak zbláznila, že nebylo úniku z místa, kde jsme chtěli jen vyšplhat po zdi na budovu.
Ostatně je to škoda, protože k bočním aktivitám, které jsou téměř jádrem každého Crackdownu, patří proskakování autem kaskadérskými kruhy a pouliční závody. Ty jsou díky problémům s auty ve třetím díle spíš frustrující. Opak platí pro závody na čas na nohách, kde je skákání po budovách nesmírně naplňující záležitost. Věže s propagandou jsou asi nejlepší boční aktivitou. Vyskákat na jejich vrchol je regulérní level poctivé 3D plošinovky, který potěší každého fandu plošinovek nebo Crackdownu. No a nakonec sbírání orbů. Agility Orb je něco jako ikona Crackdownu a opět jich zde najdeme rozesetých celkem 500 a k tomu 250 skrytých. Jejich sbírání je takovým kořením, které v prvním díle způsobilo ne jeden zásek a nárůst herního času o desítky hodin. Platí to i pro třetí díl, ale už to není taková novinka. Sbírání všeho možného je v každé druhé open-world hře a nedokáže zaujmout jako před těmi dvanácti lety. A to je asi největší problém celého Crackdown 3 - ničím nepřekvapí. Dnes už není nouze o hry, které nám dají město či svět jako pískoviště a šílené schopnosti k tomu. Kde se nekladou meze ničení nepřátel a dělání překotných kousků. Proto z tohohle pohledu je Crackdown 3 hrou, která nepřináší nic nového.
Co je horší, tak nedorazila ani žádná destrukce světa. Ta bude dostupná pouze v multiplayeru a tedy žádné využití magické “cloud-power” v příběhovém režimu nezažijeme. Protože prostě všechny budovy jsou statické a předměty, se kterými lze nějak pohnout, poznáte na míle daleko. Celkově totiž stavba světa působí zastarale. A to v tuhle chvíli nemyslíme, že praktičnost města nedává smysl a že všechny lokace jsou postavené jen pro hru a ne uvěřitelnost města. Ale spíš o tom, že hra působí jako starý první díl pouze ve vyšším rozlišení s lepšími texturami. Ano, modely postav jsou detailní. Ale svět není. Kameny, které prostě jen sedí na otexturované ploše. Budovy s perfektně rovnými zdmi a hranami. A že všude možně jsme schopni rozeznat polygony, které ten objekt tvoří, je smutné. Hra se to snaží maskovat všudypřítomnými neony a různými světelnými efekty, ale v jádru je hra graficky velice zastaralá. Schválně jsem si spustil ve zpětné kompatibilitě první díl. A ano, dá se to na jednu stranu pojmout jako držení se svého stylu. Ale na dnešní dobu bychom čekali mnohem víc, protože některé lokace opravdu vypadají jak remaster.
Co se také víceméně nezměnilo, je systém levelování. Pět základních skillů levelujeme vykonáváním příslušných činností. Tudíž žlutý skill na výbušniny používáním raketometů a vyhazováním věcí do povětří. A podobně analogicky v případě ostatních. Bohužel nejpomaleji se leveluje řízení, protože prostě auta tady nejsou to zábavné a je škoda, že tohle opět autoři nepohlídali. Levelování postupně odemyká bonusové skilly, které nejvíce pocítíte v kategorii agility. Po odemčení trojitého skoku a dvojího vzdušného úskoku bude zdolávání všeho ve světě hračkou. Arzenál zbraní je celkem bohatý a rychle se odemyká. Ostatně asi po čtyřech hodinách jsem měl velkou většinu zbraní k dispozici a rychle našel svého oblíbence. Což je trochu škoda, protože jsou zbraně, které mají téměř nulovou užitnou hodnotu, a naopak jedna mi přišla, že vyčnívá nad všechny ostatní, a tu jsem nosil celou dobu. Střílení funguje na principu plného aim-assistu (po stisknutí LT se zaměřovač přilepí na nepřítele), což zpočátku působí divně. V pozdějíších fázích je jasné, že s volným mířením by to nebylo tak cool a hráč by ztrácel kontrolu nad situací.
Nakonec bude největším jádrem pudla délka hry. Za deset hodin byl hotov příběh a všechny velké úkoly odškrtnuté. Chybí pár malých věžiček a stánků s chlastem ke 100% z jednotlivých sekcí TerraNovy. A to je splněna i velká část závodů a polovina orbů. Zbytek herního času by tedy bylo zoufalé hledání jehel v kupce sena v podobě orbů a to nám přijde sakra málo. Stejně jako nechápeme, k čemu jsou ostatní agenti, když většina achievemetnů je určených na jeden herní svět splněný na 100%. Navíc rozdíl mezi agenty je pouze v rychlosti levelování některých skilů a to je sakra málo k tomu začít hrát hru úplně znova. Zvlášť když rozdíl v hraní bude naprosto minimální. Pocitu ze hry nepomáhá ani mapa, která funguje podivně. Neustále mění zobrazení cílů, takže při každém zapnutí je třeba ještě přepnout na All Targets, což je otravné. A že některé cíle neoznačuje barevně, i když jsou splněné, je stupidní přehlédnutí.
A než povídání uzavřeme, musíme se zastavit u multiplayeru. V době před vydáním byla pouze krátká doba na vyzkoušení hry více hráčů, ale na zhodnocení se dá říci, že to stačí. Je to špatné, hodně špatné. K čemu je ta tajemná “cloud power”, která pohání destrukci, když její efekt je akorát jeden velký chaos. Trailery se nám snažily namluvit, že destrukci půjde využívat takticky ku prospěchu hráče. Bohužel realita je taková, že multiplayer je blázinec. Vše vybuchuje a všichni stříli po prvním nepříteli, kterého zaměří, protože i v multiplayeru je plný autoaim. A není to dobře. Prakticky jakmile vás nepřítel zmerčí, dostáváte zranění. Je jedno, že bojujete s jinými. Utéct z mířidel je strašně těžké. Rakety vás pronásledují za roh a smrt je neodkladná. O něco horší je, že hře vůbec nedůvěřujete, že vyhodnocuje věci férově. Naprosto stěžejní věc u hry, která běží v cloudu, zde působí nefunkčně. Smrtí, u kterých jsme měli pocit, že jsme měli zabít my, bylo na tak krátkou dobu až moc. A to i ve chvílích, kdy hra hlásila dobré připojení. Tento režim si s kamarády na druhém konci světa pravděpodobně neužijete. Ono na launchi si neužijete multiplayer s kamarády vůbec, což je ostuda. Třešničkou na dortu je, že v multiplayeru běžně hra působí, že padá do sotva 20fps. Proto se ptáme, kde jsou ty výhody celého toho výpočtu v cloudu? Opět zopakujeme, že jsme multiplayer hráli krátce, ale i tak nepůsobil jako finální produkt hodný jakékoliv pozornosti.
Co naplat, Crackdown 3 vůbec nepřekvapil. Je na něm vidět, že jeho vývoj prošel několika iteracemi a ta poslední měla jen jeden úkol - vezměte, co máme, a udělejte z toho funkční hru. Proto hra působí spíš jako “remake” či “restart” prvního dílu, než plnohodnotné pokračování, které má sérii posunout do nové generace. Nemyslíme to špatně, těch patnáct hodin, které jsme u hry strávili, jsme si užili. Malé frustrace nikdy nepřekročili tu zábavnou hratelnost, která je zabudovaná v DNA Crackdown. Proto si troufáme říci, že se obecenstvo rozdělí na dvě skupiny. Ti, kteří (stejně jako recenzent) milují Crackdown. Hru si užijí a bude to příjemný výlet do vzpomínek na Xbox 360. A na ty, kteří “věděli”, že tohle není exkluzivita, která Xbox vytáhne na úroveň titulů od konkurence. Protože Crackdown 3 je prostě jenom dobrá singleplayer hra. Protože multiplayeru se vyhněte obloukem.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Microsoft s.r.o.
Ceny hry !!!NAZEV HRY!!! srovnáte na Zboží.cz.
