Konečně jsme se dočkali. Patrně jste v poslední době zaznamenali zvýšený přísun informací ohledně chystaného titulu ze stáje 4A Games, ukrajinského studia, stojícího za dvěma hrami ze série Metro, za jejíž předlohou nestojí nikdo jiný než v dnešní době již řádně populární spisovatel Dmitrij Gluchovskij. Ani dnes tomu nebude jinak, jelikož se v této recenzi podíváme na to, jak se vyvedl poslední a trilogii uzavírající počin Metro Exodus, inspirovaný knihou Metro 2035. Zdali se podařilo autorům navázat na hry Metro 20133 a Metro: Last Light, to se již dočtete na následujících řádcích.
Ihned na úvod musím zmínit, že, ač jsem oba předchozí díly před několika lety hrál, nepovažuji se za nějakého přehnaně skalního fanouška série, což mi na jednu stranu dává jistý pocit nestrannosti, co se celkového hodnocení novinky týče. Ano, první dva díly mě samozřejmě bavily a doslova jsem hltal hutnou a stísněnou atmosféru, kterou si na nás autoři tenkrát připravili a byl jsem tak zvědav, jak se popasují s otevřenějším světem, který nám byl slibován skrze všemožné trailery a informace proudící internetem. Již nyní mohu však zmínit, že mé případné obavy byly naprosto liché a že se větší „otevřenost“ ke hře hodí jako pozadí na hrnec.
Hlavním hrdinou příběhu Metro Exodus je samozřejmě náš starý známý Arťom, který se sice i nadále potlouká moskevskou podzemkou, nicméně někde uvnitř stále přemítá nad tím, jaké je to vlastně tam venku. Tomu samozřejmě nahrává i situace, že se jednoho dne podaří týmu zachytit signál, přicházející z oblasti, ve které by si nikdo ani netroufal nějaký život očekávat. A tak se Arťom vydává, po boku své ženy Anny, na dlouhou cestu, jejíž hlavní příběhová linka rozhodně stojí za vaše prozkoumání. Jak už to tak bývá, nic totiž není tak přímočaré, jak by se na první pohled mohlo zdát a těšit se tak můžete na parádní jízdu plnou zvratů, které byste mnohokrát raději asi ani nezažili. Nejednou se tak něco prostě zkrátka podělá a vy se z pohodové projížďky obratem dostanete do prekérních situací, ve kterých se budete zničehonic obávat o svůj holý život.
Mnohokrát propagovaným prvkem Metro Exodus byl po dlouhou dobu vlak Aurora, který je skutečným kolosem a tvoří svým způsobem mobilní základnu vašeho týmu, se kterým se po úvodních pár desítkách minut vydáváte na cestu za hledáním nového života, respektive míst nezničených jadernou válkou. Aurora jako taková slouží samosebou jednak k přesunu mezi jednotlivými herními lokacemi a jednak jako místo, na kterém dochází k setkání členů vašeho speciálního týmu. V neposlední řadě se na „palubě“ nachází také patrně nejdůležitější místo ve hře, a tím je bezesporu stůl, sloužící k výrobě a úpravám vašeho vybavení. Každá z výše zmíněných lokací tvoří samostatnou mapu, na které je možno kromě hlavních úkolů plnit i řadu vedlejších, díky nimž získáte řadu výhod pro další hraní. Zde se dostáváme k oné formulaci ohledně otevřenějších oblastí. Ano, jakmile dojde k zastavení vašeho vlaku, jste nuceni vystoupit a na poměrně rozlehlém území splnit buď jen to nejnutnější a pokračovat dále nebo naopak prozkoumat co se dá a věřte, že díky takovému průzkumu dokážete ze hry vytěžit pěkných pár hodin navíc. Také se dozvíte mnohem více o okolním světě, jeho obyvatelích a celkově na vás tak čeká mnohem lepší zážitek. Rozhodně tedy nedoporučuji proletět Metro Exodus stylem start – cíl a raději se kochat lokacemi, co to jen jde. I když se svět tváří zcela otevřený, není tomu tak. Jste, ač to není na první pohled zcela zřejmé, i jistým způsobem limitováni ve vašem pohybu a vzhledem k tomu, že nelze volit například cestu přes vodu, jste nuceni hledat cestičky, po kterých je možno přírodní nástrahy překonávat. I díky tomu se hra vcelku podobá svým předchůdcům, i když se tak zpočátku netváří. Nicméně i tato polootevřenost hře sluší a je fajn vidět nějaký posun.
Na vaší předlouhé cestě navštívíte jak ledem a sněhem pokryté oblasti, tak i pouště a polopouště, zalesněné plochy a nemohou chybět ani bažiny. Nebojte se, uzavřených prostor si užijete i přes tuto rozmanitost do sytosti, i když se nebude jednat pouze o klasické tunely metra. Vaším úkolem bude prozkoumávat i všemožné budovy či rovnou jejich komplexy nebo jeskyně, po jejichž vyčištění se budete na povrch těšit mnohem více než kdy jindy. Pakliže jste však nabyli dojmu, že na povrchu budete v relativním bezpečí, budu vás muset zklamat. Ať již jste kdekoli, neustále cítíte velmi hutnou atmosféru nebezpečí, které vás může nemile překvapit. Nepřátel je několik základních druhů, na které je nutno být neustále připraven, což spočívá především v udržení zbraní v provozuschopném stavu a také v dostatečném počtu nábojů, které máte k dispozici. Není totiž nic horšího, než se vydat na průzkumy nedostatečně nachystán a poté nechtěně ukončit svůj život pouze kvůli takovýmto banalitám. Díky tomu, že celý herní svět není zamořen radiací, není také nutno neustále nosit helmu a přehazovat filtry jak na běžícím páse, nicméně pár jich mít po ruce rozhodně doporučuji na každé výpravě.
Míra úprav je v novém Metru skutečně úžasná a díky součástkám a konstrukčním materiálům jste schopni prakticky jakoukoliv zbraň překopat zcela od základů. Je-libo sniperku a máte k dispozici jen uplivaný revolver? Není problém. Nebo si například svůj oblíbený samopal můžete pomocí nashromážděných součástí přetvořit na smrtící kulomet. Nic není nemožné. K dispozici je celkem pět obtížností, přičemž právě suroviny, a samozřejmě i výdrž nepřátel je to, co je klasicky odlišuje. Počítejte tak s tím, že na vyšších je skutečně nutno prolézt všechna možná zákoutí a snažit se nalézt byť jen mizivý počet chemikálií, díky nimž jste si poté schopni vyrobit tolik potřebné díly, případně suroviny pro výrobu nebezpečnějších zbraní.
Na vašich toulkách se vám rozhodně bude hodit i speciální batoh, který vám vyrobí jeden z členů týmu již na začátku hry. Ten totiž slouží jako takový menší výrobní stolek a i když jeho roli nezastane naplno, rozhodně vám může zachránit život. Dovyrobit si na cestách tak lze základní předměty, jako jsou již zmiňované filtry nebo například základní typ střeliva, kterým sice nikomu neustřelíte hlavu na jednu ránu, nicméně po pár zásazích se nepřítel skácí k zemi. Jak jsem již avizoval, nepřátelé spadají do několika kategorií, přičemž každý typ se nachází na specifických místech a představuje různé druhy nebezpečí. Například taková zmutovaná zvířata – na ty běžně narazíte ve volné přírodě, především při přesunech mezi jednotlivými úkoly. V komplexech či jeskyních se pak můžete „těšit“ na lidské mutanty, kteří, když vám skočí do úsměvu, rozhodně nepatří mezi to hezčí, co jste ve vašem životě viděli. K tomu všemu připočtěme speciální stvoření, jejichž výskyt souvisí se specifickou denní dobou či vojáky, kteří neváhají pálit z každé pozice, a máme tu hezkou bandu, která vám půjde při hraní po krku.
Pravidelné střídání denní doby také patří k fajn zpestřením a již i z osobní zkušenosti vím, že je mnoho možností, jak hrou procházet. Hráli jsme totiž zhruba stejným tempem i s mým kolegou, který ovšem volil značně bezpečnější postup než já a při konzultaci nad hrou jsem až žasl, jaké penzum misí se rozhodl plnit převážně ve dne i za cenu nalezení přístřešku a „urychlení“ času, aby měl k dispozici denní světlo. Já zase naopak volil většinou plnění úkolů pod rouškou tmy, což svádělo k využívání stealth taktiky, která tu funguje docela bezchybně. Ano, nastaly situace, že jsem stiskl tlačítko v nevhodnou dobu a jeden nepřítel poté zburcoval všechny kolem, i ty, kteří by za normálních okolností neměli, co se vzdálenosti týče, vůbec žádnou šanci nějaký útok zmerčit. Na druhou stranu, když se vše podaří, jste schopni jednotlivé lokace procházet bez povšimnutí, případně podobný herní styl zvolit při následujícím průchodu hrou, ke kterému titul svádí i tím, jak na vaše akce, ať již pokojné či bezhlavé, reaguje váš tým a dává vám sem tam následky příliš horlivých postupů sežrat v rozličných dialozích.
Když už jsme u dialogů… Přinejmenším úsměvně působí skutečnost, že se hlavní hrdina ani ve třetím díle nenaučil v dialozích nikterak reagovat, respektive mluvit. Jediné momenty, kdy tak uslyšíte Arťomův hlas, jsou jako minule pouze úvodní části jednotlivých misí, ve kterých vám představí současnou situaci a nastíní pravděpodobný vývoj té následující. Je tak minimálně podivné, že kupříkladu v intimním rozhovoru se svojí ženou tak mluví jen ona a vy jen pomocí interaktivních tlačítek potahujete s cigarety či upíjíte kávu. Stejně tak při přijímání rozkazů z úst velitele jen volíte mezi možností poflakovat se nadále po Auroře nebo zamířit na místo určení, kde se opět vydáváte do polootevřeného světa. Samozřejmě, na dějové lince tato skutečnost neubírá nic, jen je přinejmenším divné, že v dnešní době nejsou schopni vývojáři do hry zapracovat plnohodnotnou dialogovou interakci, klidně i bez voleb, které by vedly k větvení děje. Na druhou stranu je příběh bohatě dokreslován dialogy, probíhajícími například mezi vašimi nepřáteli, kdy lze mnohdy odposlechnout množství zajímavých informací, takže Arťomova nemluvnost je kompenzována alespoň něčím.
Pomalu se dostáváme k technickému zpracování. Ke grafice není až příliš co dodat, je jedním slovem parádní. Vše kolem vás se perfektně hýbe, postavy, i přes chybějící dokonalý lip-sync působí uvěřitelně a okolí tak dokonale dotváří hrůzostrašnou atmosféru oblastí, ve kterých se právě nacházíte. Celou hru jsem si také vychutnával ve sluchátkách, a mohu tak potvrdit, že ani audio stránka a tou grafickou příliš nezaostává. Všelijaké skřípání či zvukové projevy plahočících se nepřátel vás bez problému dokáží přikovat k obrazovce a nutí vás neustále se otáčet s pocitem, jestli jste skutečně nezanechali za svými zády nějakou potvoru. Až potud tedy vše technicky působí výborně. Naneštěstí tomu tak není, co se vychytanosti všemožných mušek týče. Na ty jsem při hraní na PS4 Pro narážel totiž vskutku poměrně často a dovolil bych si zde vypíchnout pár situací, na které bych být vývojářem nebyl asi úplně hrdý. V rámci jednoho z koridorů v rozsáhlém komplexu jsem tak například narazil na „prolézací“ pasáž, která však, i přes úvodní správnou interakci, nikam nevedla a já tak zhruba minutu lezl dál a dál do textury, abych z ní po stejně dlouhém časovém intervalu zase elegantně vycouval. Nebo jsem byl zase svědkem toho, že po krátké cut scéně zůstal Arťom viset zaseknutý o bednu, kterou nešlo ani přeskočit, ani obejít. Nezbývalo tedy restartovat záchytný bod, který naštěstí nebyl tak vzdálený. Jako poslední perličku z boje s texturami uvedu moment, ve kterém jsem byl lehce ztracen v jedné lokaci, kdy jsem si nevšiml indikovaného východu a místo něj jsem nalezl slibně vypadající plošinu, na kterou však nešlo vyskočit z důvodu přílišné výšky. Po chvíli laborování mě napadlo vlézt pod ni a vyskočit. Super, skok se podařil a já se tak dostal ke dveřím, které však naneštěstí sloužily jako únikový bod z mise na jejím konci. Jaká škoda, že opakovanou chůzí do nich se otevřely a já tak spatřil to, co mi prozatím mělo zůstat skryto.
Takových momentů je v současné verzi ve hře skutečně spousta, ale troufám si odhadnout, že když nebude hráč tolik trvat na jejich odhalení, asi na ně ani nenarazí. Nicméně i tak zamrzí, že autoři takovéto minely přehlédli a i když je jejich odstranění pravděpodobně otázkou několika málo oprav, nepůsobí Metro Exodus zcela kompaktním a dodělaným dojmem. Na druhou stranu díky možnostem výroby, vylepšování a úprav vybavení, možnosti volby postupu, proměnlivému počasí a střídání denní doby, přináší mnoho způsobů řešení dané problematiky, takže hru nevyzkoušet by byl rozhodně hřích, obzvláště jste-li fanoušky předchozích dílů. Časomíra mého prvního průchodu se zastavila někde lehce nad dvaceti hodinami, přičemž jsem skutečně nehodlal hrou jen prolétnout, ale plnil jsem i některé z vedlejších aktivit. Potěší také česká lokalizace formou titulků, díky níž je každý hráč schopen dlouhé minuty strávit jak čtením všemožných poznámek, tak i popisků jednotlivých misí a všeho kolem. Za to rozhodně palec nahoru. Posledním, co by mohlo spoustě „moderních“ hráčů vadit jsou poměrně old-schoolové herní mechaniky, z nichž nejmarkantnější je pravděpodobně tlačítko interakce, které využíváte prakticky neustále. Chcete otevřít bednu? OK, podržte jej. Chcete sebrat něco ze země? OK, stiskněte jej. Chcete vylézt na žebřík? Jasně, od toho je tu přece to zatracené interaktivní tlačítko, nebo ne? Je tak nutno si uvědomit, že ne všechny akce zde fungují přehnaně intuitivně a je tak potřeba jít jim tak trochu naproti. Na druhou stranu se nejedná o nic, s čím by se nedalo sžít po pár hodinách, nicméně ve srovnání se současnými střílečkami působí tyto prvky přinejmenším archaicky. I přes poměrně solidní nálož bugů a zpočátku mírně krkolomné ovládání bych Metro Exodus doporučil všem, kteří milují atmosférické hry. Tento kousek totiž ponurou atmosféru servíruje vskutku dokonale.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Playman
Ceny hry Metro Exodus srovnáte na Zboží.cz.
