V dnešní recenzi se podíváme na nejnovější přírůstek do kaskadérské závodní rodinky s názvem Trials. Dlouho očekávané pokračování s podtitulem Rising bylo odhaleno v loňském roce a nyní se dostává na naše obrazovky, aby opět potrápilo naše reflexy a v těch nejhorších případech nás donutilo dokoupit nové ovladače z důvodu likvidace stávajících kvůli pořádné obtížnosti, na jakou jsme zvyklí z předcházejících dílů. Jak se novinka nakonec povedla, to se již dočtete na následujících řádcích.
Na začátek by se slušelo připomenout, o čem že to ty hry Trials vlastně jsou. Díky v podstatě jednoduchému systému se jedná o chytlavé hříčky, ve kterých je úkolem hráče dostat se do cíle šílených tratí, které jsou plné nejrůznějších překážek a hlavně, kde hraje hlavní housle fyzika. Ano, bez jejích základních znalostí, rychlých prstů a perfektního ovládnutí všech prvků, kterými můžete vašeho jednostopého mazlíka korigovat a úspěšně jej navigovat k cíli, si příliš neškrtnete. Nicméně návykovost, se kterou jsme se setkali v minulých dílech, udělala z malinkého finského týmu, nyní známého jako Red Lynx, rovnocenného hráče na poli arkádových videoher. Ta totiž skutečně stojí za úspěchem celé série, protože hráč je neustále nucen vylepšovat své výsledky a díky porovnání s kamarády je motivace stále na místě. Co se ovládání týče, tak máte k dispozici samozřejmě plyn a brzdu, nicméně jedním ze stěžejních prvků je náklon samotného jezdce, díky kterému jste schopni jednak ladit dopady po skocích, případně vhodným přenesením váhy doskočit i tam, kam byste se bez využití této funkce neměli šanci vůbec dostat. Čím se tedy Trials Rising odlišuje od svých předchůdců?
V porovnání s posledním dílem, Trials Fusion, který se pohodlně usadil na všech hlavních konzolích i PC, se jedná především o změnu prostředí. Oproti futuristickému nádechu z Fusion tu nyní máme tu čest s řadou reálně vypadajících tratí, rozesetých po celém světě, přičemž v režimu kariéry začínáte na americké půdě, odkud se postupem času mrknete do Evropy a nakonec do Asie. Díky tomuto rozvržení relativně dosti nabobtnal i celkový počet tratí, které lze v základu zajíždět. Pokud bychom si dali tu práci a sečetli je, dostali bychom se k číslu 114 kousků, což je oproti minulým dílům téměř dvojnásobek. A to nemluvíme o editoru, díky kterému hráči mohou popustit uzdu své fantazie a pochlubit se svými návrhy celému světu. Rozhodně se tedy nebojte, že by vám Red Lynx tentokráte servírovali nějakou jednohubku, ostatně tomu tak nebylo prakticky nikdy. Tomu nasvědčuje i dodnes stále aktivně hraný díl Fusion, o kterém již byla řeč. Přináší však Rising do série i nějaký ten svěží vítr?
Ano, ač se na první pohled může zdát, že se jedná neustále o to samé, nějaké novinky tu samozřejmě jsou. Kupříkladu lootboxy. Ano, slyšíte správně. I v dnešní době, která bedýnkám s náhodným obsahem zrovna dvakrát nepřeje, se vývojáři nezalekli jejich implementace a nutno dodat, že toto nepovažuji za příliš šťastné rozhodnutí. Ano, samozřejmě, nikdo vás nenutí bedny kupovat za reálné peníze, nicméně sama ona přítomnost tohoto prvku není nic, nad čím bych zajásal. Po každém zvýšení úrovně, a že zpočátku skáčou relativně rychle, se vám odemkne jedna bedýnka. U té je poté nutno přetrpět otevírací animaci, abyste na konec zjistili, že obsahuje naprosté nesmysly, většinou v podobě polepů do editoru. Inu, OK, občas z bedny vypadne i nějaký ten vzácnější kousek, kupříkladu nová část ohozu či rovnou některá z efektních přileb. Nejedná se však o nic, co byste si nemohli za vyježděné peníze případně koupit přímo ve hře. Díky těmto předmětům si pak lze vylepšovat nejen vzhled vašeho jezdce, ale i motorky, takže si můžete vyhrát a být rozeznatelní v případě závodů v rámci multiplayeru. Naštěstí zde nedochází k odemykání jakýchkoli bonusů pro vaše stroje, které by znevýhodňovaly ostatní hráče, což je také asi jediný pozitivní prvek celé této mechaniky.
Čeho si po spuštění hry a zajetí pár závodů určitě také všimnete, je podstatně vylepšené grafické zpracování a důraz na fyziku nejen vašeho jezdce a jeho stroje, ale i veškerého okolí. Vše si takříkajíc „žije svým životem“ a máte tak při jízdě pocit, že se nejedná pouze o jakési generické tratě bez myšlenky. Prostředí je rozmanité a občas má i tendenci rozhazovat vaši pozornost. V paměti mi utkvěla například situace na trati vedoucí skrze hollywoodská studia, kdy se na pozadí zničehonic objevila obrovská mechanická střílející potvora, no, tak, nepodívejte se, že? To, že moje jízda poté nedopadla slavně, nemá asi cenu příliš zdůrazňovat. Prostředí působí zkrátka skvěle a je jedno, jestli se řítíte pouští, různými budovami či staveništěm. Další novinkou je přítomnost tandemové motorky, na kterou můžete zasednout s kamarádem a pokusit se zdolat tratě pomocí společného úsilí, kdy jeden hráč řídí a druhý má na starosti náklon jezdce a stará se tak o co nejplynulejší dopady do terénu. Jedná se rozhodně o zajímavou myšlenku, nicméně v praxi se pravděpodobně stejně asi vrátíte ke klasickému stylu ovládání, především i díky přítomnosti lokálního multiplayeru, ve kterém můžete z gauče poměřit své síly až se třemi dalšími kolegy.
Během postupu kariérou je nutno se, jako vždy, připravit na nějaké to povinné opakování jednotlivých tratí, ke kterému se pravděpodobně budete uchylovat zhruba od poloviny hry, kdy značně přituhne. Jestliže do té doby zajíždíte vše s prstem v nose, tak se připravte, že zde jej rozhodně budete muset vytáhnout a začít aktivně používat. S tím souvisí i fakt, že dochází k celkovému zpomalení nárůstu úrovní, takže se nejednou ocitnete v situaci, kdy na mapě není k dispozici žádný nový závod a je tak na čase vrhnout se do nějakého staršího a pokusit se vylepšit váš výsledek, za což budete odměněni zkušenostními body a po dosažení nové úrovně i novými závody. Co se závodů týče, tak ty se od sebe liší i speciálními úkoly, za jejichž úspěšné splnění dostanete také nějaký ten bonus v podobě bodů, mincí či kosmetických předmětů. Většinou pak tak již nestačí pouze dojet do cíle v co nejkratším čase, ale během jízdy například udělat x salt dozadu, x dopředu, případně vyvarovat se daného počtu restartů a podobně. Restarty jsou samotnou kapitolou a souvisí s poměrně hustě rozesetými checkpointy na jednotlivých trasách. Po chybě tak není nutno zajíždět celou trať znovu, ale můžete zkusit za cenu 5 vteřin pokračovat z posledního checkpointu, což se u krátkých tratí příliš nevyplatí, ale u těch, které vám zaberou až několik minut, to zase nemusí být až tak špatné rozhodnutí. Celkem kvituji implementaci speciálních závodů v rámci Univerzity, sloužící k výuce jednotlivých herních technik, u které jsem ovšem nepochopil systém odemykání jejích úrovní. Však na co mi je učit se správnému náklonu, když pro otevření této kapitoly potřebuji úspěšně zajet třeba pět závodů, ve kterých bych nově nabyté znalosti mohl okamžitě zúročit. Inu, většinou tak na novinky narazíte přímo na trati a metodou pokus-omyl se je pokusíte zvládnout.
Je ještě jedna věc, která mi trochu vadí na samotných kariérních závodech. Tou je nepoměr mezi „duchy“ hráčů, které vám hra předhazuje k pokoření. Pakliže totiž narazíte na závod, kdy je vaším úkolem zajet určitou pozici, jsou vám, nejspíše generátorem náhody, vylosováni soupeři, se kterými se na trati utkáte. No, a zde je zakopaný pes. Hráči totiž nikterak nekorespondují s vaší úrovní, takže se může stát, že se dostanete do hloučku nějakých bláznů, jejichž časy nedáte ani na desátý pokus, případně zase budete příliš snadno kralovat, jelikož duchové budou pořádná jelita. Škoda, kdyby v tomto případě existovala alespoň nějaká logika při rozřazování, bylo by vše férovější.
Co by to bylo za Trials bez online multiplayeru? Ten tu samozřejmě nechybí a musím říci, že funguje na výbornou. Kdykoliv jsem se chtěl poměřit s někým živým, vždy jsem se bez vážnějších problémů připojil do až osmičlenného lobby, které nemusí být zcela naplněno, takže se po tratích můžete prohánět i v nižším počtu hráčů. Trochu mi vadí, že místo hráčů vidíte jen jejich obrysy, nicméně chápu, že zde autoři cílili především na bezproblémovou orientaci na trati, která by barevnými jezdci určitě velice utrpěla. Obzvláště, když hra trestá jakoukoli malou chybičku, kterou uděláte. Po vstupu do lobby poté proběhne demokratické hlasování o trati, potažmo obtížnosti, a jde se závodit. Veškeré zápolení probíhá formou jakýchsi miniturnajů, takže si vždy můžete vylepšit vaše hodnocení v některém z dalších závodů.
Vzhledem k příjemné ceně, která se pohybuje pod hranicí tisícovky, se v případě Trials Rising jedná o solidní záležitost, která hráčům sice nedá nic zadarmo, nicméně u ní platí dvojnásob, že čím těžší trať se vám povede dobře zajet, tím lepší pocit budete mít. Vzhledem k všelijakým žebříčkům tu pak opět máme titul, který když si pořídí parta stejně smýšlejících hráčů, budou mít o zábavu na dlouhé týdny a měsíce postaráno, protože nikdy není žádný rekord takový, že by se nedal překonat. Motivace hrát dál tu zkrátka je a je protkána celou hrou, ať už co se týče zápolení v solidně zpracované kariéře, tak i s živými protivníky. Překousnete-li tedy přítomnost bedýnek s kosmetickými věcičkami a občasné pády snímkování, které jsem párkrát zaregistroval, rozhodně do nových Trials běžte. Ač se nejedná o žádnou revoluci v rámci série, tak o evoluci určitě ano.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Playman
Ceny hry Trials Rising srovnáte na Zboží.cz.
