Oku fanouška plošinovek mohlo Cuphead uniknout jen stěží. Jeho unikátní umělecký styl, který je víc retro než na jaké retro si hrají pixely, očím svědčí. Přesto i po oslavných recenzích a milionech prodaných kusů jsem si nenašel čas ani správnou náladu si hru pořídit na Xbox One. Naštěstí díky aktuálnímu kamarádství Microsoftu a Nintenda se hra dostala na Switch. A na to už bych těžko hledal výmluvu, proč jsem ji na své primárně “indie” konzoli minul. Takže konečně mohu říci, že jsem hrál Cuphead a tohle jsou mé dojmy.

Škrtneme příběh, který zde nehraje téměř žádnou roli. A pojďme rovnou do hry. Inspirováno starým žánrem Run and Gun a možná trochou koření her typu Bullet Hell. Hráče čeká spousta skákání, běhání, uskakování a vyhýbání se projektilům různého typu. Co ale v první řadě překvapí, že většina hry je o soubojích s bossy. Těch obyčejných úrovní je tu totiž méně než bossů. To se obecně moc nestává, že? Každý boss je originál, žádná recyklace. Útoky a jejich schémata jsou pokaždé jiné a samotný design obsahuje notnou dávku humoru. Ostatně ten má celá hra zarytý v oné animaci stylu třicátých let minulého století.

Takže naše postavička šálku umí skákat, z prstu jí střílí paprskomet a když náhodou trefí druhým stisknutím skoku jakoukoliv výrazně růžovou věc, tak provede dodatečný odraz. Poslední zmíněná mechanika je nejnáročnější ze základních pohybů, ale dokáže v hromadě projektilů valících se na hráče zachránit zadek...pardon porcelán... no tak tohle přirovnání se také nepovedlo. Ono, jak asi víte, Cuphead je těžkou hrou. Na každý level jsou jen tři životy. Žádná srdíčka uprostřed souboje k doplnění, prostě tři dotyky a je konec.

Tomuto krutému systému je vše uzpůsobeno v designu hry. Výsledný souboj totiž nezabere déle než kolem dvou minut. Jenže ta cesta k těm perfektním dvěma minutám je tou hratelností. Neustálé opakování té samé sekvence, za cílem odnaučit se dělat chyby, přesně poznávat jednotlivé útoky, být konzistentní a přesný. Celkově je Cuphead hra o šikovnosti a ještě víc o disciplíně. Není zde prostor na risk, protože nic nepřinese. Vše musí být vykonáno přesně a bez zaváhání. Je to hra férová, ale krutá. Přesně jako jsou Dark Souls a jim podobné. Smrt je zde prostředek k poučení, ne konec. A úspěch narve dopaminem žíly jako nic jiného.

Zjednodušit se Cuphead dá prakticky jen pár malými upgrady, které lze za penízky utržené hraním "obyčejných" levelů zakoupit. Silnější zbraň, něco jako brokovnice na blízko, další život zní sice dobře, ale nelze čekat, že to ze hry udělá procházku. Mě osobně nejvíce chytly dva upgrady. Naváděné střely, které sice mají menší damage, ale člověk se nemusí moc trápit mířením. A pak hlavně kouřové granáty, díky kterým postava dostane alespoň pár i-framů, které bez tohoto kousku vybavení žalostně chybí.

Variabilita soubojů s bossy je náramná, to už jsem řekl. Že některé probíhají v leteckém provedení jako staré střílečky typu R-Type, je dobré oživení, a tudíž se nedá říci, že se jedná jen o hopsačku. I přes všechno tohle řečeno, je zde jeden nesmyslný problém, který ani Switch verze neodstranila - ovládání. Defaultní ovládací schéma je naprosto hloupé a nelogické. Prakticky po prvním pokusu zdolat bosse, jsem šel do nastavení a předělal střelbu na spoušť, abych mohl skákat a střílet zároveň. Nevím, jaký retro masochista navrhoval defaultní ovládání, ale nemělo ve hře vůbec být. Nutno dodat, že jsem nevyzkoušel hru hrát v kooperaci dvou hráčů. Online hra není ve hře přístupná a věřte mi, tohle není zábavná hříčka pro hraní s přítelkyní, zvlášť pokud je vaším cílem zůstat spolu. Ale pokud máte schopného kamaráda, tak průchod hrou bude o poznání snazší.

To ovládání a absence online jsou jediné výtky, které ke hře mohu mít. Graficky verze pro Switch neztratila nic ze svého kouzla a díky ručně dělané animaci funguje jak v handheld, tak i v konzolovém provedení a vůbec nepostrádám 4K Xboxu One X. Dost jsem se obával nahrávacích časů. Úvodní load do úrovně může trvat déle než na Xboxu, ale ty opakované restarty, kterých je opravdu hodně, jakože HODNĚ, jsou rychlé a nerušivé. Udělám chybku a hned začínám nový pokus. A takhle pořád dokola, vše za doprovodu skvělého originálního Jazzového soundtracku.

Ve výsledku je tak opravdu snadné nenávi...milovat Cuphead. Je jedno, že způsob, jakým tvořili animaci, je děsivě neekonomický a sebevražedný. Ono to funguje. Nenarazíte na podobně vypadající hru a možná už nikdy takhle vypadající hra nevznikne. Je krutá, ale férová a to vás nutí nadávat jenom a jenom sobě. Přesně jako to dělám já. Ačkoliv jsem Cuphead ještě nedohrál, tak chci věřit, že to dokážu. Něco mě láká se jenom pokusit to dát a vracet se. Existuje dost opravdu těžkých plošinovek, ale ne žádná jako je Cuphead. Jděte do toho a obalte nervy, je to drsná jízda.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Studio MDHR