Když se dívám s odstupem času na mé zážitky s prvním Surge, musím říci, že převažují ty pozitivní. Skoro jsem zapomněl, jak jsem nad několika bossy šílel a kolikrát jsem si zanadával, když jsem přišel o všechny zdejší "duše" v podobě Techsrapu. To už si hlava moc nepamatuje a namísto toho cítím příjemné vzpomínky se zkoumáním bludiště map a objevováním nových lokací. Jenže všechno je zpátky, protože druhý díl mi dal jak to pozitivní, tak zároveň zase spoustu negativ.

Podivnou továrnu společnosti Creo jsme tentokrát vyměnili za celé město, ale je podobně v háji jako místo z prvního dílu. Do Jericho City před pár týdny havarovalo letadlo a to sebou přineslo nákazu Nanitů a také tajemnou dívku, která jako jediná celou havárii přežila. Naše hlavní postava, kterou si tentokrát můžeme úplně customizovat na začátku hry, se probouzí ve vězení. Opět moc netuší, co se děje, má podivné halucinace, věznice je ponořená do chaosu a co teprve až se dostane ven. Z lidí jsou šílenci, kteří lační po získání jakéhokoliv kousku techšrotu. Přesně tak, hra je nyní v češtině a na některé věci se těžko zvyká, takže jdou přes mrtvoly. Zbytek příběhu je třeba postupně rozkrývat nacházením jeho útržků. Ve stylu vypravování se tedy nic nemění, jen je vše ještě méně uvěřitelné než dřív. Na rozdíl od prvního dílu potkáme celkem notnou dávku "normálních" NPC, včetně dvou velice povědomých osob, kterého známe z prvního dílu. Dokonce je tu i několik bezpečných oblastí plných různých postav. NPC nám často dají nějaký boční úkol a když ho splníme, třeba nás odmění, a nebo budou chtít zabít. Zdejší svět prostě balancuje na hranici totálního šílenství a není se čemu divit. Tohle město je totiž odsouzené k zániku a lidé se vraždí na každém rohu. Do toho se míchá armáda A.I.D., která již ukončila evakuaci a všechny ostatní bez ostychu likviduje.

Samotné město mělo poskytnout tolik chybějící variabilitu prostředí, která prvnímu dílu chyběla. Inu povedlo se to jenom napůl. Autoři nezapřou své industriální choutky a první hodiny jsem si občas říkal, zda jsem ve městě nebo zase v továrně. Kromě mírně odlišného zbarvení, totiž většina lokací vypadá podobně, ať už jsme v nemocnici nebo v přístavu. Naštěstí pak dorazí i přírodní rezervace, která výrazně změní prostředí. Trochu mám pocit, že si autoři vzali k srdci výtku o temném prostředí prvního dílu a vše zbytečně přesvětlili. Nevím proč, ale většina hry jakoby postrádala kontrast a město je běloskvoucí, až to je nepříjemné. Ale možná je to jenom můj pocit. Podstatné je, že každou lokaci je radost prozkoumávat. Počet uliček a nalezitelných zkratek je obrovský a stále exploraci považuji za jeden z největších taháků hry. Neustále jsem měl oči na stopkách, jen abych nepřehlédl skrytý výtah nebo chodbu zabarikádovanou bednami. Jakékoliv nalezení zkratky zpět ke zdravotnické stanici způsobilo úsměv na tváři. Postupným nacházením nových schopností se vyplatí vracet do již prozkoumaných lokací, skoro jako v nějaké Metroidvanii, ale to už měl i první díl. Prostě v tomto ohledu mě hra uspokojuje asi nejvíc a je to výzva pro hráčův orientační smysl, protože mapa zde prakticky neexistuje.

Když se zaměřím na hratelnost, tak základ není moc třeba rozebírat. Surge 2 je stále "souls like" hra. Proto zabíjením získáváme techšrot, za něj upgradujeme nebo vyrábíme vybavení. Když zemřeme, musíme včas doběhnout zpátky na místo a sebrat si ho zpět. Pokud dojdeme ke stanici s první pomocí, nepřátelé se respawnují. Zůstal i systém oddělování končetin nepřátel, což slouží k získávání materiálů a nákresů nového vybavení, a je stejně návykový jako předtím. Všechno zmíněné známe z prvního dílu a je přítomno i zde, ale s několika změnami. Náš věrný dron, který v prvním díle sloužil hlavně k odlákávání nepřátel jednoho po druhém, má nyní mnohem pestřejší arzenál zbraní. Díky nim dokáže být i platným pomocníkem v boji, ale háček je v tom, že je třeba nacházet pro něho munici, což jeho použití dost limituje. Ale třeba odstřelovačka dokáže napáchat hodně škody na nepříteli. Stejně tak se mírně změnila práce s baterií a uzdravovací injekce je nutné neustále nabíjet ze získané energie z boje. To vyžaduje během intenzivních bojů starat se o více věcí najednou a nevím, jestli se mi tato změna líbí. Kolikrát se mi stalo, že jsem chtěl přepnout jednu věc a omylem změnil zbraň. V náročných soubojích prostě preferuji méně managementu a více soustředění na nepřítele. Nutno dodat, že ve hře je spousta nových typů implantátů (něco jako perky), které často zastoupí některé z těchto funkcí. Jen je třeba hledat a kombinovat.

Už jsem se zmínil o soubojích a nemohu to přejít jenom tak. V nich doznala hra asi největších pocitových změn. V prvním díle působil pohyb postavy velice těžkopádně a souboje byly pomalejší. Dokonce až tak, že mou preferovanou zbraní v jedničce byla ta úplně nejrychlejší. V druhém díle je vše jinak. Hra nabrala na rychlosti a už vůbec těžkopádně nepůsobí. Postava se pohybuje rychle a vše je víc responzivní než předtím. Skoro bych to přirovnal jako Dark Souls vs. Bloodborne. Tomu všemu také přispívá nový systém odrážení útoků (parry), který má čtyři různé směry a časování je klíčové. Špatný odhad může znamenat smrt nebo výhodu nad nepřítelem. Prostě když se jej hráč naučí, oživí taktiku boje a nejde jen o neustálé uskakování. Nové typy zbraní jako kopí s vysouvacím hrotem nebo zvláštní energetické kopí/meč, jsou velice dobré přírůstky. Pomocí nich budeme porcovat převážně lidské nepřátele v exoskeletech. Proti nim je zábavné bojovat, protože se dobře čtou jejich pohyby. Tentokrát ale jejich aggro funguje trochu jinak a je téměř nemožné lákat jednoho po druhém. Často jsem se tak ocitl v situaci jeden na dva či více nepřátel a to není úplně ideální. Navíc mnoho z nich dostalo větší arzenál zbraní na dálku, které dokáží být hodně nepříjemné někdy až otravné. Samozřejmě nechybí noví roboti a také monstra postavená z nanitů, ta jsou opravdu nepříjemná. A nesmím zapomenou na bossy, což je věc, kterou bych rád vyzdvihl, ale nemohu. Opět na mě působí zbytečně frustrujícím dojmem a jejich útoky často balancují na hranici férovosti. Prostě neberu zatočení uprostřed skoku ve vzduchu směrem na hráče jako dobrý design.

Ke konci recenze jsem si nechal nejsmutnější věc. Technická stránka hry, alespoň na PlayStation 4 Pro stojí za starou bačkoru. Hra sice nabízí dva režimy - výkon a kvalita, ale ani jeden z nich není ideální. V režimu kvalita bych čekal krásné a ostré obrázky, ale dostávám tragické textury a nepřesvědčivou grafiku. Ve výkonu zase sice mám snahu o 60 fps, což může být pro mnoho hráčů to nejdůležitější, ale v některých lokacích vidím šílený tearing obrazu, kolikrát klesne rozlišení tak, že můžu počítat pixely na své 4K TV (viz. obrázek pod odstavcem) a o stabilní framerate se mluvit ani nedá. Moc mě to překvapilo, protože první díl na mě působil celkem dobře optimalizačně a co jsem viděl z druhého, těšil jsem se na výrazný upgrade. Toho se pravděpodobně dočkali jenom majitelé pořádných PC, protože za mě je konzolová verze odfláknutá a nevidím tu jediný posun kupředu. Navíc mě několikrát pozlobila kamera v soubojích s bossem, kdy se nepoprala s prostorem u zdi a nic jsem neviděl. Snad jen pochválím, že u některých soubojů s bossy dokáže pěkně šlapat muzika, ale to mé zklamání nezlepší.

Abych to vše uzavřel, už jenom zmíním zajímavou formu multiplayeru ve hře. Jedná se o asynchronní záležitost, kdy mohu na nějaké místo umístit svůj hologram a ten se objeví ve hrách ostatních. Ale ještě lepší, mohu sprejovat grafity kamkoliv ve hře a ostatní je uvidí také. Díky tomu jsem kolikrát narazil na tip, že za tímto rohem najdu nějaký předmět nebo že tam vyskočí nepřítel. Dokonce se v mé hře objevil i tip od populárního novináře Jima Sterlinga, pokud je to tedy jeho PSN jméno. Ostatní hráči hodnotí vaše grafity a čas od času (přesně nevím, zda za banner nebo grafity) jsem dostal nějakou sumičku techšrotu. Prostě docela oživující prvek. Škoda jen, že se mi pákrát ve složitém souboji motala zkratka na otevření profilu autora a tím jsem se vytrhl ze soustředění, než jsem zavřel PSN dialog.

Co tedy říci závěrem. Druhé Surge 2 ve mě vzbuzuje podobné pocity jako první díl. Naprosto žeru level design a exploraci města. Užívám si hledání nových upgradů a farmení nepřátel, kteří jsou nebezpeční, ale mám pocit, že mám navrch. Stále však nemohu přijít na chuť bossům z pera autorů. Nelíbí se mi, jak přehnaně zákeřní dokážou být a že občas vytáhnout trumf, když už mám pocit, že jsem je zmáknul. Patří to k žánru, ale sedí mi to méně než v Souls. Co však hru pro mě úplně zabíjí, je její technický stav. Je dost možné, že to bude jeden z faktorů, proč hru opustím dříve než předchozí díl.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Comgad