Doktor Jonathan Reid se chtěl jenom vrátit z druhé světové války domů, do rodného Londýna. Probudil se však na hromadě mrtvol s podivným stavem a neskutečnou žízní. Černý humor osudu nechybí a první osobu, kterou potká po probuzení, je jeho sestra a namísto srdceryvného shledání ji kouše do krku a vysává do poslední kapky. Sestra Mary umírá, Jonathan je zdrcen a netuší, co se děje. Vydává se po jediné stopě, kterou cítí - stopě od krve. Snažíc se najít svého tvůrce potkává dalšího doktora a usidluje se v nemocnici, která je stejně špinavá jako zbytek Londýna.
Upírských příběhů v posledních letech ve hrách moc není a letošní Vampyr je jedním z těch opravdu povedených. Francouzské studio Dontnod, které prorazilo se skvělým Life is Strange, jej servíruje s grácií sobě vlastní. Vampyr je totiž v první řadě konverzační hrou, kde většinu času potkávám postavy a dlouze s nimi konverzuji, trošku ve stylu Mass Effectu. Zbytek hry se dělí na prozkoumávání velmi uvěřitelně zpracovaného temného Londýna roku 1918. V něm řádí Španělská chřipka a také solidně rozšířená nákaza nesmrtelnosti ve formě upírů. No a ještě se do toho motají lovci upírů. Prostě je o zábavu postaráno a s těmi nepřátelskými si to rozdáme na férovku pomocí zbraní a schopností. Toť v kostce, teď zkusím hru popsat detailněji.
Každá ze čtyř čtvrtí zdejšího Londýna obsahuje bezpečnou část, kde sídlí víc jak desítka NPC. S nimi mluvím a pomáhám jim řešit jejich menší problémy a dozvídám se o nich samotných více. Čas od času nastane větší rozhodnutí, které může ovlivnit i něčí život, ale to je vždy dané příběhem (ale může dopadnout různě ve více průchodech hrou). Podstatné je, že rozhovory jsou gró hry a přímo ovlivňují kvalitu krve NPC postav. Jako upír totiž mohu jakékoliv NPC omámit, zavést do stínu a nemilosrdně vypít. Tím získám sice hromadu XP pro postavu, ale zároveň uštědříme ránu celé čtvrti, která už může balancovat na pokraji zhroucení.
Dostávám se tak do celkem komplexního systému, který dává volnost v tom, jak ke světu přistoupit. Budu krvelačný vampír, který jakmile dostane příležitost, vysaje civilistu a vyskáče o několik levelů výš? Nebo budu ten hodný pitomec, co bude neustále vyrábět lektvary, léčit civilisty, nikomu nezkřiví ani pírko a snaží se udržet město fungující bez chaosu? Volba je na mě a každá z nich má své pro a proti. Být hodný znamená mít pomalé levelování (XP za souboje jsou tu neznatelné), takže budu neustále pod nepřáteli a budu muset ovládat souboje více, než kdybych vypil dvě důchodkyně v docích a byl o čtyři levely výš. Nahrává to tak možnostem jak hru hrát a jak ji prožít. Sám jsem vyzkoušel oba a je to dost rozdílné.
Londýn jinak zkoumám z pohledu třetí osoby celkem konvenčním způsobem. Poprvé zde zmíním opravdu lehkou inspiraci sérií Dark Souls. Na mapě je mnoho zkratek, které do budoucna zjednoduší život ve hře, protože neobsahuje žádný fast travel. Naštěstí město není moc velké a až na některé povinnosti (už zmíněné léčení postav) jej nemusíme obíhat nějak moc dokola. Druhým místem, kde je cítit vliv Soulsborne žánru, jsou souboje. V nich se hodně uskakuje a řeší stamina, ale navíc ještě "mana" v podobě krve. Tu je třeba doplňovat pitím omráčených nepřátel nebo používáním zbraní, které ji vysávají. Za krev jsou k dispozici různé schopnosti od obraných po útočné z velmi pěkného a přehledného stromu. Na to, že se v první řadě jedná o konverzační hru, jsou RPG prvky vhodně implementované. Souboje jsou zábavné, zvlášť když člověk najde svou oblíbenou kombinaci skillů. Oproti zmíněným Souls však postrádají jakousi lehkost a plynulost, ale nijak ve hře neurazí.
Naopak. Pokud se, stejně jako já, rozhodnete hru hrát jako "dobrák" a nebudete využívat chudáky civilisty ke snadnému získání XP bodů, většinu hry strávíte 5 až 10 levelů níž, než jsou nepřátelé, což akorát podpoří nutnost naučit se zvládat souboje na výbornou. Když jsem jednoho z bossů na levelu 30 sekl s postavou na levelu 20, byl to odměňující pocit. Není to nemožné, ale vyžaduje to snahu, což je dobré na rozdíl od mnohých her dneska, které vám dají nad nepřátele jednoduše lebku místo volnosti. Hra je tak opepřená a ve chvíli, kdy jsem slabý, tak mě nutí zkoumat a upgradovat vše, co ve hře jde, a dokonce oproti jiným hrám se nebojím vyplácat všechny suroviny nebo peníze na nějaký upgrade. Proto mi vychází, že hra tuto část dělá dobře. Ne skvěle, ne výjimečně, ale opravdu dobře.
Nechci zde zabředávat do detailů hry, protože v ní je schováno celkem překvapivé množství mechanik - od craftingu lektvarů, upgradu zbraní, po vyšetřování osobních tragédií, souboje s bossy a mikromanagement celého města. Vampyr dokazuje, že k vytvoření komplexní hry není potřeba obrovský svět, ale správný design, nápady a způsob jak motivovat hráče hrát. Já jsem po celou dobu chtěl vědět, jak to vše dopadne. Jak se vyvinou vztahy s některými sakra sympatickými postavami. A vlastně ani jednou jsem si neodpustil vynechat vedlejší vyšetřování, které mi dalo jen pár XPček, protože jsem to NPC stejně neměl v plánu vypít. Prostě mě svět upoutal a můžou za to skvěle napsané postavy, protože to autoři opravdu umí.
Nyní se dostávám k jádru recenze samotné a to je verze na Switch, o kterou v tomto článku jde především. Portů na hybridní/přenosnou konzoli Nintenda jsem už viděl několik. Vampyr nevybočuje z řady a ukazuje funkční hru, která snižuje rozlišení, když nestíhá a často dokáže vypadat jako rozmazaná změť barev (někdy je to fakt ošklivé). Prostě něco nejde překopat úplně od základů, jen aby se to vydalo na jinou konzoli, proto mě kompromisy nemohou překvapit. Důležité je, že i když je rozlišení a kvalita textur někdy špatná a framerate padá pod 25, má hra stále skvělou atmosféru a v podstatných chvílích (souboje) nezklame. Ono pro férovost musím říci, že jsem ze zvědavosti po prvních asi šesti hodinách na Switchi zapnul Xbox One X verzi, která mi hnila stažená z Game Passu už nějaký měsíc na disku a rozehrál hru na Xku. Výsledek je, že ani na nejsilnější konzoli hra neběží plynulých 30fps a snižuje rozlišení také, když jí teče do bot. Prostě Dontnod není obří studio, Vampyr hra s AAA rozpočtem a vůbec to nevadí. Na obou platformách se dá hrát a díky skvělé hudbě, povedenému dabingu a hutné atmosféře Londýna prostě funguje.
Paradoxně mi hraní Vampyra rozeznělo stejné části mé hráčské duše jako nedávné Sinking City, i když je Vampyr vlastně starší hra než "lovecraftovská" detektiva z léta. Je třeba poslouchat rozhovory, zkoumat město, hledat věci a bojovat. Autoři však celý ten poměr nastavili tak dobře, že mě každý večer hra přišpendlila k obrazovce a i když jsem měl v plánu jít hrát něco jiného, vytuhl jsem u Vampyra na celou dobu. A je jedno jestli na Switchi nebo Xboxu či jiné platformě. Skvělá hra je skvělá i když neběží bezchybně. Mohu říci, že pokud nemáte pádný důvod proč zrovna Switch, tak si hru zahrajte jinde. Ale ve všech případech, jestliže vás něco z textu výše alespoň trochu nalákalo, tak by byla škoda si Vampyra nezahrát, takovéto AA projekty si zaslouží pozornost.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Comgad
Ceny hry Vampyr (Switch) srovnáte na Zboží.cz.
