K pochopení, co vlastně je Tokyo Mirage Sessions #FE Encore zač, pomůže jednoduché rozklíčování samotného dlouhého názvu hry. Děj se odehrává v Tokiu, přesněji ve známých čtvrtích Shibuya a Harajuku. Mirage je pojmenování zdejších duchů, kteří jsou jak hodní, tak zlí. Session v názvu zase říká unikátní mechaniku v soubojích, kdy se útokem na slabinu protivníka vyvolá jakýsi řetěz útoků ostatních postav. No a místo obligátního Chain se říká Session, protože si zde hrajeme na členy hudebního průmyslu. Dostáváme se k hashtagu v názvu hry. FE, co by to mohlo? Nintendo... FE... Fire Emblem! Přesně tak, hra samotná je sice spin-offem Shin Megami Tensei, ale navíc cross-overem s Fire Emblem. Což poznáme hned na začátku, protože hlavní hrdina získá jako svého Mirage starého známého Chroma. Nakonec Encore, který v názvu slouží místo běžného Remaster a jenom podtrhuje hudební zasazení příběhu hry a říká, že se jedná o znovu vydání hry původně exkluzivní na špatně prodávané Wii U. Už se cítíte moudřejší? Ne? To vůbec nevadí, protože Tokyo Mirage Session #FE Encore je velká divočina z pohledu nezasvěceného diváka.
Ostatně zmateně jsem se tvářil v první hodině i já a moc jsem netušil, co mě vlastně lákalo si hru zahrát. Ale pak se to zlomilo, dorazil mírně Persona efekt a já jsem se zakousnul po dlouhé době zase do standardního JRPG. Slovo Persona nepoužívám jenom tak, i ona patří do rodiny Shin Megami Tensei a na Tokyo Mirage Session #FE Encore je místy vidět podobnost. Hlavní dungeony, kde probíhá hlavní hratelnost, připomenou paláce z pátého dílu zmíněné série. Z poražených nepřátel (Mirage) získáváme Performy, ze kterých můžeme vyrobit zbraně a díky nim se učit nové skilly. Což není stejné, ale trochu podobné. Tentokrát nejsme studenty ve škole, ale chodíme mezi kapitolami trénovat zpěv a vystupování, protože z nás budou Idols. Souboje jsou tahové a máme maximálně tři postavy v jednu chvíli v aréně. S tím, že ostatní poslouží jako podpora nebo sedí na střídačce. Nakupujeme předměty, učíme se skilly, plníme postranní úkoly. Prostě nic, co by vybočovalo z kolejí žánru.
Pokud bych tedy bez zabíhání do detailů chtěl vyzdvihnout některé speciality, jednalo by se určitě o systém Sessions, který nutí hráče odhalovat slabiny nepřátelských Mirage. Útokem na slabinu pak vyvolá řetězový útok ostatních postav, které mají stejný typ útoku v kategorii Session. Díky tomu můžeme v tahu jedné postavy způsobit zranění od všech našich postav. Platí to i pro nepřátele a někdy se člověk ani nenaděje a má postavu bez zdraví. Prolézání dungeonů a souboje jsou jasnou hvězdou hry. Dungeony jsou povedené labyrinty. Vyžadují orientační smysl a logické přemýšlení k překonání překážek. Vývoj postav je více méně nalajnovaný a až později dojde na rozhodování, který skill si zachovat a který zapomenout. Tím hráč získá trochu svobody v tom, co bude postava vlastně zač, ale zdaleka tu není nějaký strom, kde by šlo osobitě směřovat svůj tým. Linearita je tu kolem RPG prvků na prvním místě. Snadno se dá plněním okolních úkolů přelevelovat a zjednodušit si tak hru, ale nejvíc jsem si užíval, když jsem byl na podobné úrovni, co nepřátelé v dungeonu. Pak je hra na normal výzvou a člověk v soubojích musí přemýšlet.
Samotný dopad značky Fire Emblem do hry je vlastně minimální. Kromě těch několika známých tváří toho ze strategické série hra moc nevzala. Příběh o mizení lidí, útoky zlých Mirages a našich mladých hrdinech je namíchaný notnou dávkou J-Popu a pop-kultura Idols z něj úplně stříká. Mnozí měli strach, že nová verze je cenzurovanější než Wii U. Jelikož jsem ji nehrál, nedokáži přesně posoudit, ale o fyziku poprsí zde nepřijdete. Oblékání ženských postav má samozřejmě jen jeden účel a některé narážky jsou dostatečně úchylné. Prostě kdyby hra byla cenzurovaná, vypadalo by to určitě jinak. Ostatně každý, kdo někdy viděl Wii U pozná na herním “telefonu” interface, který se dříve skrýval na obrazovce displaye. Nyní je pouze přesunutý pod tlačítko + a jeho funkce se nemění. Jsou v něm mapy, úkoly a neustálé zprávy od všech postav.
Zdaleka nejde o bezchybnou hru, protože těch věcí, které mi vadí, je opravdu hodně a většinou je to z hlediska designu, grafiky a technického zpracování. Nemohu si pomoci, ale v žánru JRPG prostě není vidět žádný posun. Japonsko už není vizionářskou zemí, která nám dává unikátní příběhy ve fascinujícím balení. Alespoň ne v žánru JRPG, který jaksi zastydl tam, kde byl před patnácti lety. Proto dungeony jsou hranaté, prázdné, se špatnými texturami a každý předmět působí jako, když do toho světa nepatří. Z procházení po městě bych zešílel, protože hra neumožní natočit kameru, kam potřebuji. Musím používat zdlouhavé přechody přes silnici, abych se dostal na druhou stranu. Prostě design zastydlý snad v PS2 éře, a i na Wii U hru zastaralý. Není divu, že JRPG jsou vždy na dlouhé desítky hodin, když absolutně nechápou, co je funkční a responzivní uživatelské prostředí. Opakované akce, které zná hráč nazpaměť, trvají zbytečné vteřiny, které nepotřebuji k požitku hry, protože chci v tom samém obchodě zase jenom koupit lékárničky. Ono celkově je to typ hry, která si neváží vašeho drahocenného času a nepřítomnost alespoň základního Auto-save mě několikrát vypekla.
Z pozitivního pohledu hra na Switchi v handheld režimu neurazí, až na zmíněné nedetailní dungeony vše ostatní vypadá celkem hezky. Načítací časy jsou minimální, a to je velké plus. Trochu mě mrzelo, že všechny soubojové arény vypadají skoro stejně a jsou extrémně nepřehledné. Všude barvičky, obecenstvo jako by šlo o koncert, je sice hezký nápad, ale zaniká tím design nepřátel a vše splývá do jednoho barevného guláše. S designem nepřátel je to také jako na houpačce a velká část mi jich přišla nezajímavá. Nejsem fanouškem upištěných japonských dívčin, ale originální dabing je přesně takový, inu záleží jenom na vkusu. Hudební podkres při hře mi hodně připomíná Personu. Velkou pochvalu zaslouží anime sekvence včetně regulérních videoklipů.
Tokyo Mirage Session #FE Encore je pro mě zábavnou hrou, která mě na chvíli zabavila. Ten háček JRPG na mě prostě čas od času zafunguje a rád si užívám levelování postav, učení nových skillů a soubojový systém. Trochu skřípu zuby u popkulturní pohádky plné idols, J-popu a upištěných holek. Zároveň ale šílím, jak zastaralé jsou technické a UI části hry. Proto vyvstává otázka - vydržím u hry až do konce? Pravděpodobně ne, protože padesát hodin je opravdu hodně. Těch patnáct hodin, co jsem před recenzí hře dal, jsem si ale celkem užil. Hráči JRPG, kteří pravděpodobně hru minuli, protože vyšla v době, kdy bylo Wii U dávno nerelevantní, v ní mohou najít dobrý přírůstek do sbírky. Ti, kteří hráli originál, moc nového nezískají a je otázka, zda chtějí hru prožít znova i třeba kvůli přibaleným DLC, která na Wii U vyšla později. A já nakonec dostávám chuť se vrátit a dohrát konečně Persona 5.
Ceny hry Tokyo Mirage Sessions #FE Encore srovnáte na Zboží.cz.
