O chlapíkovi jménem Hideo Kojima jste určitě slyšeli. Jeden z nejznámějších herních designérů všech dob je pro spoustu hráčů modlou, stojící vysoko nade všemi ostatními, přestože jeho dílem je vlastně jen série Metal Gear. S tou začal už léta páně 1987 a ačkoliv od té doby produkoval i jiné tituly, Death Stranding je jedinou další hrou, kterou napsal a nadesignoval. Proběhlo pár let teasování a marketingové mystifikování, kdy slavní dabéři i sám Hideo poukazoval na to, že vlastně neumí vysvětlit o čem ten Death Strainding je. Jak to dopadlo, asi valná většina čtenářů tuší. Hra byla přijata rozporuplně, a zatímco ji někteří vynášeli do nebes, další ji zatracovali.
Kolega Filip, který hru recenzoval loni na PS4, Death Stranding zbožňuje, stejně jako mistra Kojimu a taky jí dal ultimátních 100. Já naopak nejsem jeden z těch, co by měli Hideovu fotku pověšenou nad oltářem ve sklepě a každý den před ní obřadně zakousli alespoň dvě kobry. Ty dva Metal Geary, co jsem pařil, mě celkem bavily, ale do žebříčku nejoblíbenějších titulů bych je nezařadil. Takže minimálně tu máte pohled z druhé strany. A taky se podíváme na to, jak dobře se povedl port na naše kompjůtry.
Když DS vyšel, povídalo se o tom, jak se autorům podařilo vymyslet úplně nový žánr. V oficiálních materiálech se dočtete, že to je akční hra. Dokonce i při úvodním výběru obtížnosti se vám hláška v menu snaží říci, že obtížnost Hard je pro ty, kdo mají zkušenosti s hraním akčních her. Z mého pohledu se jedná o zvrácený joke někoho z PR oddělení, protože já už za svůj život pár akčních her dohrál a tohle rozhodně není jedna z nich. Což samo o sobě nemusí být na škodu, je to jen upozornění.
Hlavním hrdinou je Sam Porter Bridges. Stejně u všech ostatních postav ve hře i jeho jméno vypovídá o tom, kdo je a co od něj čekat. Jop, je to portýr. A taky staví mosty. O Samovi všichni mluví jako o živoucí legendě. Trochu jako by to byl John Wick. Jen je míň cool a místo zabíjení mafiánů pomocí tužky nosí krabice. Má hlas a obličej Normana Reeduse, jedné z hlavních postav oblíbeného zombie seroše Walking Dead. Jelikož jsem ho nikdy neviděl, byl jsem zpočátku z našeho reka lehce nesvůj. Na první pohled nezajímavý, nesympatický a nemluvný podivín s pohledem zhrzeného pornoherce? Jak by řekl, klasik Homer Simpson - “Takhle si to ráček nepředstavoval.”
Naštěstí svět, který v Kojima Productions dokázali stvořit, to vynahrazuje a zajímavý a podivný až až. Když se říše živých a mrtvých protnuly, nebyl to pro lidstvo ten nejlepší den. Kromě toho, že se uprostřed Ameriky objevil obří kráter a zalilo ho nové moře, se začaly po zemském povrchu potulovat duchové aka BTs, které běžní lidé ani nevidí. Na(ne)štěstí Sam trpí chirální alergií přezdívanou DOOMS, a může vycítit jejich přítomnost. A když je mu to málo, stačí připojit nenarozené děcko (scénky s dítětem zavřeným v průhledné nádobě si z traileru pamatuje asi každý) k anténce, a protože toto dítko je ještě na pomezí mezi životem a smrtí, dokáže na hrozby ze záhrobní dimenze reagovat mnohem lépe a ukázat, kde přesně jsou.
V téhle podivné postapokalyptické realitě je úděl poslíčků složitý a Kevin Costner z Pošťáka by se při doručování první zásilky zvencnul. Jenže aby toho nebylo málo, pod tlakem okolností se Sam uvolí k tomu, že dopomůže k propojení lidských osad po celém USA (protože FU ostatní země) pomocí chirální sítě, takového napimpeného Internetu 3.0. Make America great again. To je konečný cíl vašeho snažení. Během toho bude zjišťovat, co se při onom dni D vlastně stalo, kde a kdo je jeho rodina a jakou roli v tom všem hraje on. Asi vás nepřekvapí, že příběh je super, a to i přesto, že většina charakterů, které mimochodem ztvárnila plejáda Hollywoodských herců, je poměrně plochá. Naštěstí všude po světě je spousta lore a pokud budete mít chuť a čas to všechno přečíst, nezbyde vám, než žasnout nad neuvěřitelnou imaginací scénáristů.
O ději vám ale více prozrazovat nebudu, koneckonců jen málokdo by se chtěl připravit o tu kopici nápadů a twistů, jež si pro nás autoři připravili. Už jenom proto, že to je na celé hře to nejlepší. Co se týče samotné herní náplně, to je ten bod, kdy se hráč rozhodne, zda je Death Stranding pro něj nebu ne. Svých prvních 10 hodin bych shrnul asi takhle - úvodní hodina, kdy se seznamujete s tajemným světem a je v ní hromada cut-scén - paráda. Dalších 9 hodin, kdy běháte mezi základnami a nosíte balíky - nuda. Kdybych chtěl svůj volný čas trávit dodáváním zásilek, najdu si brigošku na poště.
Sam je chlap s nosností muly a utáhne na svých zádech, či slotech na ramenou a tříslech opravdu hromadu krabic. Ty ho ale při pohybu převažují a musíte dávat setsakra bacha, kam šlapete a nespadnout čili nepřijít o cargo. Když se váš náklad rozbije, přijdete o odměny a někdy to vede k opakování mise. Při představě, že budu muset stejnou trasou jít znova, bych se asi osypal. Herní prostředí sice na screenshotech vypadá krásně, ale je statické a sterilní. Něco jako kdybyste si domu přitáhli gumovou pannu s vizáží Megan Fox a vůní anticovidu.
Krajina častokrát ani nepřipomíná naši starou dobrou Zemičku, protože je to samá skála, aby se vám hůře chodilo, a nikde nevyskytují zvířata ani prakticky ani žádní lidé - s výjimkou pomatených MULEs, kteří se portýrům snaží ukrást jejich balíky. Boj s nimi je nudný a svou roli na tom hraje to, že se nebojíte smrti jako takové, ale toho, že vám popadají balíky a rozbijí se. Stejné to je při setkáních BTs nebo při soubojích s bossy. Ať už se rozhodnete bojovat nebo plížit, největším nepřítelem vašeho úspěchu bude humpolácké a neresponzivní ovládání. Nesčetněkrát se mi stalo, že Sam nevylezl na skálu, na kterou by měl vylézt úplně snadno, nebo upadl na zem, aniž by k tomu měl zjevný důvod. Mimochodem pokud můžete, hrajte DS na gamepadu, s klávesnicí a myší je to mnohem horší a budete se pak zbytečně nervovat.
Kromě střetů s MULES a BTs tu už pak zbývá jen ono tahání krabic a propojování Ameriky a souboj se samotným herním světem. Trochu zábavnější to začne být až tak po 10ti hodinách, kdy se dostanete k motorkách, vozidlům a zbraním, čímž se už tak snadné souboje ještě více usnadní, ale i tak to není žádná hitparáda. Plahočíte se od místa k místu, přičemž jednotlivé budovy vypadají naprosto stejně. Jasně okolní prostředí se mění, ale stále jen musíte vymýšlet, jak si s nepřívětivým terénem poradit.
V tomhle momentě je potřeba zmínit ještě online aspekt. Death Stranding obsahuje asynchronní multiplayerovou složku, což znamená, že váš herní svět se částečně prolíná s tím, ve kterém se vyskytují ostatní hráči, podobně jako v Dark Souls. Na mapě narazíte na značky od vašich kolegů, jež vás můžou navést na správnou cestu nebo vás varovat před nebezpečím. Především na ní ale můžete nalézt předměty a budovy, které tam zanechali a používat je, či odnést jejich ztracené zásilky. Na svoje výpravy si kromě balíků berete i další vybavení, jako žebříky či lana a vězte, že jeden dobře položený žebříček vám může zpříjemnit den. Ostatním gamerům můžete po využití jejich budovy posílat lajky, což je zdejší herní měna/ukazatel respektu a ano, člověk si občas přijde, že opravdu buduje svět a přibližuje ho k lepším zítřkům. Jenže i přesto je to většinu času jen jedním z odstínů šedi. Všichni se vás stále dokola snaží ponoukat k tomu, abyste plnili vedlejší mise, ale osobně jsem nevzal ani jednu, protože motivace je prakticky nulová.
Je dobře, že se to alespoň hezky kouká. Od kluků z Guerrilla Games dostali vývojáři k dispozici Decima engine a mám pocit, že i hromadu assetů, a z jedné z nejlépe vypadajících her současné generace konzolí se teď stala jedna z nejlépe vypadajících her na PC. Odladěnost na (v PC světě) průměrný hardware znamená, že i když (podobně jako já) nemáte mašinu nabušenou nejnovějšími komponentami (GTX 1070, Core i5, 16GB RAM), pořád to bude vypadat skvěle a hra poběží naprosto plynule. Některé scenérie jsou opravdu nádherné, město uhnízděné v zátoce, chata stojící na vrcholku zasněžené hory a tak dále. Tohle všechno si zaslouží fotku a s fotomódem se můžete vážně vyřádit. Jenže když to zpětně srovnám například s TLoU2, musím znovu konstatovat, že svět DS je bez života a těch dech beroucích momentů je jako šafránu. Na Sahaře. Indie-emo soundtrack se navíc rozehraje jen ve vybraných okamžicích a na vašich cestách vás bude provázet pouze vzdychání a stěžování si hlavního hrdiny.
PC verze přináší změny jen technického rázu, máme tu podporu ultraširokých monitorů a ten tam je limit na framerate. Otázkou je, jestli něco z toho se svým železem využijete. Kromě možnosti ovládat DS pomocí myši a klávesnice jsme se žádných dalších vylepšení nedočkali. Menu je stejně špatně vyřešené jako na PS4 a opravdu nechápu, proč nemůžete pořádně používat myš. Navíc někdy klikání funguje a něco dělá, jindy ne, je to zkrátka guláš.
Celkově se tak musím připojit k táboru, který je z DS zklamaný. Hra má hromadu zajímavých nápadů, výtečný příběh s jistým filozofickým přesahem a spoustu nevšedních mechanik, ale hraní samotné je často nudnější než béčkové německé detektivky. Je to jako kdyby vám rib-eye z kobe zalily do UHO šlichty z vaší školní jídelny a podávali to talíři ze zlata. Když si představíte ty nejvíce nezábavné vedlejší questy v jiných titulech, tak právě z toho je stvořena výplň mezi těmi dobrými příběhovými sekcemi. Napříště bych vývojářům v Kojima Production doporučil, aby se méně snažili o to, vytvořit něco unikátního a artového a více se zaměřili na to, aby jejich produkt byl zábavný pro širší publikum. Přesto všechno však DS není špatnou hrou a své fanoušky si najde. Nakonec všechny ty simulátory náklaďáků, autobusů a kdovíčeho, kterým je Death Stranding asi nejpodobnější, jsou populární. Pokud vám nevadí rutina, roznášení krabic po světě je vaším tajným snem a máte rádi záležitosti, kde můžete jít vlastním tempem a nic moc vás nežene dopředu, možná v DS najdete zalíbení.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Sony Czech.
