Před nedávnem vyšla na Epic games novinka od studia Cyanide, která v traileru slibuje brutální vlkodlačí akci. Werewolf: The Apocalypse - Earthblood je akční RPG, ve kterém na sebe převezmete roli vlkodlaka Cahala a vrhnete se do příběhu plného akce, zrady a krveprolití, jak bojujete proti zlému korporátu jménem Endron. Hra je založená na stolní hře na hrdiny stejného jména, zasazená do Světa temnoty (World of Darkness), a jako taková se snaží doručit stejný pocit. Cítil jsem se při videoherním zpracování jako děsivé všehoschopné monstrum, které nemá nikdy dost? Uvidíme.
Do příběhu to mě jako zcela neznalého tohoto světa hodilo bez nějakého ladu a skladu, úvodní ukázka mi představila několik základních jmen, že vlkodlaci jsou Garou a byli stvořeni nějakou silou, která je považuje za imunitní systém planety, když se dvě další síly, respektive jedna z nich, Wyrm, začne vymykat kontrole. Příběhově jste prakticky ekoterorista bojující proti ne tak umně zakamuflované megakorporaci, vaše mise sestávají z klasických filmových a herních zápletek, tedy vplížit se do budovy, kde něco odpálíte a následně pozabíjíte všechny pěšáky, po kterých si pro vás přijde jejich kápo. Návrat do kempu, rozdělení získaných spirit bodů a pokračuje se. Hra vám zabere celkem pár desítek hodin podle toho, jak chcete lovit achievementy nebo jestli preferujete stealth-a tedy pomalejší- postup misemi.
Zdrojový materiál ani jiné hry z tohoto světa jsem neznal, ale hra si zjevně myslela, že jsem zarytý fanda, protože po mně házela bomby, které jsem jako laik úplně nerozluštil. Motivaci hlavního hrdinu není tak těžké pochopit, přeci jen kdo by nechtěl čistší Zemi žijící v rovnováze, ale po této stránce je příběh celkem povrchní a po žádné misi jsem si nemusel dávat chvilku na odpočinek a zpracování dojmů. Kolem vás je pár sotva zapamatovatelných postav, které by možná znamenaly víc, kdyby nebyly shozené špatně napsanými dialogy, prapodivnou grafikou a celkově zvláštním zpracováním. Když jsem si potom některé věci načetl, už se mi v tom orientovalo líp, nicméně nerad dělám ke
V nejsilnější stránce se skrývá další masivní slabina. Stealth je udělaný ve stylu goblina Styxe, kde jste metodicky zezadu odrovnávali jednoho strážce za druhým, až jste měli cestu k finiši volnou. Někdy vám k tomu pomáhá i kuš se dvěma až třemi šipkami, zároveň se můžete měnit na vlka, který je rychlejší, obratnější a dokáže prolézat šachtami. Stealth styl jako takový je záživný a minimálně ze začátku mě hodně bavil.
Pak vás ale buď najdou, nebo se sami prozradíte, a dojde na boj. Na jeho začátku se proměníte v obří vlčí monstrum, na které naběhnou kvanta vojáků, které většinou celkem bez problémů pomlátíte. V boji můžete přepínat mezi obratnějším a těžkopádným postojem, protože obrněné nepřátele se štítem obyčejným škrábáním nemáte jak zpracovat. K dispozicí máte několik abilit, které můžete využívat, máte-li na to nabitý vztek. Souboj není ve své podstatě špatně udělaný, ale na druhou stranu jenom třískat do klávesnice než všechno popadá na zem, se rychle ohraje.
Obojí je však shozeno o úroveň níž pochybným ovládáním. V rámci stealthu bych rád viděl nějaké kotouly, krytí, plazení nebo kvalitní vraždy - zpoza rohu, seskočením a podobně. Pokud iniciujete takedown v podobě vlka, prostě se změníte na člověka a nepřítele uškrtíte, když jste za překážou, přitáhnete ho k sobě, ale to je všechno. To se nedá vydržet dlouho. V místnosti s nepřáteli se nemůžete ani rozběhnout nebo třeba odvést pozornost, takže je to nakonec jak ta stará flashovka, ve které jste měli během testu opisovat, aby vás nechytil učitel. Ve formě vlka mám jedno poskočení dopředu a jeho vyskakování kilometr vysoko vypadá vtipně, hlavně to, jak si ho nikdo nevšimne, i když tam zcela jasně probíhá.
Umělá inteligence strážců je taky na úrovni raných flashových her, většina nepřátel stojí na místě nebo chodí kolem dokola jak joduové, sem tam si možná vymění nějakou hlášku, ale jinak žádnou velkou výzvu nečekejte. I když se prozradíte, je pořád možné vyřídit všechny, aniž byste museli do vlkodlačí podoby, protože se k vašemu úkrytu pomalu přibližují, díky čemuž máte čas buď utéct, nebo si jen tak počkat a zabít je ručně, jakmile se dostanou dost blízko. V boji budou jenom tak stát a pálit do vás, nikdy se nepokusí o uhnutí či jiný manévr, takže mají velký podíl na tom, proč ze hry nemám takový požitek, jak bych si představoval.
Grafické zpracování se dělí na dvě části, hodně povedené ukázky a prostředí, a příšerné postavy a jejich animace. To je největší škoda kvůli dabingu, do kterého se herci opřeli dle mého názoru slušně. Ale když během emotivního proslovu či hádky postava vypadá úplně stupidně a máchá rukama zdánlivě náhodně, jenom aby byl na obrazovce nějaký pohyb, dost to kazí dojem. Hudba mě nijak extra neurazila, ale vždycky jsem se zaposlouchal jenom tehdy, když jsem si řekl "tak, soustřeď se kvůli recenzi". Na jednu stranu dobré, že jsem si jí nevšímal tak, aby mě nerušila od hry, na druhou stranu jsem si jí nevšímal, pokud jsem se na to vyloženě neupozornil. Ale ve srovnání se zklamáním v podobě zbytku hry, je to pořád ještě výhra.
Werewolf: The Apocalypse - Earthblood mohal být skvělá stealth hra s možností brutální řežby, ale přichází zkrátka prakticky ve všech svých aspektech. Stealth brzy omrzí, protože pořád dokola děláte jednu a tu samou věc, boj je bezduché mlácení do klávesnice do stojících cílů. Grafika i hudba jsou dost kolísavé, zejména jde-li o animace postav. Dabing mi přišel podařený, ale musel jsem se zaposlouchat a nesledovat prkenné postavy, které jednak neotvíraly pusu, jak měly, nebo stály jak troubové, zatímco dabér si mohl plíce vyřvat.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Comgad
