Hned na úvod se musím přiznat k vcelku zásadní věci. Nesnáším horory. Ne, že bych je nenáviděl, ale jsem jeden z těch, kteří při čekání za absolutního ticha v kině, na to co vyskočí ze tmy, pomalu umírají hrůzou a když konečně to něco vyskočí ze své skrýše, modlíme se, aby se nám nehryzla definitivně pumpa. Takže v takových okamžicích film většinou doma přetočím a po zjištění co se chystá za kulišárnu si scénu pustím znovu. U her toto bohužel nejde. Na druhou stranu miluji horor psaný a jsem hrdým majitelem skoro všech prvních vydání Stephena Kinga. A proto jsem si vzal na mušku Alana Wakea.
Když v roce 2010 vyšel Alan Wake pro PC a Xbox bylo to jako blesk z čistého nebe. Mluvilo se o hře v samých superlativech a přirovnávalo se to právě k dílům Stephena Kinga, což upoutalo i moji pozornost. Hru jsem si tedy neváhal pořídit a dodnes nelituji. Ale hezky popořadě. Pokud by někdo náhodou dodnes nevěděl, kdo je Alan Wake, tak Alan Wake je spisovatel thrillerů nebo lépe řečeno byl spisovatel, ale nějak mu došly nápady a trochu vyhořel. A tak dostal s manželkou nápad udělat si dovolenou v hezkém útulném městečku s názvem Bright Falls, hezky u jezera. Když v úvodu hry připlouvají do městečka přívozem, vůbec první, co uslyšíte je Alanova replika a zároveň dalo by se říct moto celé hry “ Stephen King once wrote that “Nightmares exist outside of logic, and there’s little fun to be had in explanations; they’re antithetical to the poetry of fear.” (Stephen King kdysi napsal: „Noční můry nemají logiku a je jen málo zábavné snažit se je nějak vysvětlit; jsou opakem poezie strachu.“). Pokud jste fanoušky hororu, tak v tu chvíli musíte tušit, že tady se bude dít něco velkého co bude stát za zapamatování.
Ostatně alfou a omegou hry je právě příběh, který je napsaný opravdu mistrně. Bez zbytečných spoilerů mohu snad říct jen to, že Alan se bude muset v malém ospalém městečku potýkat nejen s tvůrčím blokem, ale i temnými silami, které mu unesou nebohou ženu. Ačkoliv to celé může působit jako klišé, opak je pravdou a za jednoduchou zápletkou se ukáže příběh s hloubkou místního jezera. Nejen samotný příběh je na hře zajímavý. Za zmínku totiž stojí i jeho podání. Celá hra je totiž rozčleněna na 6 různě dlouhých kapitol podávaných jako seriál a 2 speciální. Ostatně kromě odkazů na Stephena Kinga tu je několik narážek i na Davida Lynche a jeho městečko Twin Peaks, které bylo Bright Falls předlohou. Jediným rozdílem je, že tu neřádí Bob, ale něco mnohem horšího.
Zpět ke kapitolám. Ty si v ničem se seriály nezadají. Každá totiž zastává určitou specifickou část příběhu v jiné lokaci v okolí městečka, přičemž jasnou červenou linkou spojující všechny dohromady je nalezení Alice. Vyprávění je o to zábavnější, že každá kapitola končí velkým zvratem a cliffhangerem. Věřte mi, že to jsou takové dějové kolotoče, že prostě nebudete moci jít spát, protože budete přemýšlet nad tím co se stalo a jak to sakra bude pokračovat. Pro doplnění dodám, že příběh zabere asi 11 hodin hraní, ale záleží samozřejmě na úrovni zvolené obtížnosti. Kdo si chce užít jen temný a epický příběh, nechť zvolí nejlehčí obtížnost. Kdo si však chce zažít skutečnou noční můru, ať sáhne po těžší obtížnosti.
A proti čemu se tu vůbec bojuje? Hlavním zlem je všudypřítomná Temnota. Ta se snaží našeho hrdinu využít ke svým účelům, ale zároveň mu klade do cesty různé nástrahy, přičemž nejčastěji jsou to takzvaní Taken což by se dalo přeložit velmi volně asi jako unesení. Tito místní usedlíci měli tu smůlu, že se někde po noci toulali a Temnota se jich zmocnila a udělala z nich svoje bezduché loutky. Často se tak stane, že jdete v noci lesem a najednou ze křoví vyběhne zdejší dělník pracující na pile se sekyrou a chutí dokončit to co Jack Nicholson v Osvícení nezvládl. Jedinou možností jak se těhle pomatenců pak zbavit je posvítit si na ně baterkou. Vážně si nedělám legraci, nepřítele je třeba oslepit baterkou a poté na něj svítit tak dlouho dokud se nerozplyne Temnota, která nebožáka obklopuje a pak do něj poslat pár kulek z revolveru nebo brokovnice. Pokud si na padouchy dost neposvítíte, můžete do nich střílet třeba tankem a nenechá to na nich ani škrábnutí.
Se zvyšující se obtížností stoupá nejen obtížnost těchto soubojů, ale zároveň není k dispozici ani tolik munice v okolí. A dobíjet je třeba nejen zbraně, ale i samotnou baterku. V okamžiku, kdy uprostřed lesa totiž dojde šťáva, to můžete rovnou zabalit. Navíc ve své svítilně rozhodně netaháte králíčka Duracella, takže stačí párkrát posvítit na zlořáda a blik, je hotovo. Naštěstí stejně jako v případě nábojů je všeho v okolí dostatek s ohledem na úroveň hry. V rámci remastru jsem si dal obtížnost nejlehčí a nejednou musel zamáčknout slzu, když jsem opouštěl naleziště jednoho či druhého a vzpomínal na časy, kdy jsem na PC před mnoha lety zoufale probíhal davy nepřátel bez nábojů a poblikávající baterkou k nejbližšímu save pointu.
Nejen s ručním svítidlem se totiž dají zahnat temné stíny. Cestou narazíte na pěšinky osvícené lampami nebo na prostory nasvícené světlomety napojenými na generátory. Osobně jsem si však nejvíce oblíbil signalizační pistoli na světlice. Nabít, zamířit a puf sekerník se rozletí v ohňostroji jiskřiček. Uspokojivé a efektivní zároveň. Aby to nebylo ovšem tak jednotvárné jsou ve hře i jiné druhy nepřátel jako například hejna vran, ale i bossové jako přízračný buldozer nebo temné tornádo.
Co je ovšem potřeba vyzdvihnout je i samotné dějiště hry. Kromě ospalého městečka a jeho okolních lesů se totiž podívá pan spisovatel i do zdejší psychiatrické léčebny nebo na nedalekou farmu. Každá z lokací má svou jedinečnou atmosféru a určitě si najdete okamžiky, které vám zůstanou v hlavě ještě hodně dlouho. Navíc některé z lokací na Vás opět dýchnout něčím z děl Stephena Kinga. Vývojáři přitom neměli moc prostoru pro vykreslení nějakých scenérií, neboť to hlavní se děje v noci, kdy se můžete ale kochat krásou nasvícení města nebo nedaleké rozhlasové stanice. I když okolí zahaluje noc dokázali vývojáři vytvořit jedinečnou atmosféru.
Naopak ve dne se děj odehrává spíše ve městě a z akce zvolňuje více do příběhu nebo spíše adventury. Nepřišlo mi nicméně, že by tím hra nějak v zásadě trpěla. Naopak střídání světla a tmy, klidu a akce podle mě přispělo k budování atmosféry celého příběhu a pomohlo k jeho zvolnění. Hra se tak vyhnula situaci, kdy by se defacto celý příběh skládal jen z akčních scén, které by se slily v jeden zapomenutelný maraton akce bez nějakých WTF scén. K celkové atmosféře navíc přispívá i výborná hudba, která je speciální jednou věcí.
Na konci každé kapitoly totiž kromě informace, že je konec kapitoly dostane hráč jako bonus speciální píseň. Nevím, co vedlo tvůrce pro vytvoření kromě klasických skladeb i skladeb zpívaných, ale byla to rozhodně jedna z věci, která mě motivovala k dohrání každé části a zaslouženého poslechu. I po letech má asi moje nejoblíbenější The Poet and The Muse stále svoje čestné místo ve Spotify playlistu. Co se týká klasických skladeb drží se také principu světlo rovná se klid a tma rovná se akce. Už v úvodu hry jsem navíc měl pocit, že nejde o obyčejný soundtrack, ale právě spíše seriálový nebo filmový, prostě jiný, než bývá u klasických her.
Tohle všechno je nicméně shrnutí spíše originální hry, ale Alan Wake Remastered je něco víc. Je to přítel, kterého jste roky neviděli a najednou Vám zazvoní u dveří a chce zavzpomínat na staré zlaté časy, přičemž vypadá lépe, než ho pamatujete. Remaster dal totiž co se grafiky týká originálu pěkně do těla. Nejen, že celá hra výrazně omládla a stala se hezčí, ale hlavně postavy prošly jistou proměnou, nejvíce samotný hrdina. Pokud byste porovnali jeho původní vizáž, a to, jak vypadá dnes, určitě byste dali sami zapravdu, že se jedná o úplně jiného člověka. Ostatně není to poprvé co dochází ke změně tváře nějaké postavy. Také nebohý Peter Parker též prošel změnou i když v obou případech nějak nenacházím obhajitelný důvod.
Druhou novinkou oproti původnímu titulu je konec dominance PC a Xboxu, protože poprvé vyšel tenhle příběh i na PlayStation (konečně), ačkoliv pro některé z hráčů může být problém, že remaster neobsahuje oproti verzi z roku 2010 české titulky. Vzhledem ke komplikovanosti příběhu a mnoha informacím rozesetým v jeho průběhu např. formou rozházených stránek rukopisu ke sbírání, to může některé potencionální kupce odradit.
Co je třeba tvůrcům nicméně vytknout je ovládání hlavní postavy. Hned od první chvíle totiž cítíte závan z dob minulých. Alan se i přes veškerou snahu totiž chvilkami pohybuje skoro až prkenně a nepřirozeně, což je výsledkem lehce non friendly ovládání postavy, které zůstalo původní. Hrdina má navíc problém při soubojích, kdy se někdy i přes veškerou snahu nedokáže vyhnout úderům seker a jeho úskoky stranou působí rovněž lehce nereálně. Na druhou stranu je potřeba pochválit tvůrce, že nezapomněli na majitele PS5 a dali jim k hraní výhody nových ovladačů a zejména jejich nastavitelných triggerů. Určitě tak poznáte rozdíl mezi tím, když vystřelíte z revolveru nebo z brokovnice.
Co říct na závěr. Alan Wake Remastered je bezpochyby výborným remasterem, který staví na příběhu, na kterém si vylámal zuby i sám čas. Bohužel Alanovi ubírá body zastaralé ovládání, které zkrátka nesnese porovnání s dnešním pohybem postav, a to například i nedávno recenzovanou Kenou. Ačkoliv je pro autory plusem přidání dvou speciálních kapitol, které sloužili původně jako DLC, bohužel už nepřidali American Nightmare. Navíc není ani žádný jiný obsah kromě komentáře, ale člověk možná přeci jen čekal, jestli se autoři neuchýlí k nějakým menším změnám v rámci příběhu nebo spíše okolí městečka. Takto je technická úroveň až na ono ovládání sice na výborné úrovni, ale jedná se o remake bez nějaké přidané hodnoty, kterou by si hráči, kteří hráli originál, mohli obhájit, že si titul pořídí znovu „jen“ kvůli lepší grafice. Co si ale budeme nalhávat je to krásná nostalgie.
Za poskytnutí hry děkujeme společnosti Remedy
