Dávno je tomu, co jsem na compu pařil v emulátoru Game Boye Pokémon Red/Blue/Yellow, které možná někteří z vás ani nepamatují. Od té doby prošel svět kapesních příšerek vcelku zásadními změnami a vývojem, neustále přináší radost dětem a tahá peníze rodičům a prarodičům z kapes. A posledním kouskem který se o to snaží je Pokémon Scarlet / Violet. Sbalte si batůžky, vaše dobrodružství právě začíná.
Nintendo Switch jsem si pořídil kvůli dvěma značkám, Mario a Pokémon. Tituly od obou mě prozatím přesvědčují, že to byla dobrá koupě a zvláště u Let´s go Eevee jsem se dlouhé hodiny plavil na vlnách nostalgie při vzpomínkách na výše uvedené hry z éry Game Boye. O to potěšenější jsem byl na startu Scarlet. Stejně jako ve starých verzích na mě vyskočil hrdina, kterého čekal první školní den a výběr prvního obyvatele pokéballu. Nostalgie jako víno.
Ani typ se nezměnil, takže jsem dostal na výběr mezi travní kočičkou, vodní kachničkou a ohnivým psíkem. Miluju kočky, ale podívejte se na tu kachnu jak si hází patku ala Oldřich Kaiser a není o čem přemýšlet, vodní typ vyhrává. Po úvodní nostalgické sekci přichází zdlouhavý úvod do herních mechanik. Naučil jsem se ovládat mapu, zjistil na co mám pokédex atd. Pro nováčky sice užitečné, ale na druhou stranu strašně zdlouhavé. Ona ostatně celá hra je dost ukecaná a cutscén, ať už příběhových nebo v rámci soubojů, je snad více než obyvatel Číny. Oproti novému Mariovi však nejdou soubojové scény vypnout (aspoň jsem žádné kouzelné tlačítko na to nenašel) a po čase jsou otravné. O jedné si povíme ještě později.
Těsně po začátku hry narazíte na pokémona Koraidona (pro verzi Scarlet) či Miraidona (verze Violet), kterému pomůžete a získáte tak mounta na celou hru. Jako pamětník jízdy na kole v původních hrách jsem byl nadšen, že si konečně mohu osedlat svoji příšerku a objevovat krásy nového světa z jejího hřbetu. To pravé dobrodružství však začíná až po návštěvě akademie. Po studijním rychlokurzu jsou absolventi vyslání do světa, aby každý našel svůj poklad, resp. nasbírali zkušenosti v reálném světě mimo ochranné zdi města.
A tady přichází asi největší změna, kterou jsem ve hraní pocítil, kromě přesunu k 3D. Tou je otevřený svět. Kontinent rozdělený je do několika oblastí, které nabízí rozsáhlé pouště, hromadu zeleně i vodní plochy, skýtá bezpočet míst pro setkávání s cizím trenéry, chytání příšerek a hlavně jejich levelování. A aby toho nebylo málo je tu samozřejmě příběhová linka a další hlavní questy. Postupně se tak setkáte s týmem Stars a jeho šéfy, který defacto nahradil Rakeťáky, utkáte se s titány, obřími verzemi kapesních monster, a v neposlední řadě nesmím zapomenout na návštěvy trenérů v gymech a sbírání odznaků.
V jakém pořadí a jakou cestu zvolite je čistě na vás. Hra Vám po opuštění akademie ukáže možnosti, resp. zadá úkoly a zbytek už je čistě náhodný. Já jsem nejdříve navštívil prvního titána, pak gym a nakonec se podíval do tábora Stars atakdále atakdále. Hlavní je se držet v regionech, kterému odpovídají vaši pokémoni a nehrnout se za monstry s levely daleko přesahujícími ty vaše. Celé to krásně ubíhalo a ani na chvíli jsem se nenudil. Vlastně jsem spíš nevěděl, kam dřív skočit, protože cokoliv se v mém okolí pohnulo, k tomu už nemilosrdně mířil pokéball poháněný touhou o kompletní sbírce.
Lov je sice zábava, ale chvílemi se stává frustrující frustrující nebo alespoň otravný. Ne snad, že by opakované pravidlo - utkej se s pokémonem, sniž mu HP a hoď pokéball omrzelo, ale divoké příšerky mají občas tendenci se na vás sebevražedně vrhat a je jim naprosto šumák jaký level váš tým zrovna má. Expertem na tuto taktiku byl třeba Nymble, což je takový zvláštní druh cvrčka, který se vyskytuje snad úplně všude. Poprvé, mě to ohromilo, podruhé pobavilo, po čtyřicáté ubíjelo. Samozřejmě z jednotlivých soubojů lze utéct, ale už to je zdržení nehledě na to, že o kousek dál může být některý jeho brácha nebo ségra a here we go again. Naopak jiní jedinci zase zpravidla zděšeně utíkají sotva vás uvidí, což také vypadá vtipně jak Babiš pečící vánočku.
Kořisti k ulovení je všude hodně, takže se nemusíte bát, že byste chodili prázdnými lokacemi. Navíc jsou všude rozesety různé předměty ke sbírání jako potiony nebo nové útoky k naučení. Pokud by vás chytání pokémonů omrzelo a chtěli byste výzvu, není nic snadnějšího než se utkat s některým z trenérů, kteří (jako vždy) stojí podél hlavních cest a poměřit s ním své síly. A že to jde občas vážně ztuha.
I nadále platí, že na ohnivého jedince platí vodní, na travního zase ohnivý, ale pokud nemáte po ruce přesný protipól nepřítelova mazlíčka, mohou se souboje nehezky zvrhnout ve Váš neprospěch. To ostatně platí i při lovu. Při chytání Ditta na 29. úrovni jsem nasadil Hauntera na 25 lvl. a roztomilého slizounka jsem hypnózou uspal. Po několika kolech, které jsem promeškal pokusem o chycení, se však Ditto probral, nabral podobu Hauntera a celý tým mi nehezky proškolil. Po několika pokusech jsem ho však nakonec chytil. Při bitkách je tedy nutné taktizovat a využít všechny prostředky, které máte k dispozici, za což dávám jednoznačně palec nahoru.
Speciální jsou v tomto ohledu gymy a souboje v základnách Stars. Tělocvičny zůstávají ve svém principu stejné, jen místo souboje s několika zástupci trenéra musíte splnit speciální úkol a teprve poté jste k souboji s trenérem připuštěni. Nemusíte se bát, že byste dostali něco nesplnitelného, většinou se jedná o blbosti jako válení obří olivy nebo donesení ztracené peněženky. Nic složitého a navíc je to příjemné zpestření herní rutiny. Zcela novou disciplínou jsou již zmíněné základny, které mají vlastní bojový systém. Musíte vybrat 3 šampiony ze svého týmu, které necháváte střídavě běhat táboře, aby se poprali s ostatními příšerkami členů organizace. Po poražení určitého počtu, k čemuž vás ještě tlačí časový limit, se objeví samotný velitel kterým svedete takřka klasický souboj s tím twistem, že proti vám použije i svoje speciální vozidlo (nebo pokémona ve tvaru vozidla nedokázal jsem moc posoudit co to vlastně bylo).
Praktiku vypuštění zvířátka lze využít i v rámci klasického průchodu mapou. Dotčená potvůrka následně bude běhat okolo vás, sbírat věci a bojovat s nejbližšími monstry a sbírat za to zkušenosti, Pravda, není jich tolik jako v rámci klasických zápasů, ale lepší než nic. Důležité jsou také zápasy s titány, které kromě zkušeností a posunutí příběhu dávají za odměnu i nové pohyby pro vašeho mounta. Chcete chytit Magikarpa, ale nemáte prut a do vody skočit nelze? Nevadí, po poražení titána podobného čápovi může mount nově plavat ve vodě, takže hop do rybníka chytit kapříka, šup s ním do teamu, pár soubojů a ahoj Gyaradosi. To je hned více motivující se za obry vydat. Jen je škoda, že je nelze chytit.
Poslední novinkou na kterou lze na mapě narazit jsou krystaly. Ty slouží jako vstupy do dungeonu, kde se potkáte s “krystalizovanými” verzemi pokémonů v rámci raidu. Naštěstí vývojáři mysleli na vlky samotáře a pokud nemáte zaplacený Nintendo live a partu stejně ujetých přátel se kterými hrajete, stačí dát možnost alone a hra vám přihodí do party několik NPC trenéru i s jejich pokémony, a nebudete tak na souboj sami. Odměnou za úspěšná raid jsou zkušenosti, nový přírůstek do pokémoní sbírky a případně záznam do pokédexu. A právě raidy jsou jedny z těch míst kde je cutscén až moc. Záběr na vaši partu připravenou k boji, rozsypání štítu, házení pokéballu a jeho proměna v krystalový. No prostě čeho je moc toho je příliš a právě dungeon je toho jasným důkazem.
Když už mluvíme o krystalech, tak i hráči mají možnost obalit si svého pokémona. Tenhle upgrade se jmenuje terastallize a je to taková ultimátní schopnost, která dává silnější útoky a jednoduše Vašeho miláčka celkově posílí. Na druhou stranu mi mojí kachničku v druhé evoluci a posílenou krystalem několikrát vypráskal i úplně obyčejný pokémon. Takže moc tuto ultimátní schopnost nedoceňuji a spíš bych uvítal její posílení. Ale zase vylepšení jedinci vypadají fakt moc hezky.
A tím se bohužel dostáváme k mínusům. Jestli novým pokémonům něco opravdu škodí, tak je to jejich grafická stránka. Nejčastěji jsem si hrál na Ashe při cestách ve vlaku do práce, takže na malé obrazovce to ještě vcelku šlo a říkal jsem si, že tituly téhle série nikdy extra hezkou grafiku neměly. Když jsem ale v klidu a teple obýváku Switch zadokoval, a podíval se na televizi, úplně mě rozbolely oči a chvilku jsem si hrál s myšlenkou dobrovolného oslepnutí. Jak mohl proboha někdo takovou hrůzu vůbec pustit do světa? A to říkám jako člověk, který grafiku většinou nehodnotí. Tady ovšem nemohu jinak. Aby kamenné podloží vypadalo jako špatný koberec, tráva byla chvílemi průsvitná a o domech raději nebudu mluvit vůbec, tak to jsem hodně, ale hodně dlouho neviděl. Chvílemi jsem si až posteskl, jak je ten díl s Eeveem ve svém retro podání vlastně krásný.
To však není jediný problém. Špatně vymyšlené renderování je dalším pomyslným hřebíčkem do rakve. Prostě běžíte po pláni a najednou prásk. Narazíte na pokémona, který se nahrál přímo před vás. To, že kolikrát mají velikost hrášku a lehce se v trávě přehlédnou je věc druhá. Při běhu krajinou, kde vidíte třeba pět pokémonů a pak je jich je tam z čista jasna dvacet, je to ovšem o něčem úplně jiném a dobrý dojem to úplně nedělá. Při soubojích se zase stalo, že jsem najednou útočil neviditelným monstrem i když tam před chvílí stál hrůzu nahánějící Pikachu. Občas se objeví i nějaký ten bug jako mount zaseknutý v zemi po seskoku z výšky a podobně, což to už jen podtrhuje.
A tímhle lehkým povzdechem bych to tu zakončil. Scarlet není špatná hra, co se týká obsahu ať už jste nováček nebo zkušený trenér, ale technický stav titulu a grafika jsou tak špatné, až kazí celkový dojem, což je až neodpustitelné. Ano, na jednu stranu můžeme říci, že je to hra, zaměřená hlavně na děti, kterým na tom nezáleží. Ale svízel je v tom, že pokémony chtějí chytat i dospěláci. Pokud se však tvůrci zaměří na vydání obsáhlého patche, aby alespoň technickou stránku vylepšili, půjde o hru se kterou zajisté mnozí stráví hodiny a hodiny času.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti ConQuest entertainment a.s.
.
