Čína je nejen jednou z největších zemí světa, ale zároveň i místem bohatým na kulturu, tradice a s dlouhou historií. Do té se samozřejmě zapsalo mnoho válek a konfliktů, ale jen některé se dočkaly zvěčnění i mimo historické anály. Jedním z takových případů je i období mezi roky 220 a 280, které vešlo do historie jako období tří království nebo tří říší. A proč vlastně tenhle úvod z hodiny dějepisu? Protože přesně do této éry zapadá nový počin od studia Team Ninja s názvem Wo Long: Fallen Dynasty: Complete Edition.
Studio asi není třeba dlouze představovat, milovníci žánru souls her si možná okamžitě spojí jméno s veleúspěšnou sérií Nioh. Ta do lehce zahnívajících vod temných a nekompromisních RPG zavála od východu svěží vítr, který s sebou přinesl nové herní mechanismy a hlavně již zmiňovanou bohatou kulturu rozlehlé říše překypující všelijakými démony a stvůrami známými též jako Yokai. Hrdina prvního dílu William byl navíc skutečnou historickou postavou Williamem Adamsem, námořníkem, který se stal prvním samurajem v historii, který nebyl původem Japonec. Dost ovšem bylo historie. William boj prozatím skončil a tvůrci se po stejně úspěšném druhém díle spojili s producentem Bloodborne Masaaki Yamagiwou a začali pracovat na nové značce a tou se stal právě Wo Long: Fallen Dynasty: Complete Edition. Ano a ne. Dovolím si tvrdit, že oproti prvnímu Niohu se Wo zakládá více na historických událostech, i když tohle jsem si nastudoval až po dohrání hry. Z Japonska jsme se rovněž přesunuli do Číny, i když to zase takový rozdíl z našeho pohledu asi není. Hlavní hrdina se ovšem více inspiruje Niohem 2, neboť jde také o no name charakter, dle Vaší chuti a představ.
Příběh samotný začíná v jedné vesnici, která je pod útokem skupiny zvané Žluté turbany, která se v oněch dobách pokoušela o povstání proti svým vládcům. Při útoku však narazí na našeho hrdinu, který se jako řadový voják cestou vesnicí učí základní pohyby a herní mechaniky až potká slepého chlapce, od kterého získá část zvláštního amuletu. Po průchodu bojištěm se však věci zkomplikují a ukáže se, že chlapec není úplně tak obyčejný a má o něj velký zájem tajemný Taoistický mnich v černém. Hlavní hrdina poté zemře a znovu ožije, aby mohlo začít jeho velké dobrodružství. Wo Long: Fallen Dynasty: Complete Edition si dal za úkol na pozadí historických událostí rozehrát hru s mystickými silami, kdy nejde o nic menšího než o získání nesmrtelnosti. To, že je přitom potřeba obětovat spousty nevinných lidí a mnich v černém stojí v pozadí každého záporáka ve hře jako mistr loutkář, asi není třeba ani vysvětlovat. I přesto má však příběh nedostatky, které mě mrzely. Prvním je přímo hlavní hrdina, který nemá žádný charakter. Jak ho stvoříte, tak zůstane, a po celou hru nepromluví jediné slovo. Jde prostě o loutku, která se vždy objeví na správném místě, hrdinní generálové nebo jiní hrdinové ho vyzvou ať se k nim přidá při aktuálním úkolu a po vítězství jej občas opěvují pro jeho schopnosti. Víc od hlavního hrdiny nečekejte. V tomto ohledu bohužel William vyhrává, protože jeho příběh byl o dost osobnější.
Další problém s dějem je jeho přímočarost àla pohádka o kohoutkovi a slepičce. Po celou dobu se totiž Vaše “hodná” strana snaží porazit zástupce té “zlé”, přičemž skáčou skokově nejen po celém regionu, ale dokonce i v čase. Časového posunu si na jednu stranu cením, ale mrzelo mě, že se celá hra nese v duchu, tady je záporák, který nás ohrožuje pojďme se k němu přes několik misí probít, hurá je po něm, aby se najednou objevil další takový a dalších několik kapitol jsem šel zase po něm atd. atd. A při tom všem sjednocování tří království se samozřejmě nezapomíná ani na dopadení zlovolného muže v černém. Finální rozuzlení a plot twist o velikosti pomníku Věčného kormidelníka je potom příjemnou třešničkou na dortu, ale celé příběhové schéma na mě bohužel působilo, že už jsem to dvakrát viděl a potřetí to chtělo snad trochu jiný přístup. Ne snad, že by to nefungovalo a proč něco měnit, když to už dvakrát slavilo úspěch, že? Ale všeho moc škodí. Na druhou stranu ani Elden Ring, který byl loni chválený do nebes (sám jsem z něj byl nadšen) nemá příběh z vypravěčského hlediska kdo ví jaký a o Darks Souls ani nemluvím, takže v porovnání s těmito velikány žánru má zase Wo i jeho starší Nioh bratři významné plus.
A kdeže se to celé odehrává? Celý příběh je rozložený do 7 kapitol, které zabírají jeden region, přičemž dohromady se hra skládá z 16 hlavních misí a 30 vedlejších. Ty jsou rozděleny po celé mapě ve formě vlajek, které znázorňují jednotlivé mise i když se jim v tomto případě říká bojiště. Tvůrci se tak zřejmě snažili podtrhnout fakt, že celý děj je vlastně jeden velký válečný konflikt, přičemž vlajky mají ve hře ještě jednu důležitou vlastnost, ale o tom až později. Samotné mise se střídají v několika různých biotopech. Od hořících vesnic a měst, přes bitevní pláně a džungli až po moře. Opět nemohu jinak než vzpomenout na první Nioh kde Will skáče v jedné z misí po lodích a různých prknech v přístavu, aby se nakonec utkal s Yokaiem ve formě obrovské masy vody. To je ovšem pouze takové lehké pošimrání v paměti, kterou veškerá podobnost končí. Scenérie jsou jednoduše nádherné a detailní, že je radost pohledět. Nikdy jsem nebyl extra velký znalec nebo hodnotitel grafiky, a proto se toho zdržím i tentokrát, ale musím ocenit detaily jednotlivých lokací. Například v hořících městech narazíte na zdi, za které prostě už nemůžete a ohraničují herní prostor postavy. Tvůrci by jej tak jednoduše mohli vyhnat do výšky a bylo by vyřešeno. Oni místo toho nechají nahlédnout hráče za zeď na táhnoucí se hradby a další části hořícího města.
Kapitolou samou pro sebe je tajná vesnice “hodných” mnichů, která časem hrdinovi slouží jako základna pro klid mezi jednotlivými bitvami. Malá vesnička na ostrůvcích země propojených velkými šlahouny propletených kořenů byla prostě fantastická. Nejen, že vypadá hezky na pohled, ale hraje tu i krásná hudba, která přímo vybízí k zavření očí a chvilkové relaxaci. Jako bonus navíc nabízí různé mini příběhy a mise k vyřešení. Tvůrci si opravdu vyhráli a udělali z této lokace moji nejoblíbenější, i když se tu skoro nic neděje. Na druhou stranu nejvíce jsem nesnášel mise v okolí vody. Jeden špatný pohyb, žbluňk a brnění už mě spěšně táhlo na dno k věčnému spánku s rybami. Vývojáři však v sobě našli kousek pochopení a vrací v takovém případě hráče na poslední pevné místo kde stál, ale pouze s jedním životem, takže rychle vypít lektvar a jde se dál. Samozřejmostí jsou i desítky předmětů poschovávané po všech lokacích ať už ve špatně viditelné boční chodbě jeskyně, nebo za rostoucími bambusy, které je třeba posekat a najít tak diamant zvyšující léčivé schopnosti lekvaru. Kromě hledání special items a vlajek, které kromě ještě jedné funkce slouží jako záchytné body v průběhu mise, lze také narazit na “démony” v podobě malých medvídků, podobných pandám. Když před ně hodíte nějaký předmět, oni ho sní, dají Vám za něj jiný a pak spokojeně usnou. Roztomilost sama. Později je můžete najít v hájku v již zmíněné vesnici, který jim má sloužit jako útočiště.
Děj by se samozřejmě nemohl hýbat bez akce. A té je tu požehnaně. Hlavní mise snad nejsou o ničem jiném než likvidaci desítek nepřátel pouze za účelem přesunu z bodu A do bodu B. K tomu je občas možné použít i nějakou tu okliku a vpadnout nepříteli do zad nebo ho prostě obejít a kašlat na něj, To by ale potom nebyly body pro levelování postavy a bez toho byste se daleko nedostali. Ekvivalentem duší je zde Qi (Či), které se využívá ke klasickému levelování postavy. To je zde ovšem pojato poněkud rozsáhleji. Jednotlivé levely se totiž místo jednotlivým atributům přidávají do jednoho z pěti druhů magie.(dřevo, oheň, země, kov a voda). U každého druhu je přitom popis, co se přidáním bodu zvýší - například možnost nošení zbroje s větší zátěží, útok jednou nebo druhou zbraní atd. Za každých pět bodů rozdělených navíc přibudou pointy i pro kouzla samotná a postupně si tak otevíráte mocnější a mocnější kouzla. Má to ovšem dva podstatné háčky. Pokud nemáte určitou úroveň magie, tak si sice kouzlo můžete koupit, ale nevykouzlíte ho ani kdybyste se modlili třeba ke Gandalfovi.
Já cpal nejvíce bodů do magie dřeva, která klame názvem, protože se jednalo o elektrické útoky. Druhou nejmilejší mi byla magie ohně. Divili byste se, kolik nepřátel bylo na tyhle dva druhy magie háklivé. Například monstru v podobě obřího krokodýla stačilo třikrát požehnat silnějším bleskem a byl propečen na ideální medium rare a to vše bez velkých obtíží. Ohnivým nepřátelům, ať už v podobě golemů nebo zvláštního druhu krys, kteří při pohledu na Vaši postavu zahoří láskou a běží se hned seznámit zase stačí vyslat naproti pár zmrazených střel a máte další vztah, který jste uložili k ledu. Musím uznat, že ze začátku jsem magii moc nepoužíval a soustředil se na napichování nepřátel na své kopí maximálně posílené zničujícími blesky nebo očistným ohněm, ale s postupujícím dějem jsem se na ni musel obrátit a požádat ji o pomoc. I tak jsem si ale občas pěkně máknul. Kromě magie hrdina ovládá i bojová umění, resp. speciální útoky zbraní. které jsem ale opravdu ovládal minimálně. Pro jejich použití totiž musíte dobře uskakovat a zraňovat nepřítele, aby se Vám nabil ukazatel a pak tu svoji fintu můžete teprve spustit. Magie má zase tu nevýhodu, že si bere ze stejného ukazatele jako výdrž. A tento atribut jsem zrovna navýšený extra neměl, takže se mi občas stalo, že jsem seslal jedno silnější kouzlo a jedno slabší a musel čekat, než únava klesne. V opačném případě jsem se zadýchal, což byla výzva pro nepřátele, že přišel jejich čas a vše je dovoleno. A nejvíce na to slyšeli samozřejmě bossové. Potvor, jako takových, není ve hře málo a vývojáři si s nimi vyhráli. Šéfíci jednotlivých lokací, jsou ale zase o něco vyšší level a rozhodně Vám nedají nic zadarmo. Snad neprozradím příliš mnoho, když řeknu, že kromě monster narazíte i na lidské nepřátele a bossy. Jeden z nich mě potrápil opravdu pekelně a trochu jsem se bál, že bude mojí finální stopkou ve hře, což se ovšem naštěstí nestalo.
Dost tomu také pomohla berlička ve formě NPC hrdinů, kteří jsou po Vašem boku skoro v každé misi. Jednak slouží jako výborný support díky svým schopnostem posilující Vaše staty a také při bitvách často natáhli nepřítele na sebe, čehož se dalo šikovně využít. Kromě příběhově přiřazené NPC jde navíc přivolat ještě druhou prostřednictvím některé z hlavních vlajek, pokud máte dostatek potřebných pečetí v inventáři. No a se dvěma pomocníky to až na výjimky jde vcelku v klidu. To, že jde použít dva pomocníky jsem zjistil až v nějakých 70% hry a i tak jsem je používal jen v kombinaci příběhová NPC + Cao Cao. To je hrdina, který má schopnost na mapě zvýrazňovat tolik potřebné vlajky. Celý bojový systém je založený na vyváženosti útoku a obrany. Vývojáři se totiž trochu nechali inspirovat u hry Sekiro: Shadow Die Twice od konkurenčních From Software a do hry přidali speciální útoky (fatal strikes), které nejde vykrýt, ale dají se odrazit. Tím se částečně “sníží” ukazatel výdrže nepřítele a k jeho zaplnění tak stačí méně úderů. Po naplnění se soupeř složí, vy mu zasadíte fatal strike (samozřejmě ne tak silný jako on Vám) a jeho ukazatel se zase rozvine do celé šíře a jedete nanovo. Zasazením speciálního útoku se navíc nepřátelům “odstraní” z těla části pokryté rudými krystaly, které jim často umožní silnější útoky a musí chvilku počkat, než se jim navrátí. To zase trochu připomíná Yokai z Niohu.
Společně s klasickým uhýbáním a kombinací magie a klasických úderů vzniká opravdový tanec po aréně a můžete si být jistí, že i při pomoci NPC Vás někteří jedinci nenechají vydechnout. Na jednu stranu se jedná o krásný trénink reflexů, ale na tu druhou je to opravdu přehnané. Několikrát se mi stalo, že boss provedl speciální útok, já ho nevykryl a sotva ho dokončil, tak spustil hned další. Opakované nevykrytí a odchod do věčných lovišť. Specialitou byly souboje dva na jednoho, kdy se přímo předháněli, kdo udělá více fatal strikes. Úroveň stresu, milion. To k tomu ovšem patří a je to součást toho kouzla soulsovek. Spousty akce okořeněné lehkou dávkou sebemrskačství a utrpení. Dobrou chuť. Aby to bylo ještě zajímavější, přišli vývojáři také se systémem morálky. Jako na správném bojišti, motivovaný voják bojuje lépe než nemotivovaný a deprimovaný. V průběhu jednotlivých misí tak úspěšným zabíjením nepřátel různými způsoby stoupá Vaše morálka. Čím větší morálku máte, tím menší zranění nepřátelé udělují a naopak. Pokud se s morálkou 8 vrhnete na monstrum s 15, tak to bude vcelku rychlý a jednostranný boj, který skončí ztrátou Či a několika úrovní morálky. Musím nicméně konstatovat, že oproti klasickým souls hrám neztratíte úplně všechno, ale v případě Či vždy jen polovinu.
Ztrátu morálky jistí na bojišti právě vlajky. Ty jsou dvojího typu a oboje Vám zvýší aktuální morálku a zároveň také její nejnižší úroveň v případě úmrtí. Může se pak stát, že se probojujete až na 25. úroveň, ale garantovanou budete mít po smrti 20. úroveň, což už v kombinaci s brněním a zbraněmi dokáže dělat slušné kousky. Na druhou stranu jedinec, který Vás zabije, zase část vašich úrovní získá, takže si na něj budete muset dát příště větší pozor a zabít ho pro jejich získání zpět. Systém je to sice zajímavý, ale v průběhu hraní mi až na výjimky nepřišlo, že by nějak výrazně do soubojů zasahoval, jelikož většinou mají nepřátelé stejnou úroveň morálky jako vy a rozhoduje tak zase stat nošených zbraní a zbroje. U těch se také na chvíli zastavím, protože mě zarazilo, jak malý je na ně kladený důraz. Čekal bych, že čím půjdu ve hře dále, tím lepší kusy výbavy budu nacházet. Místo toho jsem však hru prošel s věcmi, které jsem našel v první misi nebo něco možná ve druhé a dál jsem je jen vylepšoval. Ano, neměli sice tolik vedlejších efektů, jako ty, které jsem našel později, ale tím, že jsem je vylepšoval v průběhu kampaně, tak třeba moje kopí mělo zranění myslím přes 500, zatímco zbraně na podobné úrovně měly i o 50 až 100 bodů méně. Ano, mohl bych si s výbavou možná více vyhrát a speciálně u zbroje tak snížit dopady útoků, ale já hrou prošel i tak vcelku v klidu, tak proč se s tím zdržovat.
Úplně poslední berličkou pro hráče jsou Divine Beasts. Stejně jako v Niohu měli postavy své strážce, tak zde tuto úlohu plní božská zvířata. Ta většinou získáte zabitím bossů, kteří se z posledních sil snaží ospravedlnit své konání, poté vydechnou naposledy a jejich zvíře přejde do Vašeho amuletu. Každé je přiřazeno některému z pěti magických aspektů a může být vyvoláno po nabití schopnosti napřímo, aby jednorázově zaútočilo či Vám na chvíli vypomohlo na bojišti nebo požehnalo Vaší zbrani a postavě, potažmo spojencům, zvýšila některé staty. Já si nejvíce oblíbil jednoho z draků, který dokázal vyčarovat ochranný kruh, ve kterém se rychle nabíjelo zdraví. Bosse pak stačilo do oblasti nalákat a tanec mohl začít. K soubojům mám však přece jen pár výhrad. Tou hlavní je špatná kamera. Několikrát se mi stalo, že zvláště v malých prostorách po locknutí nepřítele jsem se ocitl v situaci, kdy jsem byl přitlačen ke zdi a neviděl jsem díky špatnému úhlu kamery vůbec nic. Musel jsem tedy rychle zrušit lock, upravit pohled, po celou dobu se vykrývat a utéct z dosahu úderů. Většinou mě taková eskapáda stála buď několik lékáren a nebo rovnou život. Trochu zbytečné.
Druhou menší výhradou je málo animací speciálních útoků. Já celou hru používal hlavně kopí a fatal strike po složení nepřítele znamenal výskok a úder shora. Sice vypadá hezky a efektivně, ale dovedl bych si představit, že každá zbraň bude mít takových animací alespoň pět. Zase tolik typů jich není.
Určit dobu dohrání tohohle kousku je opravdu těžké. Pokud jste borci, tak můžete hru myslím s klidem projít za nějakých 20 až 25 hodin, přičemž příběh Vám zabere tak 15 až 18 hodin. Já délku jednotlivě neměřil, ale po dohrání všech misí ukazovala statistika 34 hodin hraní. To je myslím vcelku solidní herní doba i s ohledem na to, že ta pravá sranda teprve začala. Po dohrání příběhu se totiž odemkne úroveň obtížnosti dragon, kdy si to celé můžete dát znovu a samozřejmě tvrději. Pro začátek jsou dostupné rovnou první mise ze tří prvních kapitol, takže není nutné v příběhu pokračovat ve stejných šlépějích, ale hezky dle vlastní chuti. Rozhodně však doporučuji procházet i mise vedlejší. Kromě rozšíření příběhu jednotlivých NPC postav si díky tomu navýšíte lvl. hrdiny, odemknete možnost naučit se nejsilnější kouzla, získáte materiály pro vylepšení zbraní a zbroje, abyste je mohli u kovářky vyhnat až na maximální 9 lvl., ale hlavně nabízí zajímavé souboje, které občas svou obtížností pokoří i ty z hlavní kampaně.
A to je o hře asi už úplně vše. Asi nikoho nepřekvapí, že příběh končí částečně otevřeně, což napadne každého už v hlavním menu, kde opět po vzoru Niohu už mrkná nabídka na koupi seasson passu. Pokud si dobře pamatuji, obě japonská dobrodružství dostala 2 DLC, takže se dá předpokládat, že nyní tomu nebude jinak.
Ano, má. Nebudu tvrdit, že Wo Long je hra, která mění definici žánru. Ostatně, díky zaměření na východ oproti ostatním soulsovkám beru hry studia od Team Ninja jako jakýsi samostatný podžánr tohoto druhu her. A právě z nich si bere vše, co tu máme. Něco z Niohu, něco od konkurenčního Sekira a navrch pár menších novinek, které bych považoval spíše za kosmetické úpravy než kdo ví jaké inovace. Společně s výbornou hudbou a krásnými scenériemi však nedělá svým předchůdcům žádnou ostudu a znovu tak dostáváme kvalitní titul, který na trhu lehce najde svoje místo a příznivce. Já jsem po třídenním dohrání hry prostě nadšen. Tenhle žánr her miluji a obě předchozí hry studia jsem si moc užil. Návrat do Asie tak pro mě znamenal příjemnou výzvu, kterou jsem si opravdu užil. Ano, občas se objeví nějaký bug, kamera také občas zlobí, ale nejvíce co mě asi mrzelo, že jsem občas i přes snahu se odlišit, měl pocit, že tuhle hru jsem už prostě hrál. Z hlediska proniknutí do herních mechanik je to sice fajn, ale celkově bych uvítal, kdyby se autoři příště pokusili jít alespoň mírně upravenou cestou.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Playman
