Milí čtenáři, čekání skončilo. Někdo se netrpělivě těší na Vánoce, jiný na splacení hypotéky, my v redakci na další díly Diabla. A po dlouhých jedenácti letech je to tady. Tuhle značku, která se považuje za zakladatele celého žánru akčních RPG mám osobně v lásce už od útlého mládí, kdy ji přinesl soused na vypáleném CDčku a já poprvé vyslal osamoceného hrdinu do nebezpečných dungeonů na lov pána teroru. A je dobré říci, že mi to moc nešlo a trvalo to neskutečně dlouho, nejspíš proto, že jsem svého válečníka zkoušel učit házet firebally. A ani mi to nevadilo.
Diablo je totiž fenomén. Je to série, díky které budete chodit do školy a práce nevyspalí a bude vám to šumák. Nenechává vás jít do hajan, dokud neuděláte ještě jeden level a nedojdete ještě o kousek dál. Můžete u ní zničit svoji myš, ať už při zběsilém klikfestu nebo vzteky a frustrací. A ani u toho nemrknete okem, jen objednáte náhradu u toho zeleného šaška a připlatíte si expresní dodání, jen ať se můžete vrátit zpátky do vřavy. Vaše přítelkyně s vámi bude zvažovat rozchod, děti se sami budou hlásit na sociálku a Red Bull vám bude nabízet množstvní slevy. A nehledě na to, když se na sebe ráno podíváte krhavým pohledem do zrcadla, budete se tetelit blahem a budete přemýšlet, že byste to mohli ještě na chvilku zapnout, než vyrazíte do rachoty.
Čtvrtého pokračování jsme se nemohli dočkat už od roku 2019, kdy se Blizzard vytasil s informací, že se na hře maká a že přijde, až přijde. Škoda, že se tohoto zaříkadla nedrží vždycky. Pro Blizzard jde o jedinečnou šanci, jak si napravit reputaci, která je v posledních letech tažená nehezkým bahnem díky nepovedenému Warcraft III: Reforged a vlažně přijatému Overwatchi 2, jenž u většiny populace upadl do zapomnění asi dvě minuty po vydání. O jejich personálních a organizačních problém ani nemluvím. A už vůbec ne o zapeklitému odprodeji do rukou Microsoftu. Přinese Diablo IV Blizzardu vykoupení nebo ho pošle do hlouběji do jámy pekelné? Modří vědí, první možnost je správně a do pekla naopak půjdeme my. Usmívajíc se a po kolena se brodící v krvi a vnitřnostech usmrcených démonů, co vám stáli v cestě.
Tedy do pekla, nejdříve nás čeká Sanctuary, které ani po událostech ze trojky není v nejlepší kondici. Ač byl Diablo a jeho bratři zapuzení, na uvolněné pódium přichází Lilith, nová adeptka největší záporačku současnosti. Dcera Mephista, pána nenávisti a tvůrkyně lidského světa má se svým dílkem plány, která většině obyvatel náladu nezvednou. V opačném rohu ringu stojí padlý anděl Inarius (taková vyčpělejší verze Tyraela), který se kdysi dávno s Lilith spustil. I on tak přispěl svou troškou do mlýnku při stvoření Sanctuary. Mise Inaria je nad slunce jasná, zabít Lilith a dostat se zpět do High Heavens ať to stojí, co to stojí.
Motivy Lilith naopak na první pohled zřejmé nejsou a přijdete na ně v průběhu hraní. Nicméně jakožto správná dcera svého démonického otce dokáže v srdcích smrtelníků probouzet ten správnej hejt, vhodně ho nasměrovat a využít ve svůj prospěch. Hned po svém příchodu na povrch zemský se začnou rojit přisluhovači jejího kultu, jehož členové se množí rychleji než pojišťováci z OVB po roce 2000. Nejde tak pouze o souboj mezi silami dobra a pekelníky, ale budeme bojovat i proti zmagořeným kultistům a dalším zlořádům, jež podlehli moci Lilith a nebohé obyvatele mučí a masakrují bez jediného mrknutí oka. Naštěstí tu je naše hrdina či hrdinka, jež se nezměrnému zlu dokáže postavit do cesty.
Poprvé v historii série nás čeká otevřený svět. Všechny lokace jsou navzájem propojené a můžete mezi nimi plynule procházet dle libosti (kde jsou ty doby, co jste ve dvojce museli při přechodu mezi akty měnit CDčko což?). Waypointy pro rychlé přesouvání nezmizely, mapa je jich plná a je tak velká, že by vás bez nich pobíhání časem omrzelo, jen je potřeba je všechny objevit. Během plnění hlavní dějové linky neprojdete celou mapou, spíš tak větší polovinou, což je dle mého názoru dobře, poněvadž vám díky tomu zbývá spousta míst a zákoutí k objevování v pozdějších fázích hry.
Faktem však je, že ve světě se toho děje spousta a nejednou se vám stane, že si to štrádujete za Mephistovou dcerkou se urputným výrazem ve tváři, protože každá vteřina je drahá…a za chvíli sbíráte kytičky pro nemocnou babičku v rámci side questu, který byl tak příhodně po cestě, tak proč ho nesplnit a nenabrat pár zkušeností navíc, že? Vedlejších úkolů je požehnaně a vývojáři se snažili, jak jen to bylo v jejich silách, aby byly co nejrůznorodější. V případě titulu, jehož primární náplní je sekání démonů na co nejmenší kousky, to nejspíš dalo zabrat, takže snahu chválím. Sám jsem si nakonec některé side questy začal nechávat na později, abych se dostal do konce v rozumném čase a mohl napsat tento článek. Stejně to trvalo.
Avšak i samotné skoro bezcílné potulování se po okolí má něco do sebe. Diablo IV totiž vypadá famózně. Jsem sice osoba, která není na grafiku zvlášť vysazená, ale čtvrtá inkarnace Sanctuary je nádhernou a děsivou podívanou zároveň. Jen těžko si dokážeme představit ty tisícovky hodin práce kreslířů, návrhářů a animátorů jež nakonec vyústili v tak epickou vizuální nálož.
Ať už pobíháte po visutých mostech oblepených slizkými chapadýlky nebo blesky smažíte ghúly v zatuchlých kobkách pod rozpadlými ruinami ztraceného města, budou vám z toho oči přecházet. Dokonce mě to bavilo i na poušti, kterou jakožto herní prostředí většinou z celého srdce nesnáším. Jenže co naplat, pobíhání po písečných dunách ještě nikdy nepůsobilo tak skvěle, zvlášť když čas od času můžete jen tak z hecu vykuchat nějakého nebohého velbouda. Už se těším na protesty od PETA. Maximální pro detail je to, co přivádí tenhle svět k životu a je jedno, jestli jde o zatracence kroutící se hrotu kopí v hlubinách pekla nebo o stopy našeho reka v ve sněhu. Až možná občas budete mít problém se věnovat hraní samotnému.
Pro větší impact se občas dokonce i změn, ze kterého na svého reka koukáte, například se kamera oddálí, aby se zdůraznilo, že bojujete s obřím bossem o velikosti tvrze nebo abyste brány do nějakého epického místa viděli pěkně zepředu. To vše pro umocnění zážitku a vtažení hlouběji do děje natolik, že skoro cítíte temnotu vycházející z vašeho gamepadu. Poprvé v Diablí sérii jsem měl pocit, že Blizzard opravdu strávil čas s přípravou scénáře a člověk si připadá, že je součástí nebezpečného dobrodružství, čpícího marností, utrpením a nepříliš šťastnými konci. S určitými NPCčky strávíte více času, než jak bývalo zvykem v minulosti a připojí se k vám na specifické questy. Otevírá se tak prostor pro věrnější vykreslení jednotlivých charakterů a můžete si k nim spíše udělat vztah, ať už pozitivní nebo negativní. Příběh tak už nepůsobí jen jako pojítko mezi masakry v různých lokacích ale jako smysluplná náplň.
Avšak pokud chcete všechny dialogy a cutscény přeskočit a toužíte jen rubat a rubat, možnost máte. A i v tom případě si čtvrté Diablo navýsost užijete po neskutečně dlouhou dobu. Některé věci je dobré neměnit a tak i v D4 máme u ohně pětici postav, do jejichž kůže se můžete převtělit. Evergreenem je barbar a čaroděj. Vrátil se nám modifikovaný druid a necromancer a úplně nově se objevuje rogue, což je kombinace demon huntera a assasinky z předchozích dílů. Jestli vám chybí paladin, tipuju, že se ho jednoho krásného dne dočkáme v DLC. Co se core mechanik týče, ve zkratce se jedná o kompilát dvojky a trojky, a to v tom nejlepším slova smyslu.
Zpátky jsou lahvičky, ačkoliv jen na doplnění zdraví. Mana (či její obdoby u ostatních tříd) se doplňují jiným způsobem. Životadárných lektvarů u svého opasku můžete nosit jen omezené množství a jejich počet se dá navýšit plněním misí v herním světě. Z monster vypadávají buď náhodně či v jasně daných momentech při soubojích s těžšími bossy. V průběhu dlouhých soubojů se tak dá odtušit, jak na tom jste a jestli to s vámi vypadá bledě nebo ne. Dokoupit či najít můžete i elixíry, zvyšující určité vlastnosti jako třeba odolnost proti chladu či ohni, ale využijete je spíše až na vyšší úrovně obtížnosti.
Skillů oproti trojce ubylo, ale jak se říká – méně, je někdy více. Milovníci Path of Exile tu se mnou budou nejspíš nesouhlasit, ale já jsem za osekaný skill tree rád a vše působí vybalancovaně. Především je potřeba si uvědomit, že vaši postavu netvoři jen její schopnosti ale i vybavení, co nasbíráte v průběhu vašeho řádění. Legendární předměty totiž nejsou jen pro parádu a flexení před kámošema, ale v mnohých případech mají i speciální vlastnosti, které vylepšují či modifikují některý ze skillů. Jste tím, co nosíte, nehledě na to, co tvrdí Tyler Durden tvrdí.
Buildy jsou tak o kombinaci skillů a equipu a je jen na vás, jak se k tomu postavíte a co vymyslíte. Můžete se sice mrknout na net a najít si ty nejúčinnější buildy na vraždění impů, ale připravíte sečást zábavy při vymýšlení vlastních postupů a zkoušení bláhových nápadů. Především na začátku se vyplatí měnit si body ve stromu schopností i dle momentálně dostupných itemů ve vašem inventáři, protože třeba zásadně zlepšují kouzlo, které jste doteď nepoužil.
Abyste to nemuseli dělat pořád, můžete u okultisty extrahovat esenci legendárních předmětů a přesunout ji do jiného rare itemu, ale nedá se to dělat donekonečna. Jde však o berličku, jak si dobrý předmět, který najdete v prvních hodinách hraní užít i později. Měnit můžete i atributy předmětu, což vás přijde na solidní obnos zlaťáků, ale hodí se to.
Customizovat tedy můžete do aleluja, a to jsem ani nezmínil, že od padesáté úrovně sbíráte paragon pointy, které můžete utrácet v rámci paragon boardů, což je deska s maticí bonusů, které jsou platné pro vaši postavu. Desek s postupem času přibývá a s tím i dalších možností kombinací, takže ještě jednou, je toho opravdu hodně a experimentovat můžete až do zblbnutí nebo dokud vás reálný svět nenaláká zpátky.
Škoda jen, že buildy se nedají měnit rychleji, bylo by super mít možnost si přehodit alespoň dvě nastavení, jedno pro PvE a jedno pro PvP, protože můj rouge neměl proti zástupům nasupených démonů neměl sebemenší problémy. Avšak proti hráčům padla kosa na kámen, respektive moje mrtvola na zem. A to občas nepěkně rychle. Ono spoléhat se na lifesteal z okolních monster a nemít žádné bodíky v obranných skillech není nejlepší řešení, když protivníka nemůžete chytit nebo se dostat přes jeho armor, abyste mu mohli vrazit kudly do krku.
Jsem ale rád, že tu konečně PvP máme, a to i přesto, že s ním reálně neplánuji trávit přehršel času a radši budu čistit dungeony i povrch světa od ďábelských legií po boku svých věrných spolubojovníků. Kooperace funguje výborně a ač to spoustu pravověrců možná naštve, funguje tu individuální scaling obtížnosti. To znamená, že můžete hrát s kámošem, co má o 20 levelů víc nebo míň, ale pro oba bude souboj stejně obtížný, jelikož bude čelit protivníkům na jeho úrovni. Odpadá tak situace, kdy má někdo z parťáků volný víkend, kdy manželka odjede ke tchýni, během něhož uteče ostatním a už si pak spolu nikdy nezahrajete. Tyhle zlepšováky jsou úžasné pro všechny dospěláky, kteří si chtějí především dobře a jednoduše zapařit a neřešit režii okolo. I třeba konstantní možnost teleportovat se za vašim parťákem mi přijde jako výborná volba.
Přesto je tu však i pár drobností, co mi vadí. Primárně je to always online mód, bez internetu si nezahrajete ani když jste ten největší samotář na světě. Jasně, Blizzard chce abyste ve světě potkávali i ostatní cizí hrdiny a společně ničili i ty nejsilnější potvory, ale občas se stane, že máte s připojením problém a hratelnost pak jde do háje, protože máte lagy ačkoliv jste třeba zrovna v dungeonu úplně sami. To je však jediná zásadnější výtka, kterou vůči Diablu IV mám.
Zlehka zlepšit by se toho dalo sice více, například prodejci ve městech mají sortiment menší než v Rusku, půlku vašeho inventáře zabírají gemy nebo vás potrápí lehce kostrbaté UX na PS5 (asi daň za crossplay), ale nic z toho není opravdu závažným problémem. Navíc se dá očekávat, že v dalších letech se bude hra měnit stejně, jako tomu bylo v předchozích dílech a já se nemůžu dočkat, co všechno si pro nás kluci a holky z Blizzardu připraví.
Protože i to co před sebou máme teď je klenot vykoupený hektolitry démonické krve a potem vývojářů. Diablo IV je až sadisticky návyková, brutální, šílená, despotická ale především zábavná záležitost, u které vydržíte hodiny a hodiny, během nichž si budete říkat, že už jenom jeden další dungeon, jeden splněný quest a půjdete spát. Ale nepůjdete. Protože zlo nikdy nespí a vy ho musíte zničit. A najít u toho ten nejlepší loot, co je možné.
