Netrvalo to ani dva roky a máme tu první plnokrevné rozšíření pro Diablo 4. Žádné velké překvapení to není, jelikož od začátku vývojáři tvrdili, že mají v plánu minimálně dva datadisky a umocnili to koncem, který byl otevřenější než ona rána v břiše Inaria, dar od jeho drahé exmilenky Lilith. Ono na holky s rohama místo copů byste obecně měli dávat pozor, zvlášť když mají za tatínka Pána nenávisti. Mephisto se vrací na scénu a ve světě Diabla je to teď Big Bad Wolf numero uno. A to doslova, protože jeho fyzická podoba má právě formu zkrvaveného a zmrzačeného vlčiska. Proti Lilith nám sice pomohl, zároveň však měl své vlastní záměry a o co přesně mu doopravdy jde, je velkou neznámou. A námětem Vessel of Hatred.
Blizzard má s děláním datadisků dlouholeté zkušenosti a Lord of Destruction pro Diablo 2 či Frozen Throne pro Warcraft III jsou nejspíš ty nejlepší přídavky, co kdy vznikly. Minimálně pro mě. A zkuste se hádat. Nikdy totiž nejde jen o pár dalších questů, ale zpravidla přinášejí velké změny a nové mechaniky, které původní tituly posouvají na vyšší level. A nejinak je tomu i nyní. Z deníčků, které studio pravidelně postuje na YouTube a svůj blog, jsme zhruba věděli, co můžeme čekat, ale i tak si to pojďme shrnout.
V první řadě tu máme lokaci Nahantu, do které Neyrelle na konci D4 vyplula na lodi, ale světe div se, dá se tam úplně v pohodě doběhnout nebo dojet na koni. Drama queen? No náš hrdina tam připluje/přisplývá po řece poté, co ho propíchnou rytíři světla, takže tady je to jedna jedna. Nahantu je částečně džungle, částečně poušť, částečně ruiny starobylých chrámů, částečně Aztéky inspirovanými městy…Měl jsem trošku pocit, že designéři se nedokázali shodnout na jednotném konceptu nebo se jim smíchali dohromady všechny lepíky s nápady, co v kanclu byly, ale víceméně to funguje, přesto, že některé části jsou lepší než jiné. Svůj podíl na tom má výborný soundtrack, který nabízí variace na klasické Diablí hudební náměty a v orchestrální kompozici se můžete těšit i na trochu těch strunných nástrojů a píšťal. Epic! Doporučuji pustit ke čtení recenze. Co je ale nejdůležitější, Nahantu je domov nové třídy postav - Spiritborna.
Spiritborn je takovou míchanicí rogua a druida a šmrncnutý Witch Doctorem z D3. V rámci recenze jsem si za divoženku zahrál, ačkoliv to po prvním pročtení skillů znělo míň vábně než volební program ANO. Uznávám, že s přibývajícím časem mě to začalo bavit a v endgamu jsem si to řádně užíval i přes slabší rozjezd, kdy jsem si připadal spíš jako podavač míčků na Wimbledonu než jako mýtický démonobijec. Primární devízou jest mobilita a alespoň v mém buildu šlo o to být to nejmrštnější a nejrychlejší. Schopnosti jsou v zásadě rozčleněny na 4 zvířecí esence/atributy a to gorilu, jaguára, orla a stonožku. Tedy chápu, že je to jen jméno, ale fakt stonožka? Nic krutopřísnějšího v téhle džungli opravdu není?
Není potřeba se dogmaticky držet jedné z esencí a nejvíce se mi vyplatilo si nakombinovat skilly bez ohledu na to, které zvířátko jej zastřešuje. Tím, že tu máme nováčka se stalo to co se muselo. Ve světě potkáte valnou většinu Spiritbornů a ke své smůle jsem snad ani jednou nenarazil na kolegu necromancera nebo druida, který by přiložil ruku k dílu u world bossů a dalších eventů, ale předpokládám, že to se brzy změní, jakmile si zelenáče na soupisce všichni osahají a okoukají. Mimochodeml, jde o classu, která je bezesporu nejméně zahalená ze všech.
Díky tomu, že Blizzard změnil levelovací a paragon systém, je teď přechod z postavy na postavu o hodně příjemnější a člověk netráví nekonečně hodiny stereotypními aktivitami jen aby si mohl v rámci season zahrát i za jiné povolání. Maximální dosažitelná úroveň je stanovena na 60 a paragon na 300, ten je nyní sdílený (jako tomu bylo v D3) se všemi postavami na vašem účtu, čili jak se jednou dostanete na max, už se s tím nemusíte otravovat podruhé. Tedy do příchodu další sezóny, ale to už je maličkost. Navýšení počtu dostupných paragon bodů znamená hustější a drsnější reky, kteří se žádného zla nezaleknou. A to je něco, co my máme rádi.
Celá engame fáze je nyní nabitější víc než kdykoliv předtím. Nabízí to nejlepší z předešlých seźon jako Infernal Hordes nebo Pit of Artificer, ale i několik zbrusu nových pekelných překvapení. Můžeme se třeba vydat do zatuchlých stok pod kamenným městem a snažit se prošťouchnout démonickou krví místní odpadní systém. Trik je v tom, že na to máme časový limit, který se dá navyšovat zabíjením silnějších monster nebo přebíháním do nižších pater. Odměny jsou sladké a ještě je můžete ocukrovat vsazením určitých předmětů.
V rámci šesté sezóny se po mapě potulují Realmwakeří, tedy další world event, kdy se (no nekecej) snažíte zabít obřího potvoráka, co má mezi parožím bránu do jiného světa. V ní můžete nasbírat lektvary, díky nimž získáte vyšší pravděpodobnost na drop předmětů nebo surovin. Taky fajn, ale asi tím nejzajímavějším přídavkem je Dark Citadel, což je první vyloženě PvE aktivita v D4, kterou nemůžete dělat o samotě. Vyjma popravování všeho, co vám stojí v cestě, se můžete těšit i na jednoduché hádanky a opravdu silné bossy. Váš případný úspěch bude náležitě odměněn tím nejlepším vybavením, jež Sanctuary skýtá.
Tempering a Masterworking zůstal jak byl, ale kartami teď zamíchá další návrat - Vessel of Hatred přináší runy. To byla jedna z nejlepších změn ve dvojce, takže vítáme, ačkoliv vše funguje jinak. Zaprvé v dnešní době internetů už nic není tak kryptické a časy, kdy vám kámoš o přestávce za snickersku a úkol z matiky poradil, jak runy řádně spojit, jsou ty tam. Hra vám všechno vysvětlí sama, ale bacha, je tu ještě jeden twist. Kamínky s písmenky nezvyšují atributy jako tomu bylo dříve. Musíte je vsadit do předmětu, který má dva sloty na osazování, a vybrat jednu podmínku a jeden efekt. Například “po vypití lektvar zdraví” následuje “se zvýší max počet HP o 20% na 4 sekundy”. Kombinací je přehršel a můžete vesele experimentovat až do hallelujah.
Blizzard se snažil nabídnout to nejlepší co mohl a přidal i spoustu příjemných quality of life vylepšeníček jako třeba fialovou barvu na důležité nepříběhové úkoly, automatické přidání špendlíčku, když začnete trackovat quest, separátní část inventáře na runy a drahokamy, lepší hledání party, když vaši kamarádi spí nebo bůhvíproč dělají něco úplně jiného, více obtížností a tak dále. A abych nezapomněl, máme teď možnost přibrat k sobě žoldáky, tedy znovu recyklát.
VoH však nenabízí plejádu neznámých podržtašků, ale máme tu čtveřici postav, kde každá z nich má vlastní specifické skilly a minulost. Námezdné posluhovače nemůžete využívat v partě, pouze si nimi můžete pomoci při poklidném paření o samotě a jde o vítaný element. Mezi žoldnéři jde snadno přepínat a hodí se měnit je dle aktuální potřeby.
Když chcete trochu toho extra ochranného železa navíc, povoláte jednorukého štítonoše Raheira. Chcete nepřátelské publikum pobavit kouzelným představením? Nasaďte na to polodémonické dítě Aldkina. Nemluvný lučištník Sobo útočí z dálky a já si nejvíce oblíbil kanibalku v důchodu - stařešinu Varyanu, jejíž suché hlášky typu “You choose voilence? Me too.” mě následovaly po většinou času, protože mi přidávala movement speed. V žoldáckém kempu mezi sebou všichni vojáci štěstěny čas od času něco prohodí a vše tak působí o mnoho živěji než vybírání mezi ikonami v meníčku. Škoda jen, že není k dispozici žádné hlubší lore, vždy jen přímočarý side quest, který zlehka naznačí o koho jde. Lepší než drátem do oka. A taky mohlo být hůř.
Protože jediné, co se VoH vyloženě nepovedlo příběhové stránka, která působí odbytě až hanba. Diablo nikdy nebylo sérií, která by stavěla na komplexním vypravování a tématy s filozoficko ekonomickým přesahem, ale doteď se dařilo držet určitou úroveň. Svět Sanctuary je brutální, syrový a nesmlouvavý a má určitá pravidla a feeling. Vedlejší postavy běžně umírají bez nároku na velké ceremonie a je jedno jestli jde o prastaré anděly nebo obyčejné smrtelníky, člověk jen zamyšleně pokyne hlavou, zabručí si do vousů, zmáčkne F a jde do další lokace. V Diablu 4 se to poprvé lehce změnilo a člověk měl k jednotlivým NPC blíž a cítil emoce a cítil se součástí děje.
Vessel of Hatred to úspěšně zmrvil. Vašimi hlavními kumpány je léčitel Eru a jeho nejspíš bývalá spolunocležnice Maka, matka představená z rady starších. Oba dva jsou křováčští hipíci, kteří především milují Nahantu, pak poloboha Akarata, pak přátelství, pak říši duchů a někde vzadu je jejich vlastní život. Půlku času mluví smyšlenou řečí, asi proto, že scénáristé nevěděli, co by vlastně měli mít za repliky, a upřímně mi bylo dabérů líto, že tohle museli podstoupit. Závěrečná fáze, kde by vše mělo vyvrcholit ultimátní dechberoucí jízdou, je utrápená jak generace Z, když jí vypnete TikTok a Instáček.
Je k zamyšlení, že vedlejší questové linky jsou nápaditější a zajímavější než ta nosná, u které jsem si původně chtěl zanadávat, že je krátká, ale nakonec jsem si stěžoval, že tu vůbec byla. Snažil jsem se najít, jestli se tvůrčí tým, který měl na starosti příběh, změnil nebo ne, ale bezvýsledně, čili mé rozhorčení nemá konekrétní obět. A nezbývá než doufat, že další rozšíření bude v tomto ohledu lepší. Miminálně outro vypadá dost lákavěji (mnohem víc než předešlé) a dává naději, že to byl přešlap, jenž se nebude opakovat.
Je to však jen malá kaňka na jinak skvělém datadisku, který vlévá Diablu 4 čerstvou manu do žil. Vessel of Hatred totiž přináší spoustu svěžích nápadů a variací starých dobrých mechanik, aby nám pokojně odsál desítky a stovky hodin z našeho života, během nichž nebudete ani chvíli litovat, že jste ráno nevyspalí a že z večeře, co jste nesnědli, se už stala oschlá snídaně. Protože zlo nikdy nespí a vy musíte udělat ještě jeden level a teprve pak půjdete jíst a spát.
