Jakmile každý rok nastane říjen, můžete si být jisti dvěma věcmi. Jednak se již tradičně pořádně pokazí počasí a opustí nás i mnohými opěvované babí léto a jednak si pomalu ale jistě nazouváme brusle a vyrážíme brázdit virtuální kluziště v rámci zaběhnuté série od EA, NHL. Nejinak je tomu i letos, kdy na naše obrazovky (mluvím samozřejmě pouze o majitelích konzolí) přijíždí ročník s číslovkou 24 a na mně tak je zprostředkovat vám dojmy, které jsem po mnoha hodinách, strávených na ledě, nabyl. Tak co, koná se letos nějaká (r)evoluce, je to pořád to samé nebo snad horší než vloni? Na tyto otázky se pokusím odpovědět na následujících řádcích.
Recenze minulého ročníku se zhostil můj kolega Lukáš, takže letos jsem se nemohl dočkat, až se budu moci opět po drobné pauze vydat mezi urostlé chlapíky, kteří pro hit nechodí nikterak daleko a jejichž hlavním cílem je umístit kus černé kulaté gumy za brankářova záda, samozřejmě tím myslím gólmana soupeře. Inu, již od prvních krůčků v rámci prvního ročníku musím říci, že v rámci prvotního nastavení na mě poměrně slušně zapůsobila možnost volby ovládání, kde jsem marně hledal svůj oblíbený způsob kontroly nad vlastními hráči. Navyklý na kombinaci kvedlání páčkou a k tomu kombinaci tlačítek po vzoru EA Sport FC 24 mám, alespoň prozatím, v novém NHL smolíka. Po internetu však již v současnosti kolují informace, že by se klasické hybridní ovládání mohlo vrátit formou patche, v což doufám, jelikož vše podstatné řešit prostřednictvím zadních tlačítek pro mě stále není to pravé ořechové. Ano, zvykl jsem si poměrně rychle, nicméně přeci jenom bych starší možnost uvítal (inu, starého psa se novým kouskům učí již poměrně složitě). Jinak následovala klasika, volby všeho možného včetně obtížnosti a konečně jsem se dostal do hlavního menu hry.
V tom se toho na pohled od minulých ročníků, kromě grafického rozložení, zase až tak moc nezměnilo, tak jsem se jal proklikat rozličné herní režimy, abych zjistil, že revoluce se, alespoň v této oblasti, zcela jistě nekoná. K dispozici máte celou řadu online i offline módů, které však vycházejí svou podstatou z minulých ročníků a žádný z veteránů značky NHL tak nebude překvapen tím, co si na něj autoři v rámci letošního ročníku přichystali. V singleplayeru se tak můžete bez obav pustit do režimu kariéry, u které jsem žádný zásadní rozdíl nezaznamenal, jednotlivých lig včetně té naší, nechybí možnost rychlé hry, sezóny či libovolného turnaje, přičemž se lze zúčastnit i oficiálních mistrovství světa mužů i žen. Možností, jak přistoupit ke hraní NHL 24 jako vlk samotář je skutečně spousta a každý si určitě najde tu svou preferovanou variantu. V rámci online hraní nemůže chybět obligátní kartičkový Hockey Ultimate Team, ve kterém si můžete tvořit své týmy snů, a to jak s ženskými, tak i mužskými hráči. Opět musím říci, že na první pohled, jelikož se nepovažuji za nějakého extrémního fanouška tohoto módu, působí velmi podobně jako v předchozích ročnících, takže ani zde se autoři příliš nenadřeli. Arkádověji laděným hráčům je pak dán do vínku poměrně populární režim World of Chel, ve kterém na vás kromě možnosti pořízení season passu čeká i řada způsobů, jak strávit váš volný čas, ať už v rámci rychlých her, např. 3 na 3, tak i těch hodnocených. Pro koho je i tak ledová plocha v těchto zápasech "přehuštěna", může směle nakročit do režimu Ones a rozdat si to klidně s kolegy sedícími na druhé straně Atlantiku pěkně každý sám za sebe. Inu, ano, jak již zaznělo, režimů je spousta, nicméně nemohu za sebe prohlásit, že by mi kterýkoliv z nich svými "inovacemi" vyrazil dech. Tak sakra, jsou tu nějaké změny vůbec, nebo zde máme jen Legacy verzi s aktualizovanými soupiskami?
Naneštěstí ne. První změnou, kterou zaregistrujete během samotného hraní je upravený systém přihrávek, který přímo souvisí s přednastavenými možnostmi ovládání, které jsem lehce haněl v jednom z předchozích odstavců. V praxi tak přihrávky fungují tak, že kromě klasického klepnutí, tentokráte na pravý trigger ovladače, jej můžete podržet, čímž vyvoláte nad hlavami spoluhráčů symboly tlačítek ovladače. Po jejich stisku vyšle váš hráč přihrávku přímo na daného útočníka či obránce, aniž byste museli složitě zaměřovat páčkou. Ano, zní to dobře, nicméně v situacích, kdy záleží na každé milisekundě vaší reakce se občas stane, že nestihnete odehrát puk včas a buď jen bezmocně přihlížíte tomu, jak krásně směřuje do jízdy soupeři nebo o něj rovnou přijdete efektním vypíchnutím z vaší hokejky. Proto po většinu času využívám staré dobré páčkové zaměřování, i když se občas stane, že puk neletí jak má. Ale to se stává i profíkům v reálu, nebo snad ne?
Druhým prvkem, který na mě poměrně zapůsobil, je faktor vyčerpání, který lze ve svůj prospěch využít při dlouhodobém držení puku v útočném pásmu. Jakmile totiž naplníte ukazatel tlaku, který se objeví po několika okamžicích v prostoru mezikruží, můžete si užít ten správný hokejový zámek. V momentě naplnění totiž hráči soupeře začnou viditelně ztrácet síly a vaši hráči je svou fyzičkou začnou poměrně slušně převyšovat. Přichází tak momenty, kdy je dobré si s obranou soupeřova týmu solidně pohrát, několika dobře mířenými přihrávkami ji rozebrat a pak již utahanému gólmanovi vsítit nějaký ten pořádný gól. I když, neděste se, zase tak jednoduché to přeci jenom není, i unavený brankář dokáže předvést ve své kleci pořádné psí kusy. Celkově se mi tento systém líbí, nicméně musím říci, že minimálně na střední obtížnosti není naplnění ukazatele tlaku nikterak obtížné a mohu s klidným svědomím uvést, že si tuto výhodu můžete za zápas užít klidně několikrát za sebou.
Co bych vyzdvihl, je rozhodně vizuální zpracování, které na mě oproti předloňskému ročníku působí o něco lépe, nejedná se zde však stále o žádný fotorealizmus. Některé momenty při záběrech na hráče působí lehce úsměvně, stejně tak v situacích, kdy lehce zahapruje fyzika. Poté můžete být svědky poměrně zběsilých pádů, prolínání textur či nepříliš konzistentních animací, takže jednotliví hokejisté působí v určitých okamžicích spíše jako loutky než živé bytosti. V zápalu zápasů však lze tyto drobná škobrtnutí alespoň částečně odignorovat, protože z hlediska hratelnosti se jedná o povedený titul. Jediné co mě na všech těch vizuálních záležitostech lehce irituje, jsou nepřeskočitelné gólové oslavy, které poměrně slušně kouskují tempo zápasu a dosti často se mi stává, že ve snaze klikat na vše možné omylem odkliknu i opakovačku mnohdy vydařeného gólu, ale co už. Co se týče zvukové stránky, nově do hry přibyl ženský komentátorský hlas, který má na svědomí Cheryl Pounder, což je rozhodně vítané osvěžení. Jinak zvuková kulisa působí vcelku standardně a nikterak nevybočuje ze zažitých pořádků z let minulých. Snad jen fandit by ti lidé v hledišti mohli ještě více.
Většinu času svého hraní jsem strávil v režimu sezóny za Kometu, jelikož jsem patriot, nicméně bavil jsem se i ve World of Chel, kde mi však herní radost kazilo poměrně dlouhé čekání na připojení do zápasu s ostatními hráči, které se mnohdy protáhlo i na úctyhodných pět minut, pakliže rovnou hra nehodila error a nevykopla mě do menu. Ke zkrácení čekací doby lehce přispěl můj ústupek při volbě pozice, kdy jsem si tuto nechal přiřadit v závislosti na ostatních, tak ač jsem většinou skončil jako obránce, bavil jsem se i tak. Komu tedy NHL 24 doporučit? Inu, dobrá a vcelku i jednoduchá otázka. Pakliže jste jako já naposledy hráli ročník 22, nějaké změny tu rozhodně znát jdou a baví-li Vás NHL v pojetí od EA, hru si patrně užijete i letos. Vzhledem k tomu, že kolegové, kteří měli tu čest s minulým ročníkem, tvrdí, že se nyní jedná jen o lehčí aktualizaci, možná bych chvilku vydržel a vzal novinku až v rámci nějaké té slevičky. Každopádně, hokej stále baví a nemůžu se dočkat, až zase vyjedu na led.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Electronic Arts
