Peter Molyneux, inovativní britský herní designér a vývojář, spoluzakladatel legendárních Bullfrog Productions (Dungeon Keeper, Theme Hospital, Populous), zakladatel doposavad aktivních Lionhead Studios (Black & White, Fable). Právě tento velký muž herního průmyslu byl pečlivě vyzpovídán zahraničním serverem IGN. Z námi přeloženého výňatku se dozvíte například s jakou herní sérií by Peter měl velké plány, jaké jsou jeho oblíbené hry, co by dělal, kdyby nebyl herním designérem a co říká na velké herní show typu E3.

IGN: Kdybyste mohl převzít vedení nad nějakou herní sérií, jakou byste si vybral a jakým směrem byste ji vyslal?

Peter Molyneux: Tak tohle ze mě obvykle vypadává jak kulky ze samopalu, ale teď se nějak nemůžu rozhodnout. Asi bych si vybral něco ze žánru, který od dob svého vzniku neprošel žádnou zásadní změnou. Třeba FPS. Jasně, nějaké ty kroky už tento žánr už ušel, záhy se však zastavil. Já si myslím, že tu další cesty, kterými se dát, jsou. Takže bych si asi vybral…, vlastně ne, to nemůžu, to je moc politicky zaměřený. Jo, už vím. Co se pořád (forever) a bez ustání chystá k vydání? Jasně, Duke Nukem. To už je takový zaběhlý vtípek v téhle branži. Vybral bych si Duke Nukem, rozsáhle jej inovoval a dopřál tak světu parádní herní zážitek.

PM: Nejvíc nasnadě se asi jeví spolupráce s nějakým jiným herním designérem, jenže to bychom se hned pohádali jak století manželé. Takže asi s engine kodérem z Epicu, GUI programátorem série Fight Night a gameplay programátorem Zeldy.

IGN: A spolu s těmito lidmi byste stvořil váš inovativní Duke Nukem?

PM: No jasně, samozřejmě. Takticky bychom vynechali všechen “dospělý obsah“ a hra by se už nejmenovala Duke Nukem. Slovo Duke se mi líbí, Nuke bychom ale z jistých (politických) důvodů nahradili. Třeba Duke Ticklem, Duke Cuddlem, to je mnohem lepší.

PM: Moje oblíbená hra? Uf, takhle mě omezit; moje nejoblíbenější hry podle žánru, to bude jednodušší. Akční adventurka Zelda byla perfektní záležitost, která navždy změnila můj pohled na hry a dodnes ji uvádím jako jeden z nejneuvěřitelnějších technologických úspěchů vůbec. Zmínil bych také Halo, jehož jednoduchost mě vždy dokázala kompletně připoutat k monitoru. Wii Tennis jako zástupce sportovních her. Jasně, vím, že existuje mnoho technicky kvalitnějších sportovních her, ale Wii Tennisu jsem nahrál tolik jako zatím žádného jiného sportu. Co se her na handheldů týče, tak u mě jasně vítězí Civilization Revolutions na DS, kterých jsem sezením na záchodě při určitých problémech (chápeme Petere, pozn. red.), nahrál hodiny. Pro momentálně lehce kulhající žánr RTS bylo zlomem vydání StarCraftu. Takže tak.

PM: Nikdy jsem tak neučinil, ale musím se přiznat, že Fable II (šušká se o vývoji třetího dílu, pozn. red.). Hrál jsem ho tak třikrát, čtyřikrát a i přesto, že jsem už předem znal důsledek každého kroku, který udělám, jsem při hraní zažil velmi emotivní momenty.

PM: No, nemám žádné jiné schopnosti a ani moc talentu, což znamená, že bych byl asi čističem ulic nebo politikem. Ale upřímně bych asi seděl v obýváku ve spodkách, pařil nějaké to MMORPG a pobíral sociální dávky.

PM: Nevzpomenu si na jméno, ale ten, co stojí za hrou Ico (Fumito Ueda, pozn. red.). Vzal ten nejjednodušší herní mechanismus a smíchal jej s překrásným abstraktním světem a báječně jednoduchým charakterem. Takže zaručeně Ico, jo a taky Zelda. A například v BioShocku najdeme taky pár skvělých věcí, v Halo najdeme pár skvělých věcí a v Gears of War to samé. Spojením tohohle všechno vznikne inspirace habaděj.

IGN: Je nějaká špatná hra, od které si nemůžete pomoci?

PM: Ano, je. Hrál jsem ji už aspoň 583 krát. Free Cell. Je to hra vždycky vyřešitelná, to se mi na ní líbí. V případě, že je chvilka volna, pomocí Free Cellu i relaxuji. Někdy je prostě lepší si zahrát takovouhle oddychovku než třeba nějakou akci nebo FPS.

IGN: Jak důležité jsou obrovské herní show jako GDC nebo E3?

PM: Myslím si, že hodně, a to možná pro mnohem více věcí, než si vůbec myslíme. Nejenom, že na nich ukazujeme celému světu, co děláme, představuje sami sebe, show jsou také místa pro různá setkání, pro popovídání si s přáteli. Když se jen tak procházíte okolo, potkáváte designéry za designéry a slyšíte samé „Ó můj bože, měli bychom ještě zkusit udělat tohle a tamto!“ To jsou ty důležité momenty, které nejenom nás, herní designéry, podněcují k realizaci nových nápadů. Proto jsou tyhle show pro tyto tvůrčí skupiny velmi důležitá. Ukazují si zde své výtvory. Jsem velkým fanouškem E3 a velkým, velkým fanouškem GDC. Jak rychle tyto show v průběhu let vyrostly a vyvinuly se, jen poukazuje na to, jak za tu dobu vyspěl herní průmysl.

PM: Víte, fantastické je, že se svět k této otázce stále vrací. Dle mě je odpověď na ni velmi, velmi jednoduchá. Samozřejmě, že ano. Hry lze považovat za určitý druh umění, který ovlivňuje naší kulturu, naše emoce, názory (a to i na okolní svět). Kdybyste v definici umění ve slovníku našli cokoli, co by hry z něho vylučovalo, dost bych se divil. Jediným možným způsobem, kterým byste hry z této škatulky mohli vyšoupnout, je, pokud byste za umění požadovali pouze to, co můžete vidět na filmovém plátně, na plátně malířském nebo napsané v knize.

Celý rozhovor naleznete na serveru IGN.