Pamatujete ještě rok 1998? V tomto roce se stalo něco, co tenkrát nadchlo spousty herních nadšenců na celém světě. Světlo světa tehdy spatřila plošinová hra Heart of Darkness a nám nezbylo nic jiného než fascinovaně zírat, ať už jsme vlastnili PC nebo první Playstation.

Nejde tu ani tak o příběh, ten je vcelku prosťoučký. Ujmete se chlapce Andyho, kterému temné síly unesly pejska Whiskeyho. Chlapec na nic nečeká, vyběhne na stromový dům (Taky vám přijde, že takovou schovku mají všechna děcka v Americe?), kde už čeká vesmírná loď s počítačem, co mu pěkně sbalí svačinku, a hurá na cesty.

Co je na téhle hře výborné i po mnoha letech, je humor. I přesto, že jde o vážnou výpravu do jiného světa, zde narazíte na hromady vtipných scén, ať už ze strany Andyho nebo Temného pána a jeho pomocníků. Osobně jsem si moc oblíbil rozhovory mezi Temným pánem a jeho poskokem, což je kříženec čehosi se slonem a ještě je to růžové. A na co budu rozhodně vzpomínat ještě dlouho, je jedno z prvních setkání s nepřáteli. Kráčel jsem mezi skalisky a následně na monitor přiběhl jakýsi člověku podobný stín, chvíli na mě koukal, pak se podíval mimo monitor, ukázal na mě a nadšeným hláskem zavolal na kamarády. Bylo to tak roztomilé, že jsem se dokonce nechal několikrát zabít, jen abych ho viděl znovu a znovu.

Co jsem ovšem tenkrát považoval za fascinující, byly cut-scény. Odkojen na Mariovi a Vláčku jsem před sebou měl najednou hru, která nabízela na svou dobu fascinující grafiku a plně dabovaná pěkná videa, nad kterými se dneska samozřejmě můžou někteří ušklíbat, ovšem pamětníci zamáčknou nostalgickou slzu. Nejen, že byla pěkná a vtipná, ale přecházela plynně ze hry a zpět do ní bez jakéhokoli načítání. Při úvodním přistání Andyho na planetě jsme tak najednou stáli na jeho lodi a byli připraveni k akci, což jsme hodnou chvíli nebyli schopni zpracovat.

Na tehdejší dobu byly propracované i scenérie, ať už skály okolo nebo džungle a podzemí. Moc rád vzpomínám na hru stínů, obzvláště důležitou v této hře. Když jste si nedali pozor, lehce se stalo, že Andy šel okolo kostry a její stín na skále najednou ožil a Andyho okamžitě odeslal do hluboké propasti.

I když byl příběh vcelku prostý a pojmul několik postav, bohužel není nijak dlouhý a hra se tak dala dohrát za nějakých 5 hodin. Upřímně a na rovinu, které z dětí, co to tenkrát hrálo, stihlo za avizovanou dobu hru projet? Věřím, že málokteré. Nejenže hra nebyla zrovna nejlehčí, neboť se na nás pořád valily davy nepřátel, ale logické hádanky také později dokázaly pěkně potrápit. S postupující hrou se davy rozrůstaly a rozrůstaly, což bylo chvílemi velice depresivní. Moc dobře si vzpomínám na jakási prasata v brnění, která se po zneškodnění rozpadla, a zbyly po nich dva mozky. Pokud se mozky okamžitě neodeslaly do věčných lovišť, čáry máry fuk a byla tu prasata dvě. Při finálním souboji jsem díky své šikovnosti ze dvou prasat udělal hrubým odhadem 200 a mohl jsem se rovnou vrhnout z mostu.

Pochválen budiž i hudební doprovod Heart of Darkness, který sice byl slyšet jen v určitých chvílích a hlavně videích, zato však vždy a pěkně dobarvil situaci. Daleko častěji, než samotný soundtrack totiž slyšíme jen zvuky okolí, ale to lze vzhledem k tehdejším možnostem snadno odpustit.

Když se dneska podívám na všechny ty hry okolo, ať už na digitální produkci nebo staré dobré objemné krabičky v obchodech, vidím mraky strategií, stříleček a všech možných dalších žánrů kromě plošinovek. Marně bloudím mezi regály a vracím se ve vzpomínkách na ty hodiny u PC, které jsem strávil s Heart of Darkness. Skoro denně doufám, že jednoho dne vejdu do obchodu a přivítá mě znovu krabička se starými přáteli a pánem temnot, kterým tvůrci vdechli život s láskou a nadšením staré školy, kdy hry ještě nebyly vydávány prvoplánově jako na běžícím pásu za účelem zisku, ale pro radost hráčů. Tu radost, díky které se se stala srdeční záležitostí mnoha. Jednou se snad dočkám.