Slyšte nyní, panstvo milé, příběh, jenž se stal. O slovutném zaklínači, jenž se Geralt jmenoval. Tak nějak mohlo možná kdysi začínat intro hry Zaklínač podle námětu Andrzeje Sapkowského vydané v roce 2007. Borci z CD Project si však řekli, že to chce něco hutnějšího, a tak nám představili Geralta hezky v akci v boji s litou strigou. A že to byl panečku souboj, jak má být!

A aby těch soubojů nebylo málo, hodila nás hra hned do bitvy o pevnost zaklínačů. Formou výcviku jsme se tak probili k rozhodnutí, jestli pomocí zabít chiméru, první velkou bestii ve hře nebo se dát jinou cestou. Ať už jsme zvolili jakkoli hra se později opět spojila, takže jsme o nic extra nepřišli a mohli jsme se dát s Geraltem na dlouhou pouť za pomstou.

A že bylo kudy kráčet. Rozsáhlé lokace, velká města, vesnice všeho bylo dost. A čeho bylo ještě více? No samozřejmě NPC postav. Dnes už se jedná o klasiku, ale vzpomínám, že tenkrát jsem byl docela v šoku, kolik lidí jsem cestou vlastně potkal.

Co mě ovšem nepotěšilo, byl dabing. Řekněme si to upřímně a na rovinu. V drtivé většině je dabing zlo a až na výjimky tomu není v Zaklínači jinak. Je to jenom věc názoru, ale mně osobně nikdy k srdci extra nepřirostl. Samotný Geralt by měl být pravděpodobně zbavený citů, ale v dabingovém podání byl spíš chladnější než kámen. Na druhou stranu si nejde nezamilovat trpaslíky, v čele se Zoltanem Chivayem. Trpaslíci všeobecně svojí mluvou působí dojmem, že vyskočili ze země někde mezi Ostravou a Brnem a rozhodně jsem se s nimi díky jejích barvitému vyjadřování nenudil ani minutu.

Kdysi jsem této hře vytkl jednu věc: paradoxně to byla její délka. Herní doba totiž čítá něco mezi 60 a 100 hodinami herního času. Jo, představte si to, že už před extra dlouhým Skyrimem existovali dlouhé hry. To byly ještě časy, kdy hry byly dělány pro hráče, a první housle nehrál rychlý zisk. A to Zaklínač přesně splňoval. Sám jsem ho nikdy nedohrál, což se znovu momentálně snažím napravit, ale i tak jsem si užil více než dost. V porovnání s dnešními hrami, které mají v průměru 5 – 10 hodin, si Geralt užije srandy opravdu více než dost. Osobně si myslím, že je to jedině dobře, ale nechal bych si hru spíš na dlouhé podzimní a zimní večery.

A o čem vlastně tohle celé je? Kdo by náhodou neznal alespoň z doslechu o zaklínačích, tak se připravte na hromady monster, bitev, sexu, putyk a dojde určitě i na nějaké to kouzlení a samozřejmě lektvary. A k tomu všemu přimíchejte i touhu po pomstě a spravedlnosti a recept na několik hodin zábavy je hotový.

Co se mi na Zaklínači moc líbilo, byly právě lektvary. Bylo to poprvé, co jsem se setkal s tím, že bych musel sbírat bylinky a podobné radosti a podle receptu je míchal dohromady, abych získal toužený dryák a mohl jít nakopat pár slizkých zadnic. V praxi to znamenalo přijít do pajzlu, dojít si k ohni a začít lektvar vařit, což samo o sobě sebere taky nějaký čas. A když už u toho ohně sedíte, můžete si u něj rovnou i nějaký čas odpočinout a zabít tak čas před nočním lovem příšery.

Konečně jsme se k tomu dostali. Dnes je opravdu krásný den pro lov. Takže si seberte potřebné nádobíčko a jdeme na to. Prvním krokem bylo potřeba sebrat na monstrum smlouvu, buď od NPC, nebo na veřejné tabuli na předměstí. Potom se dostavíte na místo, kde se má vaše oběť objevit a za chvilku se dostaví i kýžený cíl.

Zaklínač ovšem není lecjaký řezník a Geralt už vůbec ne. Zaklínač ví, Zaklínač zná a Zaklínač hlavně umí, takže pokud se k němu dostaví příšera s alergií na stříbro, neomylně sáhne po stříbrném meči a pustí se zvesela do úklidu. V případě žoldáka stačí použít obyčejný meč. Kouzlo soubojů je ovšem v jejich stylu. Geralt totiž může využít několik přepínatelných stylů boje například pro přesilu nebo rychlého nepřítele. K tomu vám pomohou i znamení nebo gesta, která Geralt ovládá. Jedná se o několik druhů kouzel, která budou držet zrůdičky v patřičných mezích a z vás udělají solidního zabijáka.

K tomuhle úžasnému guláši všeho dobrého patří ovšem ještě pověstná třešnička na dortu a tou je hudba. Ta je dokonce jako samostatný soundtrack na bonusovém disku v platinové verzi hry společně s dalšími lahůdkami a dokonce i pracemi fanoušků.

Fanoušci jsou ostatně další podstatná část hry, neboť CD Projekt RED se rozhodl, že do hry zakomponuje i editor misí, což v té době pokud se dobře pamatuji, také nebylo zrovna zvykem a byl to velice vstřícný krok směrem k hráčům. Celá hra tak opravdu působí dojmem, že je tvořena ve snaze co nejvíc nadchnout své hráče. A tak by to mělo být vždy.

V porovnání s druhým dílem na prvního Zaklínače vzpomínám přeci jenom raději. Byla to hra, která byla a stále je výživná a přitom syrová. Nemazlí se s vámi, ale zase vám nehází klacky pod nohy. A určitě vám nabídne postavy, na které budete ještě dlouho vzpomínat; ať už to budou krásné dívky, nelidé nebo Geralt samotný. Rád pro ni sáhnu znovu a znovu do poličky a doufám, že tak budu jednou dělat i s nově chystaným třetím dílem.