Pamatujete si rok 2005? Řekněme říjen 2005? Konkrétněji 18. října 2005? Někdo měl možná narozeniny, Lukášovi jmenovci měli svátek, někdo byl ještě vykalený z víkendové pařby, protože ne jen tak se říká, že nejlepší chlastačky bývají ze soboty na úterý. Někdo se šprtal na velkou středeční písemku z kvadratických rovnic a fyziologie rostlin, tu a tam se objevily partičky kámošů, co si vyrazily do parku na pokec, a tak dále a tak dále.
Hráči s dobrým pamatovákem si ale jistě toto datum pamatují. Vyšla totiž hra, která se v té době řadila mezi ty nejlepší hororové tituly na trhu. Nejedná se o Resident Evil 4 (ten sice vyšel o něco dřív, ale to je teď jedno), který v té době sklízel chválu z každé strany, a nebyl to ani Quake 4, jež též schytal dobré hodnocení.
F.E.A.R. byl ve své době největším postrachem všech nočních odvážlivců a měl taky proč. Alma, ta holčička v červených šatičkách a s velkou chutí udělat vám ze života peklo, Paxton Fettel, její ochočené zvířátko, nebo jen obyčejné přízraky již mrtvých lidí, kteří byli často nevinní, ale i přesto se dostali do Fettelových spárů, a to pro jejich život, jinak celkem pohodový, nic dobrého neznamenalo.
Ve F.E.A.R.u jste se dostali do kůže obyčejného průzkumníka, nováčka v jednotce, který se původně jedné obyčejné noční akce ani neměl zúčastnit, jenže díky jeho skvělým schopnostem, jako jsou nadmíru dobré reflexy, si kapitán tehdy řekl: „Proč bychom ho nenasadili?“ Jop, úžasný, kapitáne, skvělý, nelze nic namítnout…
Coby obyčejný pěšák se tedy vydáváte najít Paxtona Fettela, kterému se za pomocí Almy podařilo utéct z vězení a ovládnout batalion jednotek Replica, což jsou naklonovaní, impozantně vycvičení supervojáci, jež jdou ovládat myslí jejich „pána“, čili Paxtona Fettela. Z počátku jednoduchý úkol, kdyby se však nepřihodila jedna věc – Alma. Celou hru se k vám snaží dostat, mezitím, co Fettel uniká, dostat se vám do hlavy, totálně vás narušit, zničit vás.
Hrou jako takovou jste procházeli celkem lehce, záleželo samozřejmě na vašich střílecích schopnostech, na vašem kořínku vůči žaludek stahujícím momentům, a také na tom, jestli jste hráli po tmě, tak, jak to má být, nebo jste tak trochu posránek a hráli jste to ve dne.
Vojáci Replica disponovali na svou dobu skvělou umělou inteligencí a do teď se dle mého názoru řadí mezi ty nejlepší nepřátele s IQ, které se drželo nad bodem mrazu. Nestáli tupě za jedním rohem a čekali, až jim ustřelíte hlavu, nevbíhali vám nelogicky do střely (kdyžtak opravdu minimálně), často vás nějak obešli a vy jste dostali pěknou čočku, neb jak od předních vrat, tak z bočních dvířek se na vás sypaly střely jak na běžícím pásu a museli jste hodně rychle přehodnotit, kam se přesunete. I střelecké schopnosti měli vojáci opravdu jak z profi armádního výcviku, čili ještě jednou se zopakuji: takhle nějak bych si představoval umělou inteligenci ve hrách. Ne jak ty dnešní ťulpasy, co neví, která bije a div, že drží zbraň správně.
Celou dobu hraní vás doprovázel tísnivý strach a nikdy jste nemohli vědět, co se stane v nadcházející části levelu, protože najednou začala hrát taková ta nepříjemná hudba, jež vám naježovala všechny chlupy na těle, a momentální koridor, kterým jste museli procházet, byly úzké chodby a špatně svítící žárovky, popřípadě praskající žárovky. Najednou vám před nos spadla mrtvola vyžadující facelifting, praskla další žárovka a najednou se k vám blížila ta holčička v těch červených šatičkách a vy jste vyskočili až nahoru k sousedům, kteří na vás nechápavě čuměli a klepali si na čelo, proč je v tuto noční hodinu budíte destrukcí jejich mahagonové podlahy.
Jak první F.E.A.R. nasadil mimořádnou laťku v pojmu hororová hra, druhému dílu se jakž takž povedlo se jí dorovnat, a o F.3.A.R. už radši ani nebudu mluvit, jelikož to byla čistokrevná střílečka, kde jste se možná párkrát lekli vlastního stínu. A jak tak přemýšlím, minimum her do tohoto dne se prvnímu dílu F.E.A.R. vyrovnalo, když se budeme bavit o odstínu hnědé ve vašich slipech. Ale to byla jen taková odbočka.
Jak tato hra nastavila intenzivní akci již na svém začátku, tak do finálních titulků svou aktivitu maximálně tak stupňovala. Jakmile se vám do rukou dostala brokovnice, jelo to jak na běžícím pásu. Amputace tam, krvavá lázeň támhle, spousta piercingů díky legendárnímu hřebíkometu, totální smazání z povrchu zemského díky laseru, milióny vystřílených nábojů, kilometry obvazů jakožto použitých lékárniček, střepy, kam se podíváš, a takhle bychom mohli ještě chvilku pokračovat.
F.E.A.R. zkrátka chytil a nepustil, dokud jste jej nedohráli. Ani vaše narušená srdeční aktivita vám nedovolovala jen tak hru vypnout a zapnout ji opět až za pár dní, protože zrovna vám to tak šlo, či jste zrovna začali předposlední kapitolu, a to už je vlastně kousek od konce. Kdybychom k tomu připočítali herní fyziku, která byla na jedničku s podtržením, měli jsme tu titul, který jste si prostě museli zahrát, a pokud jste jej ještě nehráli, zkuste si ho ještě někde sehnat. Přišli jste tím pádem o hodiny výborné zábavy a nekončícího strachu.
