V dnešní recenzi si vezmu na paškál dosti zajímavý titul Mount & Blade: Warband. Jeho historie je kapitolou sama pro sebe. Původní hra Mount & Blade vyšla na PC totiž již v roce 2007, přičemž rozšíření dorazilo o tři roky později. Nyní tedy vychází kompletní edice, a to rovnou na konzole současné generace. O co se jedná, jak se hra hraje a jak na mě jako celek zapůsobila? To se již dočtete na následujících řádcích.

V kostce by se dalo říci, že se jedná o titul, který by se nejspíše nejlépe dal zařadit do žánru RPG, i když jsou zde cítit i jisté náznaky jakési takési strategie. Na začátku si vytvoříte vašeho hrdinu či hrdinku, zvolíte si ten správný vzhled a vlastnosti a vyrazíte do světa se svým koníkem. Středověký svět je relativně dosti rozlehlý, sestává z několika království a cestujete po něm, kam jen se vám zamane. Navštěvujete vesnice, hrady a jednotlivá města, sem tam seberete nějaký ten úkol, občas si zabojujete, posedíte ve vězení a tak dále. Hra totiž nabízí poměrně dost aktivit, i když to tak na první pohled nevypadá.

Čeho si však na první pohled rozhodně všimnete, je zastaralé grafické zpracování, které jako by z oka vypadlo hrám zhruba o dvě konzolové generace zpět. Je to na škodu? Dokáží herní klady a mechanizmy donutit hráče přimhouřit oko nad samotným zpracováním a potvrdit tak oblíbené heslo, že grafika prostě není vše? Inu, jak kterého. Již na začátku je nutné zmínit, že Mount & Blade: Warband rozhodně není titulem pro masy. Jedna skupina hráčů bude tuto hru bezmezně milovat a uctívat, a to nejen z důvodu, že téměř žádná jí podobná na konzolích v současné době není. Na druhé straně však budou neustále hráči, kteří této záležitosti nebudou moci přijít na jméno a hanit ji kde budou jen moci. Samozřejmě, není v ničí moci vyhovět naprosto všem, ale troufám si tvrdit, že v případě Mount & Blade k sobě budou mít oba tábory skutečně daleko.

Celou hrou se prolínají dvě úrovně samotného hraní. Mapa světa, jak již bylo avizováno, je skutečně obrovská a hráč není prakticky ničím limitován stejným způsobem, jakým je tomu u ostatních sandboxových her. Můžete tak cestovat všemi směry a je jen na vás, jakým způsobem se začleníte do středověké společnosti. Je-libo stát se obávaným gaunerem, který na své pouti decimuje své nepřátele s lehkostí sobě vlastní, plení jednotlivá městečka a rozsévá kolem sebe samou zkázu? Jistě, i takto jde hrát. Oproti tomu můžete hrát za “toho hodného”, plnit questy pro jednotlivé lordy a všichni vás budou mít rádi. Je jenom na vás, kterou cestu si zvolíte, nicméně některé herní prvky budete mít vždy společné. Jelikož se jedná o středověk, je nutné myslet na zadní kolečka, jelikož to, že vy jste ten hodný ještě nutně neznamená, že po vás nikdo nepůjde. Nasnadě tak jako tak tedy bude vybudovat alespoň menší armádu, abyste v soubojové části nepodléhali zbytečně přesilám nepřátel. Tím se dostáváme ke druhé, řekl bych neméně důležité herní složce tohoto titulu, a to soubojům.

V případě, že jste napadeni (nebo někoho napadnete), kamera se přepne do TPS pohledu na vašeho rytíře a vy tak máte na bitvu zcela jinou perspektivu než při cestování po mapě. Bitvy jsou důležitou součástí hry, jelikož si v nich kromě (ne)popularity lze přijít i k nové výbavě, jídlu, zbraním a v neposlední řadě také alespoň k několika denárům, samosebou pouze v případě vítězství. Samotný soubojový systém je velice specifický a na počátku ne příliš jednoduchý na ovládání. Každá zbraň ve hře má navíc svůj specifický způsob použití a ovládání, tudíž naučit se s nimi pracovat na nějaké alespoň trochu vyšší úrovni není rozhodně otázka pár minut. Je nutno brát v potaz kromě typu i dosah (dostřel) tak, abyste kupříkladu nemáchali kopím do vzduchu namísto dobře mířené rány do nepřítelovy hlavy, případně si nevystříleli šipky z příliš velké dálky. Velká zábava se však dá zažít i s obyčejným mečem. Jedete-li na koni, při prvních soubojích budete patrně máchat zbraní jako blázen a někoho trefíte málokdy. Je totiž důležité si uvědomit, že každá zbraň může na nepřátele dopadat pod čtyřmi různými úhly, tj. zleva, zprava, přes hlavu a zepředu. Jedině účinnými kombinacemi všech útoků, které vyžadují velice přesné reakce na ovladači, se dá bitva úspěšně zvládnout. Toto tvrzení bych navíc podtrhl v případě, že útočíte sami bez armády, jelikož v takových chvílích se musíte spoléhat skutečně jen sami na sebe. Hrdina samozřejmě disponuje i štítem, který používáte podobným způsobem jako zbraň, takže je nutné vykrývat rány v momentě, když se řítí na některou z částí Vašeho těla. Jestliže bude boj z koňského hřbetu příliš komplikovaný, nic vám nebrání sesednout a pustit se do něj pěšky, což je ze začátku rozhodně jednodušší, i když ne tak smrtící.

Portfolio zbraní je skutečně široké. Pro boj na blízko na vás jednoruční, obouruční meče a šavle, kopí a různé tyče, srpy a kdoví co ještě. Na dálku pak můžete vybírat mezi několika druhy luků, kuší či prostě vzít do ruky hrst kamenů a počastovat jimi příchozí jednotky. To není vše, v případě některých kousků, jako například sekery se také můžete rozhodnout, jak ji použijete. Hodíte ji po rebelujícím farmáři, nebo na něj vyrazíte ve stylu naštvaného dřevorubce? Opět, volba je jen na vás a vše má vliv na všechno. Za sebe doporučuji osahat si více typů zbraní a nespoléhat se pouze na jednu z nich. Taktéž je dobré si vyzkoušet boj na koni i bez něj. Určitě si najdete svůj oblíbený styl a nepřátele pak budete kosit po stovkách. Stejně tak, jako mají vliv zbraně na jednotlivé souboje, RPG prvky mají silný vliv i v ostatních částích hry. Ty totiž dosti radikálně ovlivňují například vaše vztahy s jednotlivými NPC, které se po živoucím světě pohybují. Stejně tak o skillech, které si na počátku zvolíte, je nutné alespoň trochu přemýšlet dopředu. Mohou vám totiž být setsakramentsky nápomocny při samotném hraní. Můžete tak kupříkladu ovlivnit počet přívrženců, kteří s k vám přidají či můžete mít pozitivnější vliv při konverzacích s NPC.

Jak již bylo řečeno, po spuštění Mount & Blade: Warband na vás čeká neuvěřitelně komplexní středověká hra, ve které si RPG prvků užijete dosytosti. Je nutné se však přenést přes poněkud archaičtější vizuální zpracování, ovšem odpustíte-li hře tuto stránku, bohatě se vám odmění. Také bych hru příliš nedoporučil běžným a nenáročným hráčům, které by mohla odradit právě ona, místy až přehnaná, komplexnost. Důležité je začít se hrou postupně a pomalu se učit novým mechanizmům, jelikož snažit se vše pochopit ihned by mělo skutečně spíše negativní dopad. Každopádně můžeme být rádi, že se tento kousek vůbec na konzole dostal, i když až po dlouhých šesti letech. Ovšem i zde platí, lepší později, než nikdy.

Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti TaleWorlds Entertainment