Duhové historky je společenská zábavná hrou pro minimálně dva hráče, ve které se pomocí vcelku jednoduchého vzorce snažíte rozklíčovat jednodušší či složitější zápletku, jež máte pouze naznačenou na hrací kartě. Věkově spodní hranice osmi let je celkem rozumná, protože se často jedná o dlouhé pasáže, které kouskujete dohromady opravdu po slovech. Hra se na náš trh dostala loni a obsahuje 50 karet s většinou smyšlenými, ale někdy i nejznámějšími příběhy inspirovanými historkami, na které se hráči-hadači pomocí trefných otázek musí snažit přijít.
Princip je až směšně jednoduchý - jeden hráč, který představuje zadavatele úkolu neboli Pána kouzel si vezme kartu, jejíž přední stranu ukáže (nebo ani to nemusí, chcete-li extra výzvu) hadačům. Ti se pak pomocí otázek ANO-NE musí dopídit kompletního znění toho, co má zadavatel napsané na zadní straně karty. Zní to jednoduše proto, že to je v podstatě všechno. V balíčku je celkem 50 karet s příběhy, označených jednou až třemi hvězdičkami podle obtížnosti. Musíte mít na paměti, že se jedná o historky duhové, to znamená, že ne všechny jsou úplně ukotveny v realitě. Pokud na to zapomenete, můžete se klidně k smrti uhádat ve snaze přijít na dopravní prostředek a jmenovat všechno od chůze po rukou až k visuté hrazdě, když pravým pachatelem byl létající kbelík.
Co je na Duhových historkách ošemetné, je přesný výklad toho, co se považuje za správnou odpověď. Musíte uhádnout i jméno hlavní postavy? Je třeba to odvykládat slovo od slova takřka přesně, nebo stačí, když se trefíte do nějaké základní kostry? Ta prvně zmíněná možnost totiž pro nás často znamenala přestřelení klidně i půlhodinové hranice, na druhou stranu, snažil-li se Pán kouzel o přílišnou benevolenci, může to vyústit v přesně opačný problém. Pak je samozřejmě důležité, hrajete-li v jednom týmu, nebo proti sobě - k tomu jsou také dvě možnosti. Jedna je, že se každý hráč ptá, až dokud se nedočká záporné odpovědi, nebo si prostě stanovíte přesný počet otázek na hráče, než musí předat slovo jinému a nebo hádat celý příběh. Nás mnohem více bavila kooperativní varianta, a to hlavně proto, že jsme se snažili příběh hádat vždy co nejpřesněji (jenom ta vlastní jména jsme vypouštěli, pokud nešlo vyloženě o nějakou pohádkovou postavu). Díky jednoduchým pravidlům a tomu, že jako indícii máte jen přední stranu karty a to je vše, je to navíc ideální hra do karantény, protože můžete uspořádat skupinový videohovor přes celou republiku a jediné, o co přijdete, jsou pohlavky bratrovi, který se ptá na stupidní otázky a neustále něčím šustí.
Na Duhových historkách je dobré to, že jsou skladné, krásně malované a příběhy někdy až tak specificky vymyšlené, že nebudete věřit svým uším. Není to žádná rozsáhlá hra a její znovuhratelnost je dost omezená v tom, že jakmile jako skupina na jeden příběh přijdete, už se jej nikdy jako hadači nemůžete zúčastnit. Všechny jsou tak specificky jedinečné, že i když jich je 50, matně si je budete pamatovat. Na druhou stranu je třeba dodat, že podle úrovně obtížnosti a vašeho puntičkářství se odvíjí délka hry. A než se proberete všemi kartami, potrvá to pěkně dlouho. Při ceně kolem dvou stovek, kterou přepočteme na čas strávený hraním, se tato hra mnohonásobně vyplatí.
Za poskytnutí hry k recenzi děkujeme Mindok
