Her z univerza Dawn of War 40 000 můžeme počítat na desítky a jsou rozděleny napříč spektrem snad všech dostupných žánrů od strategií přes střílečky až po tahové strategie nebo vesmírné simulátory.. Mně osobně se nejvíce do srdce zapsala kolekce strategie Dawn of War, jejíž první díl vyšel v roce 2004 a otevřel mi svět brutálních vesmírných mariňáků a fanatických inkvizitorů bojujících proti silám Chaosu a Eldarům ve jménu věčného Císaře.
A právě inkvizitor je hlavním hrdinou titulu Warhammer 40 000: Inquisitor- Martyr: Prophecy. Některým z Vás možná přijde tento název povědomý a nebudou se mýlit, neboť původní Martyr vyšel již v roce 2018 a odnášel si vcelku průměrná nebo lehce nadprůměrná hodnocení. Ostatně sami jsme ho pro vás tehdy recenzovali .
K jakým změnám v rámci Prophecy došlo se dostanu později. Pro ty, kteří se s titulem ještě nesetkali v úvodu konstatuji, že jde o další čistokrevnou diablovku jen oblečenou do vesmírných kulis. Lore Warhammeru je nicméně velmi obsáhlý, a tak měli tvůrci ze studia NeocoreGames z čeho čerpat. Hlavní zápletka se točí okolo vesmírné lodi třídy pevnost / klášter (jestli mě něco na světě W40K baví, tak je to prolínání násilí a víry, ze kterého pak vznikají takovéhle šílenosti), která patřila heretickému inkvizitorovi Utheru Tiberiusovi a která byla roky považována za ztracenou a zničenou.
Je tedy v nejvyšším zájmu inkvizice ji prozkoumat a odhalit její tajemství ve jménu samotného božského císaře. Při nalodění ovšem zjistíte, že stejný úmysl mají i zástupci Chaosu či další vyvrhelové. Nebudu vás připravovat o překvapeni, co loď nakonec skrývá a jak to celé dopadne, ale bohužel musím říct, že v průběhu celého příběhu je chování jednotlivých postav předvídatelné a žádná nevybočí ze svojí škatulky, čemuž odpovídají častokrát nudné dialogy.
A co tedy Prophecy přiníší nového? Jde o samostatně hratelné rozšíření původní hry, jehož jediným úkolem je přivést do příběhu novou třídu inkvizitora a rozšířit story o pár dalších kapitol. Dalo by se říci, že Prophecy plní skoro stejnou úlohu jakou měla pro Diablo 3 jeho Eternal Collection, která přidávala mise z Reaper of Souls a zároveň přivedla hráče zpět do náruče milovaného Necromancera.
Ostatně i Prophecy, tak jak jsme ho dostali k vyzkoušení, obsahuje kompletní doposud vydaný obsah. Kromě originálního titulu dostanete právě i Prophecy, které příběhově na původní titul navazuje. Což jsem ovšem při svém testování špatně pochopil a pak bral některé věci ve hře, jako například posádku lodi, jako samozřejmost. Jaké bylo mé překvapení, kdy jsem si jako druhou postavu založil třídu Psykera a najednou koukal na úplně jinou hru. Až s postupem času jsem si uvědomil, že hraji v opačném pořadí a například členy posádky, které už jsem znal teprve získávám. No, co se dá dělat, snad příště.
Naopak se týče výběru postav, žádné velké překvapení se nekoná. V základu tu máme 3 typy inkvizitorů (Crusader, Assassin a Psyker), které můžeme znát už z původního Martyra. Pokud bych je měl pro lepší představu přirovnat k fantasy rolím y jiných RPG, tak je tu klasický bojovník, vrah a čaroděj. Každý má svůj speciální typ zbraní a s tím spojenou sadu útoků, včetně několika speciálních. Žádnou obří škálu možností ale nečekejte. Vyjma zbraní mají samozřejmě inkvizitoři i další gear, který se ovšem všude válí po tunách a povětšinou je spíše na překážku než k užitku. Ze začátku jste sice vděční za každý kus harampadí, které můžete sebrat, ale později už dáváte skoro vše sešrotovat a necháváte si jen top třídu, protože šuntu jsou všude takové tuny, že dát to do sběru, můžete se odebrat do důchodu.
Rozšíření Prophecy k původní trojici (respektive devítce, protože každá classa má ještě svoje tři podtřídy) přidává ještě člena kultu Adeptus Mechanicus, kteří postupně nahrazují části svých těl robotickými protějšky. Skvěle doplňuje původní sestavu, přičemž jeho hlavní výhodou je povolávání technických minionů, které lze postupně vylepšovat. Za tuto třídu nicméně tvůrci radí hrát až po dokončení původní hry, což jsem okázale ignoroval a později toho i litoval.
Nicméně hrálo se mi za něj výborně. Po vzoru Witch Doctora z Diabla jsem vyvolával své technické služebníky, sekeru později vyměnil za pušku, a zatímco mí miláčkové sekali a krájeli vesmírný hnus na ještě odpornější kousky, já se z dálky staral o přesně mířený support a silnější protivníky. Našemu mlýnku na maso tak nemohlo dlouho nic odolat, a i sebevětší kacíř časem poznal zničující sílu víry.
Nejvíce mě ale nakonec bavil Psyker. Já si na magii vždy potrpěl a jeho ohnivé tornádo bylo přesně to, co ve mně někde uvnitř rozezpívalo tu správnou notu a za podpory blesků vystřelujících z rukou a ohnivým kruhem na obranu jsem procházel místnost za místností. A s písní na rtech a modlitbou k císaři v srdci jsem je očišťoval od nehodných. Vcelku zajímavý byl ovšem vedlejší efekt vyvolání warpových anomálií při přílišném “kouzlení”, což můj postup sice trochu brzdilo, ale zase ne tak zásadně abych nenaplnil své posvátné cíle.
Obsahuje ve hře překvapivě dost. Platí ovšem pravidlo, že kvantita nutně neznamená i kvalitu, což se po čase zásadně projeví. Kromě základního příběhu totiž nabízí titul i vedlejší linky a velkou část vesmíru známého jako Caligari Sector. Ten je rozvrstven do tolika podsystémů a planet, že z toho až oči přecházejí a nabízí různé typy postranních misí, vytvořených speciálně za účelem levelování postavy.
Upřímně přiznávám, že jsem těchto misí moc nehrál a soustředil se spíše na příběh. I tak jsem ovšem si dokázal vypiplat svého fanatického inkvizitora na takovou úroveň, že jsem prošel příběhem hladce jak nůž máslem nebo spíše chainsword trupem démona. Kde to ovšem drhne je náplň samotných misí. Universum W40K je známé svou brutalitou, ale tady je de facto alphou a omegou hry. Ať už se jedná o záchrannou misi nebo je to hon za informacemi či likvidací konkrétního cíle, vždy má mise stejný průběh. Objev se na místě A, projdi hromadou místností a koridorů, vyhub legie a legie nepřátel, gratulujeme, mise je splněna. Samozřejmě poté co jste po kolena ve střevech a krvi nepřátel nesmíte zapomenout zachránit dotyčnou bytost nebo získat ony informace, ale to působí spíše už jen jako doplněk ke všemu tomu nekonečnému zabíjení, jež občas nabírá rozměrů genocidy.
A to jednoho přestane po pár misích bavit. Ony ty hordy nepřátel také nejsou po chvíli už moc originální a když se na vás valí pořád jedna a ta samá vesmírná chamraď, tak z toho člověk začne pomalu zívat. Občas se sice najde nějaké zpestření, jako například možnost využití bojového robota proti hordám nepřátel (v rámci Prophecy jsou mise zaměřené na rasu Tyranidů, které nelze popsat jinak než kopii Zergů ze Starcraftu, jen si neříkají Swarm, ale Hive a někteří z nich dokáží i používat i pušky). A proti takovému roji je pak radost bojového robota použít. Takových šancí bylo ovšem trestuhodně málo.
Na pomoc opakujícím se misím, nepřispěchají ani lokace, které ve mně často vyvolávaly pocit déjà vu. Ne snad, že by byly ošklivé, to naopak, jsou vyšperkované do nejmenší detailu a hezké. Jen jich není moc a opravdu jsem měl pocit, že se neustále vracím na místa, která už jsem viděl nespoštněkrát. Což v případě lokací na bitevní lodi dokonce byla pravda. Všude samé lebky, meče nebo jiné zbraně. A to ani nemluvím o různých hybridech všeho možného propojeného s elektronikou. Prostě klasický Warhammer 40 000, jen mohl být vývojářský tým trochu více originální nebo tvůrčí. Na jejich obranu, ale musím uznat, že v rámci svého řídícího centra můžete jisté stylistické úpravy provést, a i samotný inkvizitor může dostat styling dle poslední vyhlášky módní policie.
Koho by nicméně omrzela sólo hra, může se do hubení nepřátel dát společně s nějakým zapáleným spoluvěrcem a v multiplayer módu společně ve jménu božského císaře lidí očistit celý sektor od ničemných stvůr a heretiků. A pokud by ani to nestačilo k ukojení vaší touhy po krvi hříšníků, stále tu je možnost pvp režimu nebo online eventů, kterými vývojáři hráče stále zásobí v rámci sezón, opět po vzoru Diabla III.
Svět Warhammeru má rozhodně co nabídnout, což už nám mnohokrát dokázal. Proto je možná až škoda, že po tolika letech vydávají tvůrci místo plnohodnotného pokračování něco mezi DLC a jakýmsi přívěskem k původnímu titulu. Ten sice z technického hlediska šlape stejně dobře jako císařův trůn, ale i přes snahu oživení dějové linky se mu to daří sotva napůl a po čase padne Prophecy do bahna repetitivního hraní.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti NeocoreGames
