Good things come to those who wait, říká se. A někdy to je pravda, na tuhle hru jsme čekali dlouho a na její recenzi od naší redakce také. Série Baldur’s Gate, je mnohými považována za zachránce západních RPG z dob, kdy naše harddisky a žebříčky prodejnosti drtily realtime strategie a Jarda Jágrů ještě hrdě nosil vpředu business a vzadu párty. Pár nadšenců z Edmontonu bez větších zkušeností s vývojem her, vedených triem doktorů si ale řekla, že to tak nenechají a naservílo nám zážitek, ze kterého jsme se jen těžko vzpamatovali.
Výprava na Mečové pobřeží ze světa Forgotten Realms, přinesla to nejvěrnější zpracování D&D, jaké jsme do té doby mohli vidět, nádhernou grafiku v Infinity Enginu a především výtečný příběh plný hrdinství, magie a hlavně nezapomenutelných postav v čele Minscem a Jehirou. Jestli jednička byla úspěch, dvojka už byla úplný úlet, protože byla lepší v každém ohledu. Epičtější zápletka, nové oblasti k prozkoumávání, více hratelných povolání, lehce šílený antagonista Irenicus, no prostě lahůdka, která s léty neztrácí na kráse (v rámci mezí).
Nezkušenost vývojářů byla v tomto případě jednou z předností, protože nikdo v Bioware si nedokázal říct, že něco nejde a všichni chtěli vyrobit dílo, které překoná veškerá očekávání. A to je něco, co má staré dobré Bioware společné s vývojáři z Larianu, kteří nám přinesli díl třetí. Na tom se mimochodem mělo pracovat už dávno, ale vzhledem k problémům Interplaye z toho sešlo a Bioware nakonec šli pracovat na Neverwinter Nights pro Atari a následně na KotORu. Ale to už je dlouhá historie, pokud vás to zajímá, můžete si ji poslechnout v našem podcastu!
Larian měl na licenci na Baldur’s Gate zálusk už nějakou tu dobu, ale teprve po jeho posledních úspěších s Original Sin 1 a 2 mu jej všemocní držitelé práv z Wizards of the Coast přiřknuli. Tohle oznámení potěšilo snad každého a krátce poté se BG3 dobu pekl v early accessu, kde si jej mohli fanoušci vyzkoušet a komentovat až do zblbnutí. Není tedy překvapením, že tahle hra je neoddiskutovatelná pecka, což už jste věděli ještě předtím, než jste tenhle článek rozkliknuli a směle se může ucházet o cenu jedné z nejlepších her téhle dekády.
Od událostí druhého dílu a jeho datadisku uplynulo circa století. Pro běžné lidské smrtelníky tedy celý život, pro elfy, draky nebo jiné magické rasy jde však takřka jen o pouhé mrknutí. Po zplozeních boha Baala se slehla země a přečtěte si o nich tak maximálně v memoárech založených na policích zatuchlých knihoven. Ale to neznamená, že zmizelo nebezpeční a čas hrdinských či zatraceníhodných činů pominul. Právě naopak! Nad Mečovým poběžím se právě prolétá loď Mozkožroutů (aka Mind Flayers, ale mě ten český překlad baví), na kterou útočí rudí draci osedlaní válečníky Githyanki z Astrálních plání. A co čert nechtěl, na tom plavidle se nacházíte i vy a to v dost nevýhodné pozici vězně, který od Mozkožroutů zrovna dostal larvou do oka. A prognózou jest, že pokud se jí urychleně nezbavíte, stanete se jedním z nich. Fujky!
A kdo že to jste vy? Toť otázka, kterou byste v Milionáři dostat nechtěli. Anebo jo, protože možných správných odpovědí je nepočítaně. V zásadě ale máte dvě možnosti, buď si vytvoříte postavu dle svého gusta nebo si zahrajete za jeden z předpřipravených charakterů. Obě volby mají svá pro a proti. Pokud si vyberete jednu z postav od designérů, dostane se vám o něco zajímavějšího backstory. Všichni origin hrdinové mají nějaké to temné tejemstvíčko, takovou tu uleželou třešničku na dortu, která vypadá líp než dcera Heidi Klum v plavkách, ale taky se vám z ní možná pěkně zatočí hlava.
Máme tu elfího upíra Astariona, který může chodit na světle co se mu hrdlo ráčí, ovšem čas od času se potřebuje z cizího hrdla i zlehka napít. Čertice Karlach utekla svým pánům z pekla a pobyt na svobodě si náramně užívá. Jen se nesmí moc rozčílit, protože její nitro se dokáže rozžhavit do běla a zapálit všechno a všechny kolem sebe. Kouzelník Gale snídá magické itemy k svačině a třeba Dark Urge…no to jméno snad mluví za sebe.
Všechny origin postavy propracované do té největší hloubky a nenudí, ale kdyby vám to bylo málo a toužili jste po maximální svobodě, jděte do custom charakteru. Jedenáct ras, dvanáct povolání plus vaše fantazie, to jsou neomezené hranice tvořivosti. Připočítejte si podrasy a subclassy a postupné výběry perků a schopností s postupem hry a je jisté, že snad nikdo nemůže mít stejnou postavu jako kdokoliv další. Pokud se neřídíte nějakým pochybým návodem z internetu, který vám radí ideální kombinaci. Nic není špatně! Gnóm válečník má své uplatnění stejně jako půlork zloděj. Možná nebude úplně nejefektivnější, ale zábava to bude.
Sám jsem si v rámci roleplayingu chtěl vytvořit avatara Šumaře z Malazské knihy padlých. Trochu mi tu chyběla classa sapéra, ale člověk musí mít pod čepicí, takže jsem si vybral hraničáře s tím, že budu alespoň střílet výbušné šípy a vydal se vstříc nehezkému osudu. Ústřední zápletka s parazitem v mozku je jen bouřkou před megabouří, proti které je Sharknado 47 jen lehkým vánkem, co vám zpříjemní horký letní den.
Dle očekávání však nikdy nebudete osudu čelit o samotě, jestliže si to výslovně nepřejete. Na cestě si do party můžete přizvat celou řadu souputníků a to včetně origin postav, takže nemusíte být smutní, že přijdete o zajímavé zápletky a románky. Vztahy mezi postavami jsou jedním z pilířů série a třetí díl na to nezapomíná, spíš to posouvá o lígu dál. Emoce a interakce mezi členy party i NPC jsou propracované a uvěřitelné, za což patří dík jak scénáristům, tak dabérům, kteří předvedli výborné výkony, což je při počtu dialogů až k nevíře. Dojde i na setkání se starými známými z předešlých dílů aneb dávka nostalgie level 1000. Na nich se však Larian rozhodl příběh nestavět a jsou skvělým doplňkem nikoliv však základním kamenem.
Roztržky, vtipy, nenávist i intimita, to všechno má v BG3 místo. A je třeba říct, že tahle hra se sexu nebojí. Všechny postavy jsou nadržené jak sedmnáctiletí na výroční vesnické tancovačce, ale stejně jako tam, i v tomhle případě to dává smysl. Vzhledem k tomu, že máte v hlavě cizácké parazity, co vám kdykoliv můžou rozežrat mozek, proč si trochu neužít. Někdo k tomu bude potřebovat málo neb sex je pro ně jen aktivita, znamenající pěkně strávený večer, další mají mnohem větší očekávání a záleží na vašich rozhodnutích, jestli k něčemu dojde. Stejně jako všude jinde.
Larian se snažil, aby se BG3 přiblížilo stolním RPG, co to jen jde. Chtěli aby měl hráč pocit, že může dělat cokoliv ho napadne a dát mu k tomu co nejvíc příležitostí. A světe div se funguje to. Nikdy neexistuje jen jeden jediný způsob jak určitou situaci vyřešit, spíš je často možností tolik, že si ani nemůžete vybrat. Ze spousty soubojů se dá vykecat, stačí mít tu správnou personu, abyste protivníky přesvědčili, zastrašili nebo uplatili. Můžete jim číst myšlenky, uspat je a obejít nebo šikovně shodit ze skály. Zavraždit je zblízka, dálky anebo jim k nohám přinést výbušný sud a ten nechat vykonat svou práci. Můžete i překecat zvírata, aby na ně zaútočila na vás nebo si dát jen doušek lektvaru neviditelnosti.
A když už na bitku dojde, vždycky si ji užijete a nikdy nebude působit jen jako výplň jinak hluchého místa. Souboje jsou nově plně tahové narozdíl od pseudo realtime systému z předchozích dílů, což možná některé puristy naštve, ale není to na škodu. Jen by se hodilo, kdyby šlo pohyby zrychlit. Když máte proti soubě celou hordu nepřátel, můžete si občas odskočit pro pivo, než na vás dojde řada. Což je jediná výhrada, kterou mám. Všechny bitvy jsou skvěle navržené, můžete si vybrat nespočet postupů a kouzel, které použijete a všechny mají své výhody a nevýhody. V jedné z prvních větších bitek je třeba dobrý nápad potají s lukostřelci si vylézt na trámy nad bojištěm ještě než vřava vypukne. Máte odtud skvělý dohled a lepší palebnou pozici. Jenže taky může snadno někdo vylézt po žebříku za vámi a shodit vás dolů mezi natěšenou tlupu goblinů a pokazit vám pěkný den. A tak je to pořád.
Hodit na někoho kyselinu je super, ale problém nastane, když stejným místem budete potřebovat projít za pár kol vy. Mlha, ve které vás nepřátele nevidí je super, jenže vy z ní střílíte taky pěkně napytel. A podobných případů bych tu mohl vypsat ještě několik odstavců, ale lepší bude si to zahrát. Co také jiného napsat u titulu, který když člověk hraje poprvé tak už se těší, jak to rozjede znova. Kde každý úspěšný i neúspěšný hod virtuální kostkou otevírá i zavírá mnohá vrátka, která možná vedou do ještě zábavnější dimenze. Někdy je zkrátka lepší, po neúspěchu neoadovat a počkat si, co pro vás scénáristé připravili a bavit se tím.
Což budete dělat celou dobu, co tenhle titul budete mít puštěný. Baldur’s Gate 3 totiž dopadl lépe, než jsme kdy mohli čekat. Čarodějové z pobřeží se báli značku předat dál, aby kultovní série neskončila neslavně, jak se to stává častěji, než by nám bylo po chuti, ale tady kápli na zlatou žílu. Dobrodružství, které vydrží dlouhé desítky hodin je prošpikované výtečně udělanými questy, kdy i ten nejobyčejnější úkol může nakonec zabrat několik hodin a mít nečekané rozuzlení. Díky tomu vás bude bavit sedět nad klávesnicí od rána do večera koukat se na ty postavičky běhající po roztodivném světě plném magie, emocí a dobrodružství. A jakmile se dostanete ke konci, budete přemýšlet nad tím, jak si tu hru zahrajete znovu. A jestli tohle není důkaz, že se jedná o instantní kultovku, tak nevím.
