Po delším odstupu se na PlayStation 5 dostává zřejmě jedna z nejbizarnějších her jaké lidské oko kdy spatřilo na jakémkoliv monitoru. Pokud jste snad minuli loni naši PC recenzi, můžete si ji do hloubky nastudovat zde, já dnes dám průchod spíše svým dojmům něž hlubšímu popisu titulu.
Že je hra silně inspirována tvůrcem Aliena H. R. Gigerem jsem věděl. O inspiraci polského výtvarníka Zdzisława Beksińského jsem neměl ani tušení a upřímně ani jeho osobně jsem dosud neznal. Což na zážitku nijak neubíralo. První co musím vypíchnout jako plus je česká lokalizace, kterou herní vás menu přivítá. Zprvu jsem se podivil, že tvůrci ze Srbska mysleli na hráče v ČR, kteří rozhodně nejsou jednou z dominantních sil na trhu a dali si tu práci počeštit pro nás svoji prvotinu. V průběhu hraní jsem však pochopil, že menu je vlastně jediný text, na který narazíte, takže jim to tolik práce zase nedalo. Ale i tak tu snahu cením. A teď už pojďme k samotnému zážitku.
Příběh mi přišel podán ještě horším způsobem než v rámci Dark Souls a to už je co říci, protože tam se o žádném vyprávění také skoro mluvit nedá a vše si musíte nějak pospojovat. V případě Scorn ovšem není ani co. Proberete se jako jakási humanoidní troska na zvláštní planetě, kde spadnete do díry a objevíte skoro opuštěný komplex kterým procházíte, řešíte hádanky, občas popoběhnete, občas něco zastřelíte a najednou je konec. Žádný vypravěč, žádný text, žádná dějová linka, nic. Vše je čistě na Vaší fantazii.
Tu podněcuje okolní prostředí. Jestli na mě Scorn něčím opravdu zapůsobil, tak je to vizuální stránka, která vypadá prostě fantasticky. Opravdu jsem měl každou chvíli pocit, že za rohem vyjde jeden z inženýrů nebo po stěně přileze samotný vetřelec. Tenhle pocit se však často mísil s pocitem odporu a hnusu, což pouze svědčí o tom, že tvůrci odvedli dobrou práci. Asi jako když nesnášíte herce z Game of Thrones, kteří hráli Joffreyho a Ramsayho a přitom to můžou být vcelku fajn hoši, stejně jako může být milou dámou Imelda Staunton, která hrála Dolores Umbridgeovou v Harrym Potterovi. Za příběh a vyprávění palec dolů, ale za provedení a atmosféru rozhodně palec hore.
Z celé hry jsem měl pocit, jako by se snažila skrz vizuál podat nějaké hlubší spojení mezi utrpením a rozkoší, smrtí a zrozením a s postupujícím průchodem Scornem jsem si přišel jako Dante při průchodu peklem. Z hnusu do světla i když značně zakaleného. Pokud se chcete připravit na hraní téhle záležitosti, rozhodně doporučuji zkouknout první díl legendárního Hellraisera a pak pochopíte jaké pocity jsem při průchodu hrou měl. Kdo jiný by mohl začít pocit štěstí a slasti při občasném usekávání a lámání končetin než Pinhead.
A právě to je jedna z prvních věcí, které mě ve hře čekali. Po úvodním průchodu několika místnostmi jsem narazil na první puzzle jejichž účelem bylo získat deformovaného nebožáka v jakési kukle, kterého jsem musel provést řadou evidentně bolestivých procedur jen za účelem získání pomocné ruky pro otevření dveří. Zdali to bude doslova nebo jen obrazně bude jen na vás. Mohu však prozradit, že za oba způsoby je jiná trofej a pro platinku potřebujete samozřejmě obě. Po zhlédnutí obou osudů oběti však musím říci, že i smrt může být někdy milosrdnější cesta.
Jakkoliv jsem byl tímto úvodem zhnusen musím naneštěstí konstatovat, že setkání s tímto humanoidem byl jeden z mála zapamatovatelných okamžiků celé hry. Druhým je pak setkání s parazitem za kterého zřejmě v první části při zpětném ohlédnutí hrajete. Ne, nejedná se o spoiler, ale pouhou domněnku, protože hra opravdu nic nevysvětlí. Parazit vyjma občasného ubrání života slouží jako nositel základní zbraně, kterou je buď hermetické kladivo nebo penetrační pistole, záleží na vašem úhlu pohledu. Vzhledem k tomu, že díky ní otevíráte vrata zásunem do ovládacího panelu připomínajícího jiný dobře známý otvor, načež zbraň začne přírazy posouvat ovládání uvnitř za mě jasně vyhrává penetrační pistole. To se ostatně hodí i k celému podání hry, kde i zrození má zřejmě svůj význam.
Kromě základní zbraně je k dispozici i varianta suplující klasickou pušku, brokovnici a granátomet. Nejbizarnější je v tomto ohledu asi brokárna, jejíž náboje ve mně evokovaly varlata.. Léčení zajistí kříženec klíštěte a kraba jehož krví nasáklé nožičky si vymačkáte do žíly. Vskutku rozkošné. Bohužel i přes slušný arzenál není moc místa pro jeho využití. Scorn totiž není akční hra, ale spíše bizarnější verze Thalos Principle, která občas nabídne možnost si vystřelit po některé z odporných kreatur (celkem 5 typů) ovšem za předpokladu, že budete mít zrovna náboje, jimiž hra šetří. V kombinaci s minimem lékárniček a brutální silou monster šlo vcelku o nehezký koktejl, který jinak obsahově nezajímavou hru (chvílemi až zbytečně) natahoval.
Nebýt těchto náhodných setkání s potvorami, kterých hlavně v poslední sekci přibývá (i když myslím, že celkově jich je za cca 9 hodin průchodu maximálně 15), neměl by titul prakticky čím čas vyplnit. Většinu času totiž tvoří prosté chození z místa na místo, hledání klíčů, a průchod biotechnologickými chodbami v podzemí, s postupným pronikáním do vyšších pater (setkání s trpící uvězněnou bytostí v konečné části hry pro mě bylo po masakru humanoida na začátku nejsilnějším zážitkem), vrcholícím navštěvou chrámu zrození či jak stavbu nazvat. Zde se navíc dočkáte konečně pořádného souboje a to hned ve třech kolech. Bohužel po této nejakčnější části už stačí jen vyřešit malý zádrhel a po pár dalších minutách chůze, která je navíc schválně zpomalená až na hranici únosnosti, nastává konec. O jeho smyslu se můžete opět pouze domýšlet. Ve mně do dohrání zbylo jedno velké WTF podložené asi milionem otázek. Jako správní lovci trofejí si pak dáte hru od začátku, proběhnete si za cca 15 minut úvod pro získání druhé trofeje za osud humanoida a cink, platinka je doma (moje měla číslo 50, až mi bylo skoro líto, že zrovna za tuhle hru).
Na Scorn jsem se těšil, protože jsem čekal Thalos Principle míchnutý s Doomem v novém prostředí za zvuků rockové a metalové hudby, kdy budu stěny záhadného komplexu barvit krví roztodivných nepřátel. Zřejmě jsem špatně pochopil plány vývojářů a má očekávání byla příliš velká, protože jsem ve finále místo akční řežby dostal vcelku poklidnou prohlídku muzeem vizuálního gore porna, při jehož průchodu mi v různých intervalech a intenzitách vibroval dual sense, případně se lehce vzpouzel adaptivní trigger při palbě. Kdyby měla hra po vzoru Thalose chytlavější hudbu a alespoň sem tam nějakou tabulku s historií místa pro lepší pochopení civilizace, která zde žila, stála by určitě za zapamatování. Takhle se ovšem jedná o jednorázový bizarní i když vizuálně výborně zpracovaný výlet, určený úzkému okruhu hráčů.
Za poskytnutí hry děkujeme společnosti Ebb Software
