Je tomu už dáno, kdy se dalo pár chytrých hlav dohromady a stvořilo nového hrdinu. Hrdinu, který měl přinést naději, prosperitu a hlavně hráče. Psal se rok 1986, kdy vývojář Kotaro Hayashida, který vstoupil do služeb studia Sega, stvořil svoji pravděpodobně nejznámější postavu Alexe Kidda.
Alex měl být odpovědí na do dnešních dní legendárního údržbáře Maria konkurenčního studia Nintendo, alespoň takový byl původně plán, když se poprvé objevil ve hře Alex Kidd in Miracle World. Her ve kterých hraje nějakou roli vyšlo doposud sedm, přičemž hlavní zaměření bylo v minulosti na systémy Sega Master system a Sega Genesis. Jako příklad uvedu titul Alex Kidd in the Enchanted Castle, která přímo navazuje na Alexovu prvotinu.
Bohužel pro našeho hrdinu, ale Sega záhy (rok 1990) představila silnější charakter a to nejznámějšího ježka na světě, samotného Sonica. Nezbývalo tak nic jiného než sbalit kufry a zmizet v propadlišti dějin. Tak jako nemrtvý Ctulhu čeká a sní a bájný Fénix vždy povstane ze svého popela, i polozapomenutý Kidd znovu vyplaval z hlubin času a dává o sobě znovu vědět. Navíc je slovy zlého krále ze Zlatovlásky mladší a hezčí. Celkový facelift si vzalo na paškál studio Jankenteam společně se studiem Merge Games, které je zároveň i vydavatelem hry.
A o co se tedy vlastně jedná? Alex je chlapec na planetě Arians, kde žije na hoře Eternal se svým mistrem a učí se tajemnému bojovému umění. Doposud děj připomíná kterýkoliv ze starých karate filmů. V těch se ovšem nebozí civilisté nemění v kámen. Udatný mládenec se tak musí vydat na cestu za účelem vyprostit celé království Radaxian ze spárů ďábelského Jankena Velikého.
Nejnovější příběh je vlastně remakem původní hry s drobnými úpravami, ale víceméně věrný předloze. Jedná se tedy o klasickou plošinovku z osmdesátek, kterých kromě Sonica a Maria známe zajisté více. Oproti ježkově rychlosti a instalatérovým vyztuženým podrážkám má náš bojovník jako svoji hlavní zbraň svoje pěsti. A nebojí se je použít.
Ostatně na cestě se má vskutku co ohánět. Po vzoru svých vrstevníků totiž trpí hra malým, ale podstatným neduhem. Jak říká zlaté pravidlo, třikrát a dost, tedy máš tři životy a pak bídně zhyň. Sám pamatuji časy, kdy jsem na různých kopiích Segy hrával „kazetkové“ hry a bylo normální, když hrdina měl třeba jen 5 životů a pak umřel. V dnešní době je to nicméně poněkud nekomfortní zvláště v okamžiku, kdy hrdinovi stačí se jen dotknout nepřítele a život je pryč. Navíc vás to hodí do poslední části, kde se hra jako uložila. Nevrátíte se tak na úplný začátek levelu, ale třeba jen na předchozí obrazovku.
Abych vývojářům jen nekřivdil, musím podotknout, že počítali s variantou, že někteří z nás, ač kovaní souls hrami, budeme při pokořování jejich počinu propadat hysterii a zoufalství. Vložili proto do nastavení možnost, po jejímž zaškrtnutí má postava nekonečno životů. Sice umíráte pořád dál, ale aspoň to není definitivní. Osobně přiznávám, že jsem hru prošel jen díky téhle možnosti a konzole i ovladač se obešly bez újmy.
Toliko k samotné obtížnosti. Po grafické stránce je hra ovšem úplně o něčem jiném. Po prvním zapnutí jsem se nemohl zbavit dojmu neskutečné nostalgie. Přišlo mi jako bych se znovu stal dítětem a hrál Adventure Island na NESu s lepší grafikou, jak barevně to lahodilo oku. Oproti původní verzi Miracle World udělal nesporný pokrok. Chlapec sice připomíná díky velkým uším a vlajícímu plášti opičku s ocáskem, ale roztomilou opičku s ocáskem.
Při putování pro království je třeba projít několika levely, kterých sice není moc, ale nesmíme zase zapomenout, že se jedná původně o hru z dob, kdy někteří z nás ještě zdaleka nebyli na světě. I tak se hra snaží být originální a nekopírovat moc prostředí. Ne vždy se jí to sice daří, ale jak říkám přičetl bych toto možnostem tehdejších programátorů a snaze ponechat co nejvíce autentický zážitek. Při putování se tak podíváte pod vodu, do lesa, do pouště, a nebo do nitra sopky. Zapomenout nesmíme ani na interiéry hradů.
Aby všechna tahle plocha ale nezela prázdnotou jsou k dispozici samozřejmě i nepřátelé připraveni padnout jedinou ranou jedné z Alexových vytrénovaných pěstí nebo tedy skoro všichni. Vtipné na těchto starých hrách je, že oproti moderní UI, která netouží po ničem jiném než vašeho avatara zadupat do země nebo jinak definitivně ukončit jeho existenci, potvůrkám ze starých časů jste vlastně úplně buřt.
Příkladem, nechť je hned první level Mount Eternal. Zatímco po ní skáčete dolů, potkáváte eskadry líně se vznášejících draků po obloze. Prostě jen létají sem a tam, nejeví sebemenší zájem. Navíc se u toho tváří neskutečně znuděně. Pokud máte dobré srdce, okolo draků proskáčete a necháte je v klidu jejich flegmatickým životům. Pokud ve vaší duši sídlí bestie, nenecháte jediného nebohého ohnivce máchat křídly ani o vteřinu déle. Ne všichni jsou ovšem tací. Zatímco obyčejná fauna a flóra dělá co může, aby šla hráči z cesty a vojáci na hradech střílí tupě pořád z děla jako by měli nekonečno munice, bossové jsou už o něco chytřejší.
Respektive musí být, když jim přímo vlezete do zelí, resp. doupěte. V celém světě se najde bohužel jenom pár bossů, přičemž se někteří z nich opakují, ale co je nejvíce zajímavé je jejich soubojový systém. Zatímco vše co vám přijde do cesty odklízíte pěstmi jako hrablo sníh, s šéfíky si musíte zahrát poctivé JAN KEN PON. Že nevíte co to je? Tak se posaďte a něčeho se chytněte. Tyhle veliké válečníky totiž musíte porazit ve hře kámen, nůžky, papír. Když jsem to viděl poprvé, nevěděl jsem, jestli si mám nejdříve sebrat oči ze země nebo se od srdce rozesmát.
Souboje probíhají tak, že nad Alexem se objeví bublina, kde si vyberete, kterou ze tří variant tedy volíte. Následuje scéna kde skupina asi dětí nadšeně křičí JAN KEN PON, za barevného doprovodu vyřknutých slov na obrazovce a poté se zobrazí výsledek zápasu. Hraje se na dvě vítězná kola. Celou absurdnost situace dotváří fakt, že tři Jankenovi velitelé se kterými postupně hrajete mají hlavu ve tvaru ruky znázorňující jeden ze symbolů. Kapitán znázorňující nůžky tak s prsty ve vítězném gestu V připomíná docela slušně hlemýždě bez ulity. Proč se navíc dostaneme složením prvních dvou slov ke jménu hlavního padoucha se neodvažuji už vůbec hádat. Někteří bossové na druhou stranu jsou ze staré školy a prostě si to s Vámi rozdají rovnou pomocí zbraní.
Tím se dostávám k další části hry, kterou je inventář. Při putování se totiž dají sbírá nejen peníze potřebné pro nákupy itemů, ale i speciální předměty, které dávají během hry nesmírnou výhodu. Po sebrání magické koule například vidíte kterou z variant kámen, nůžky, papír si boss vybral a můžete tak rychle a relativně v klidu zareagovat a zvolit zničující protiútok. Aby na to vše ale nebyl Alex sám, je po království rozmístěno pár NPC snažících se nějak pomoct. Nejužitečnější je bezesporu majitel obchodu, kde je možnost si dokoupit jeden z náhodných předmětů. Těch je na výběr několik od prstenu střílejícího magické koule na dálku přes motorku a létající hůl až po vrtulník s raketami nebo životy. Neptejte se mě co ve fantasy světě dělá vedle létající hole vrtulník. Prostě tam je.
Poněkud frustrující je skutečnost, že některé předměty zmizí po jednom použití, jiné po čase používání a všechny po ztrátě života, pokud jste je již jednou aktivovali. Osobně jsem se nejvíce radoval, když jsem mohl koupit střílející prsten. Ten je možné najít i v bedničkách s otazníkem rozesetými po světě. Avšak slyšte varování zbloudilí dobrodruzi. Otazník přináší stejnou měrou vítězství jakož i smrt. Může se totiž stát, že po rozbití bedýnky se zjeví smrtka, která nebohého poutníka začne nahánět po celé obrazovce. dokud jí neuteče do jiné. Tuhle inkarnaci smrti, kterou jsem si osobně překřtil na nemrtvého pasáčka, protože je celá v hnědé robě s pastýřskou holí, jsem nesnášel ze všech nejvíc. V okamžicích, kdy mi zbýval poslední život a místo potřebného prstenu se zjeví pasáček mi bylo do pláče.
To mi bylo ostatně u hry několikrát a nejvíce skoro na samém konci. Hra není jinak dlouhá. K jejímu průchodu potřebujete lehce přes hodinu času, abyste pár místností před koncem narazili na podvodní místnost plnou ostrých oštěpů. Dotknout se samozřejmě nelze a proklikat se na ovladači skrz je skill na úrovni bohů. Ačkoliv chápu původní obtížnost hry, přišlo mi tohle už úplně mimo mísu a beru to jako zbytečnost, která může hru mnoha hráčům zbytečně znechutit.
Než se pustím do finálního hodnocení vrátil bych se ještě ke třem drobným věcem. První z nich je možnost přepnutí do původního osmdesátkové grafiky. Pokud Vás pohltí nostalgie, stačí zmáčknout R2 a máte zpět původního Alexe v celého jeho osmdesátkové děsivosti. Věřím, že některé z hráčů to zajisté potěší. Druhá věc je detailnost levelů. Jak říká klasik, ďábel se skrývá v detailech. Všímejte si proto prosím výrazů některých nepřátel. Osobně jsem si zamiloval ohníčky vyskakující vysmáté z nitra sopky, aby nabraly smutný výraz, když začaly padat zpět. A do třetice výtka, která směřuje k samotnému začátku hry. Když jsem totiž hru pustil poprvé, s hrůzou jsem koukal na japonské znaky místo anglických slovíček. Jen díky neskutečnému štěstí jsem posléze našel nastavení a přepnul hru do anglického jazyka. O tom, že jsem poté děkoval Neptunovi, že jsem něco nezmáčkl špatně a nevypustil na svět Godzillu snad ani není třeba mluvit.
Pro úplnost ještě dodám, že hra nabízí kromě brutálně obtížně kampaně ještě dva módy zpřístupněné po dohrání hry. První odemyká nezměněnou původní hru. Druhý navazující souboje s bossy, které se odehrávají před diváky na jevišti v divadle.
Na závěr mohu už jen říct to, že Alex Kidd se snaží jet na moderní vlně remaků starších her, která neminula ani klasiky jako Kačeří příběhy, Lvího krále nebo Aladina. Na rozdíl od nich, ale Alex nemá za sebou takové universum, které by znal celý svět a o který by se mohl po letech opřít. Oproti těmto klasikám navíc postrádá i možnost zpětného přetočení alespoň o pár vteřin zpět a neudělat stejnou chybu znovu, což také poněkud otupilo ostří obtížnosti. Navíc kromě kačerů, kteří vyšli samostatně, ostatní hry vycházely v párech, a i když byly ceny jejich remaků obrovské, daly se ospravedlnit. To Alex sám o sobě bohužel nemůže ani s původní hrou jako přidanou hodnotou. Navíc v situaci, kdy vzhledem k obtížnosti hry se nemusí někomu ji podařit ani dohrát a zůstat frustrovaně před branou finále. Posledním hřebíčkem do rakve je navíc fakt, že ačkoliv hra vychází i na nejmodernějších platformách, nevyužívá z jejich technických možností vůbec nic. Alex tak sice vyplaval z hlubin času, ale obávám se, že jeho nádech nebude mít dlouhého trvání než se znovu odebere ke králi hlubiny.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Merge Games
