Miasma Chronicles je třetím tahovým RPG od studia The Bearded Ladies, po relativně dobré hře Mutant Year Zero: Road to Eden a její o rok mladším a ani zdaleka ne tak povedeném následovníku Corruption 2029. Na vývoj Miasmy bylo času dost a v mnoha ohledech tak vypadá. Pár věcí se povedlo, ale hra, která na Steamu vyšla 23. května, není bez svých přešlapů.
Apokalypsa jako ze škatulky, kterou v této hře způsobila jakási Miasma, která požírá okolní svět. Navíc ho zaplavuje zmutovanými monstry, které unáší poslední zbytky lidí, do kterých kladou vajíčka a rozšiřují tak svoje řady. Protagonista Elvis, jehož máma zmizela za bariérou Miasmy, a jejíž nalezení celý příběh nakopne, je doprovázený nerozlučným (doslova) robotickým společníkem Diggsem. Náboj mezi těmi dvěma je spíš bratrský a poslouchat jejich hašteření mě kolikrát odpálilo zpátky do dětství. Diggs je typický černošský parťák ze všech devadesátkových akčňáků, a jeho hlášky, byť někdy ne úplně na místě, připomínají časy, kdy svět býval jednodušší a nikdo se nevěšel za to, že něco jako stereotyp existuje z určitého důvodu. Díky nálezům pozůstatků Miasmou zničené civilizace zjišťujete, co se se světem stalo, a líbí se mi, že to není nutně čtenářský kroužek, ale u záznamů v deníku se dá pustit i audio verze.
Elvis hledá svou mámu, zavřenou za zdí z Miasmy. K tomu má kromě Diggse i kouzelnou rukavici schopnou víry Miasmy absorbovat a tak se posílit. Časem se k dvojici protagonistů může přidat jeden aktivní společník, jež jsou na výběr celkem tři, ani jednoho člena hlavního dua posadit na lavičku nemůžete. Základnou vám ze začátku je město, ve kterém jste vyrostli, a kde zjistíte vše o své minulosti. Sem se chodíte zotavit, nakoupit a připomenout si, že na vás leží osud celého světa. Upřímně to není nic světoborného, ale díky střípkům, co po světě nacházíte, to není až tak povrchní, jak by mohlo být. Dabing postav je v rukou zkušených herců, i když ke konci hry se některé hlášky, zejména v boji, neustále opakují, a je škoda, že jich nevymysleli víc. Suma sumárum, přijdete do nové lokace, obejdete, co se dá, posbíráte, co svítí, osekáte potulující se nepřátele, napřímo vyzvete ty, kteří tam zbydou, spustí se ukázka, jede se dál.
Souboj v Miasma chronicles probíhá tahově, což je za mě super volba, zvlášť když se chci v klidu vypláznout na gauč s ovladačem, kterým se hra v mnoha aspektech ovládá líp než na klávesnici s myší. Celkové zpracování souboje se mi líbí, máte dvě akce, pohyb, střelbu, přebití, hození věcí z inventáře (od healu po granát), plus nějaké speciálky, co získáváte za level up. Jako první hraje vaše parta, pak nepřátelé. Po čase se dá dobře odhadnout, jaká strategie bude nejlepší a co budou nepřátelé dělat, nicméně příležitostný zbloudilý krit vám může strategií dost zamíchat. Boj jako takový je podle mě zvládnutý dobře, líbí se mi systém krytí a různé schopnosti a vzácnost vrhacích pomůcek z každého setkání dělá poměrně příjemnou výzvu. Na nejvyšší obtížnost se mezi souboji dokonce ani neléčíte, takže kdo si chce dát extra roleplay, má tu možnost. Kouzelné schopnosti rukavice jsou minimálně ze začátku nic moc, o čem by se daly skládat básně, ale s jistými vylepšeními už se i s nimi dá pracovat, nicméně tak, jak jsem se těšil na nějaký „full mage“ build, jsem se rychle probral zpátky do reality.
Hádanky jsou v podobě číselných zámků, pro které musíte najít tu správnou kombinaci. A ani zdaleka nečekejte, že prostě najdete papírek s číslem, které sem naťukáte a hotovo. Bude potřeba pečlivě točit kamerou a mít oči na stopkách, pokud se chcete k té lákavé fialově svítící bedně dostat. U některých jsem se sice dost vytočil, protože nejsou z nejjasnějších, ale rozhodl jsem se věřit, že to byl záměr vývojářů a taky mi nemusí jít všechno hned.
Systém schopností a rozdělování bodů po získání úrovně je dost chudý a chybí mi v něm nějaké pořádně specializované zaměření. A na to, že Diggs má být něco jako tank, padá jak zralá hruška, takže se stejně nevyplatí do toho ty body investovat, možná na lehčí obtížnost, kde se po vyhraném souboji doléčíte do maxima nebo alespoň 50 % hp, tak to dává smysl, ale jinak je lepší držet se v bezpečné vzdálenosti. Když jsem u té obtížnosti, tady jsou na výběr hned dva druhy. Jednak typicky od lehčí po těžší, kdy se mění právě doplňování zdraví po boji, kolik mají nepřátelé životů a jaké dávají šlupky, ale taky, že se mezi souboji třeba neresetují cooldowny schopností, což je přinejmenším zajímavá, ale spíš zvláštní volba. V poslední době přibyl taky Iron man, tedy obtížnost bez manuálního ukládání s autosavem po každém tahu v boji a nemožností postavy během poje oživit. To ale nebylo nic pro mě, když jsem chtěl v rámci recenze projít co nejdál a pokud možno rychle. Další, co vám hra dá na výběr, jsou taktické módy, kdy v jednom máte neměnnou šanci na zásah na otevřeném poli či za barikádou, garantovaný zásah při střelbě ze zálohy, a vzdálenost nehraje roli, v tom druhém můžete minout skoro i z metru.
Nutno ale dodat, že schopnosti je možné kdykoliv a zadarmo měnit, takže pokud se vám nelíbí, co jste jsi vzali, nebo máte teprve dva body ze tří na silné vylepšení, můžete je dát prozatím do něčeho slabšího, a hned, jakmile dosáhnete další úrovně, to švihnete tam, kam jste chtěli. Experimentovat se zbraněmi, módy, schopnostmi a vybavením nic nestojí a častokrát napoprvé netrefíte tu nejlepší kombinaci. Naštěstí se to dá lehce napravit, a to je velké plus, žádný drahý respec ani crafting systém.
Mechanika plížení je dost jednoduchá, protože vidíte, kam až který nepřítel dohlédne, a pak taky to, koho jeho smrt upozorní na to, že jste tam. Protože od začátku docela dlouhou dobu máte jenom jednu pušku s tlumičem, strávíte šílenou spoustu času s jednou jedinou postavou, zatímco zbytek družiny bude strategicky schovaný, až vám neprocne krit a spustí se normální bitka. Hra naštěstí automaticky ukládá po každém zabití ze zálohy, takže pokud vám osekání jednoho dvou nepřátel nestačilo, můžete to zkusit ještě víc. V přepadávání nepřátel vám pomáhají na světové poměry dost předražené prázdné skleněné lahve, kterými odlákáváte členy skupiny tak, aby jejich smrt neupozornila kolegy. Jinak cenová politika ve světě miasmy není tak hrozná, hlavním platidlem jsou kousky plastu, která já osobně utrácel hlavně za granáty všeho druhu, protože byly v bitkách rozhodující.
Hra mi běžela v pohodě bez výpadků a nesekala se. Většina oblastí není přeplácaná zbytečnostmi a cesta z A do B je docela jasně daná, jedna dvě odbočky pro nějaký ten extra loot, a jinak nic, kvůli čemu by se mi uvařil stroj. Ovládání je plně integrované na ovladač, na který jsem si dokonale hned zvykl a hru jako takovou zvládal úplně v pohodě a intuitivně. Prostředí, ve kterém se většinu času pohybujete, vypadá správně apokalypticky, a je doprovázené vhodně zvolenou hudbou, v těchto ohledech nemám moc, co bych vytkl ani dodal.
Miasma Chronicles je zajímavá a dobře zvládnutá hra, která podle mě nijak nevybočuje z řady, aby se zapsala do historie, ale jistě potěší všechny fanoušky žánru. Zasazení je hodně generické a apokalypsou to všude kolem začíná překypovat. Protagonisté jsou sympatičtí, byť trochu stereotypní a někdy dětinští. Hratelnost výborná i na ovladači, tahový souboj zvolen správně, byť některé boje až moc spoléhají na plížení, takže kdo tomuto stylu nefandí a raději se vrhá po hlavě (nikoli bezhlavě) do boje, možná nebude úplně nadšený. Distribuce sklil pointů by chtěla trochu dotáhnout a rozrůznit, nicméně to hlavní, a to je alespoň základní specializace postav, tu je. Celkově je hra jednoduše dobrá.
