Máme tu nový rok, ale je potřeba se ohlédnout ještě na nějaké ty restíky z loňska a jedním z nich jsou i Lords of the Fallen. Pokud máte pocit, že jste název již kdysi slyšeli, tak vás paměť neklame a vzpomínáte na “první díl” tohoto kousku z roku 2014 od studia Deck 13 jako odpověď na Dark Souls 2. Titul si nicméně odnesl dosti průměrná až lehce podprůměrná hodnocení a tak se již pokračování nedočkal narozdíl od dřívějšího počinu studia The Surge.
Iniciativy se tak po letech chopilo polské studio CI Games, které doručilo titul, který je pokračováním a zároveň remakem. Kostra příběhu zůstala stejná. Temný bůh Adyr se znovu probouzí a společně s ním zaplavují monstra, která je třeba zlikvidovat a boha zase poslat zpět do astrálních sfér. Ve stínech však číhá ještě strašlivější hrozba. Po vzoru asi všech souls like her si i v lordech vyberete jednoho němého hrdinu, respektivé classu, která sice určí počáteční staty, ale co z ní uděláte potom bude už jen na vás. Jen dopředu ale musím upozornit, že hru je potřeba dohrát minimálně třikrát a vždy se stejnou postavou, takže zapomeňte, že si to zkusíte za více hrdinů pokud jste lovci trofejí a chcete platinku. A aby toho nebylo málo další classy se odemknou za splněné vedlejší úkoly.
Ať už zvolíte kohokoliv, bude mít náš nový nemluvka kromě specifické výbavy pro svoji třídu s ostatními společnou jednu věc, kterou je kouzelná lampa. Novinka, která je alfou a omegou téhle hry, ale o tom až později. Pár souls like her jsem už dokončil a musím říci, že až na maličkosti jsou LotF opravdu klasickou soulsovkou, takže po chvíli oťukávání budete mít v prstech stejný pocit, jako Theoden, když znovu uchopil jílec svého meče. Což ostatně uděláte i vy, protože po prvních pár prvních minutách vyskočí první boss na rozcvičku. Staří pardálové ho seřežou na první dobrou a ostatní na druhý nebo třetí pokus také, abyste se následně setkali se zřejmě největší nemesis této hry. Dámy a pánové, bohyně Kálí byla jeho matkou a Ústa Sauronova otcem. Miluje lampy a létá na okřídlené tříhlavé bestii, kterou by chtěl rajtovat každý Nazgul. Jedinečný a neporazitelný Liiiiightreeeeaaaapeeeeerrrrrrr. Tenhle čtyřruký parchant, který se hlásí v každé bitvě slovy “Give Me the Lamp” je po démonickém bohu Adyrovi zřejmě nejikoničtější nemesis hry, jehož jediným účelem je ukořistit hrdinovi lampu. Přitom samozřejmě umřete, pokud nejste fakt experti a nedáte ho už v prvotních fázích hry.
Musím říct, že když jsem Lightreapera potkal poprvé, byl jsem zděšený a říkal si, že jestli je tohle klasický boss tak to nemám šanci dohrát. Naštěstí se ukázalo, že nás těch tanečků čeká trochu více a mohl jsem tak dál objevovat krásy zdejších světů. A říkám schválně světů, protože asi nejhlavnější novinkou je rozdělení hry na svět živých a mrtvých, přičemž do hnilobného zásvětí plného různých druhů mozkomorů se dostanete dobrovolně právě díky lampě. Nedobrovolně pak v případě, že vás tam zatáhne některý z nepřátel, kteří Umbral world obývají nebo pokud zemřete. Smrtí však nic nekončí a máte “druhý život” ve kterém procházíte podsvětím dokud nenarazíte na sošku, která vás vrátí zpět mezi živé nebo respawn point.
Rozdělení tu ovšem není jen na okrasu. Zčásti je tu i kvůli příběhu a některým postavám a bossům a zčásti i pro možnost průchodu lokacemi. Kde například jako živí narazíte na rozbořený most, najdete jako “mrtví” doplněnou stavbu o lávku z kostí. Jinde zase překáží keř, který na “druhé straně” není a tak podobně. V underworldu navíc sbíráte stigmata, což jsou ozvěny mrtvých, které můžete díky lampě přehrát a vidět znovu události, které se v daném místě staly. Pokud si dobře pamatuji byla podobná echa již v Tom Clancy´s Division. Dohromady jich je myslím 62 a jsou rozesety od počátku do konce hry, kdy některé dokreslují vcelku zásadně příběhy postav z vedlejších questů. Jejich sbírání rozhodně doporučuji, protože kromě “zážitku” získáte i Umbral scouring což jsou takové modré krevety za které si kupujete vybavení a kouzla získaná po porážce bossů.
Ti jsou samozřejmě největším lákadlem jak tomu u tohoto typu her bývá a musím říci, že jsem byl spokojen. Pamatuji si, že v případě Bloodbornu mi později připadali všichni na stejné brdo, samé chlupy a klouby a jedna obrovská tlama. Tady jsou ovšem dosti rozdílní, což se bohužel nedá říct o protivnících, které potkáváte cestou. Narozdíl od Dark Souls, kde každý biotop měl svoje specifické obyvatele, tady se objevují stále ti samí, až na pár výjimek. Bohužel se i prostředí sice mění a vypadá pěkně, ale mluvit o rozdílných biotopech rozhodně nemůžu. Možná právě proto hráči naráží na ty samé potvory, jelikož celý příběh se odehrává v rozsáhlém městě s doly a zámkem na jeho vrcholu. A mohu Vás ujistit, že to co tam čeká, rozhodně není zakletá princezna. I tak by ale tvůrcům ruce neupadly, kdyby alespoň do těch dolů dali jinde neviděná monstra.
Bohužel musím uznat, že hra je dost nevyvážená co se obtížnosti týká. Někteří bossové jsou totiž lehčí než jiní a náročnost je tak jako na horské dráze. Například vládce hradu, který je jednou z posledních výzev není ani zdaleka tak obtížný jako zmiňovaný Lightreaper. Co se průchodů týká, je nepřátel stále do počtu zhruba stejně i když se později objevují jako řadoví vojáci i potvory, které jste dřív sejmuli jako bosse, ale nemají tolik HP a ani neudílejí takový damage jako jejich silnější verze. Pokud byste s tím měli problém, můžete samozřejmě povolat hráče na pomoc. Souboje s bossy se pak sice ztíží, ale díky silnějším postavám hráčů se boj na život a na smrt občas změní ve strkanou na dětském hřišti. A pokud by snad nějaký pařan zrovna nebyl k mání, tak je ve většině případů možné nabrat některou z NPC postav, nejčastěji právě Pietu, která je první pořádným bossem.
Výhodou LotF je, že na povolání hráče nebo NPC nepotřebujete žádné platidlo, jako bylo například v Niohu. Prostě jen zadáte možnost v jakémkoliv respawn pointu a hra někoho časem hodí. Stejně tak se můžete dobrovolně k někomu přifařit vy a nebo mu ze života udělat peklo PVP soubojem. Slovy Baby Jagy, nečekán a nezván. Nejednou se mi takhle stalo, že kousek od respawnu jsem byl najednou součástí Crimson rituálu. Ze začátku mě to sice štvalo, ale při druhém a třetím průchodu hrou, jsem se na troufalce docela těšil a rychle jim pak ukázal, že jejich meče jsou ve srovnání s mojí magií dětské hračky.
Proč druhý a třetí průchod? Protože stejně jako tvůrci Elden Ringu je i tahle partička vývojářů banda zvrhlíků, která jinak dobrou hru nepřiměřeně natahuje. Pochopil bych ještě dva konce, kdy se budete rozhodovat, jestli budete dobří nebo zlí, ale tady jsou konce tři, přičemž ten poslední se týká právě zmíněné skryté hrozby. Možná si řeknete, že i ta tři zakončení ujdou, ale problém je se k tomu třetímu vůbec dostat. Pro jeho získání je totiž třeba splnit přes třicet specifických kroků v určitém pořadí a pokud něco pokazíte tak sbohem, jedete evil ending a třeba příště. Bez mučení přiznávám, že u těchto titulů využíván web Powerpyx, a jedu čistě podle návodu abych daných konců dosáhl, protože tolik času zase na hraní nemám a nechci hře věnovat více, než je zbytečně nutné. Už nyní mám podle statistik nahraných 135 hodin a mohl bych už před dobrými 10 hodinami zakončit třetí průchod a dát hře jednou provždy sbohem. Problém je, že pro platinku je potřeba sesbírat ve hře cca 999 předmětů od zbraní přes zbroj až po prsteny a další srandy, a do toho některé pouze za zmíněné Umbral scouring, které se těžce farmí a do toho mám mrtvé jedno NPC u kterého mi chybí koupit 3 prsteny což jsem neudělal hned při první hře. Ve výsledku bych řekl, že se přes 150 hodin hraní dostanu úplně lehce, ale je to grind jako prase. Upřímně nechápu, co vývojáře k těmto trofejím vedlo, ale hru to ve výsledku spíše už znechucuje. Možná proto je podle statistik minimum hráčů, kterých této mety dosáhlo.
Určitě bych hře vytkl i souboje. Když hrajete takto těžkou hru, musíte počítat s tím, že budete hodně umírat a budete stát v obklíčení nepřátel. To je v pořádku. jako problém ale vidím okamžiky, kdy do vás taková skupina řeže na zemi, kdy vás nenechá ani vstát respektive už to ani nestihnete. V podobném duchu jsou i střetnutí s moly nebo můrami, které lákají oběti světýlko podobné odhozeným itemům. Jaké je pak překvapení, když se místo meče na zemi objeví ve vzduchu obří hmyz, který Vás přenese do říše Umbral a začne Vás přežvykovat. Nezabije Vás, ale nechá vám health bar ve stavu, kdy si musíte životy doplním mlácením do nepřátel. Stačí ale jediná rána a je po vás. Nejednou se mi tak stalo, že zatímco mě můra žvýkala přisunul se jeden z mozkomorů a sotva mě pustila na zem, rovnou do mě praštil a už jsem se nezvedl. Chápu, že to má být obtížná hra, ale všechno má své meze a tyto situace, kdy nemáte vůbec šanci se bránit mi přišli zbytečné.
Co si matně pamatuji předchozí díl této série, musím říct, že Lords of the Fallen rozhodně ušli pořádný kus cesty a to jak z hlediska hratelnosti a rozšíření universa, tak i po straně technické. Přiblížili se tak původnímu záměru konkurovat Dark Souls, což už sice není úplně aktuální, ale právem si získají místo mezi souls like hrami i přes chvílemi slabší grafiku a zbytečné natahování při lovu za platinkou.
Recenzovaná verze: PS5
