9. září vyšel nový počin z jednoho z nejznámějších světů v dějinách lidstva – Warhammer 40K, zasazený, jak název napovídá, do jednačtyřicátého tisíciletí, přičemž Space Marine 2 konkrétně se odehrává přibližně 200 let po svém předchůdci, během čtvrté Tyranické války. Opět se vtělíte do těžké modré zbroje chlapíka s někomu možná známým jménem – Demetrian Titus. Ano, tentýž Titus, za kterého jste měli tu čest hrát třináct let starého předchůdce této novinky. Jak se do téhle situace dostal zkusím nastřelit níž, ale hlavní zápletku vyzrazovat nebudu.
Kampaň je dost přímočará, což je osvěžující po škále otevřených světů, které jsem poslední dobou procházel, poutavost příběhu byla schopná mě bez problémů udržet na „ještě jedu další“ daleko po večerce, abych pak ráno polomrtvý v práci mžoural, jak si do kávy hážu sáček od cukru místo jeho obsahu. V jednoduchosti je síla, neřeší se žádné zkušenosti, úrovně, talenty a složité, přemrštěné kombinace půlprocentních bonusů k poškození zblízka. Zároveň jsou si však některé mise až moc podobné, takže dojít z A do B, zmáčknout tlačítko a čekat, než uběhne trochu času, naběhnou dvě tři hordy, a pokračujeme dál. Nicméně jak jsem zmínil, tohle „vystřízlivění“ na mě přišlo až po splnění kampaně, protože protagonista i jeho kumpáni, jakož i okolní ansámbl jsou banda zajímavě napsaných a solidně nadabovaných borců a borek. Zážitky z jednotlivých misí jsou někdy nepopsatelně epické, některé sekvence nejde projít jinak než na jeden nádech.
A pak je mise najednou úspěšně u konce a vracíme se na základnu… Zde je vaši hlavní hybnou linkou výtah, kterým jezdíte s kumpány Chaironem a Gadrielem tam a zpátky (byť v misích se taky dost najezdíte, abyste si chvíli odfrkli) k šéfovi a od šéfa, u čehož se vás vyptávají na všechno možné, zejména je zajímají střípky z minulosti, které se jim z (vámi) pochopitelných důvodů zdráháte sdělit. Celkový herní čas kampaně vychází asi na deset hodin, což není žádná pálka, nicméně intenzivní akce a další herní módy, spolu s už známou Road Map obsahující další obsah, nejsou nic, co by fanoušky žánru mohlo odradit.
Pocitově mi bylo neustále připomínáno, jak obrovská je válka, které jsme jen titěrnou součástí. Od gigantických mega-struktur po horizont zastiňující hordy Tyranidů, do jejichž řad se svým nožem snažím udělat alespoň nepatrný zářez, všechno hraje do noty nicotnosti jedince a nepředstavitelné velikosti probíhajícího konfliktu. PvE kampaň má dvě větve – hlavní, kde hrajete právě za Tita, Gadriela a Chairona, a Operations, v nichž si můžete vybrat ze šesti tříd Ultramariňáků, stejně jako potom v PvP. Každá je něčím unikátní, má svoje zbraně, pasivní a aktivní schopnosti, s čímž se pojí jedinečný herní styl. Když jsem mluvil výš o tom min-maxingu, trochu jsem lhal, protože tyhle postavy můžete jednak dle libosti vyparádit, ale taky jim vybíráte různé bonusy a perky podle dosažené úrovně. Nicméně i tak je to systém hrozně jednoduchý a přehledný, takže si tu lež hned odpouštím. Tento systém příběhu je perfektně propojený, každá Operace působí tak, že má váhu, protože neděláte jen tak ledabyle nějakou věc, aby se nafoukl herní čas, ale vždycky nějak přímo souvisí s tím, co se děje v hlavní dějové lince. Díky mnoha proměnným si dovolím tvrdit, že ať sami, tak zejména s jedním až dvěma reálnými kumpány, strávíte v Operacích mnohem víc času. Umělá inteligence spolubojovníků ale taky není úplně tupá, když jsem lehnul, jejich prioritou bylo mě zvednout, a některé větší potvory mi nechávali na doražení, abych si obnovil část zbroje, navíc se nikde nezasekávali, v boji si vedli kolikrát lépe než já, a kromě jedné mise byli rozhodně cennými společníky.
Protože hra vyšla kromě PC na PS5 i Xbox Series X|S, je samozřejmostí plná podpora ovladače a tomu přizpůsobené I ovládání samotné. Ze začátku jsem si nějakou dobu zvykal, protože jsou tu pro mě relativně neznámé mechaniky, zejména vykrývání útoků a následné navazování chladnou zbraní nebo pistolkou, nicméně solidní úvodní naučná sekvence všechno postupně vysvětlí, byť jsem prvních pár misí ještě klopýtal. S ničím jiným jsem nezápasil, všechno jde pěkně přenastavit a přizpůsobit, pak jenom stačí se do hry ponořit a jde to samo. V souboji plynule přecházíte z kosení hromad tyranidích nohsledů k přestřelce na střední vzdálenost, pak lehce zase na blízko, jakmile vidíte, že je nepřítel připravený k popravě. Animací poprav nepřátel je přehršel a nestalo se mi, že by dokázaly omrzet.
Grafické zpracování je dechberoucí, od monstrózních staveb, po okolí či chodby, kterými si to během misí dupete. Design nepřátel je přesně takový, že vám dělá radost je zadupávat do země a trhat jim hlavy a končetiny, a hlavní i vedlejší postavy lehce rozeznatelné a zapamatovatelné, zejména proto, že jich není mnoho. Některé lokace jsou ale tak epické, že způsobují poklesy FPS, ale naprostou většinu hry v pohodě unesl i ten můj stařeček. Ultramariňáci jsou oproti nepřátelům správně těžkopádní a každý jejich krok je doprovázený typickým těžkým dupnutím, ale v boji zblízka jsou překvapivě mrštní, což však k mému skoro až šoku nepůsobilo ani trochu nepřirozeně.
Z horšího soudku bych zmínil zejména menší počet zbraní, většinou jsou to varianty Bolt Rifle, spolu s několika málo energetickými zbraněmi. Dost velká část boje, chcete-li, se může přesunout do osobního prostoru, a po této stránce jsou všechny varianty výzbroje uspokojivé a rozmanité, dobře se ovládají, byť jsou zase jenom čtyři. Slabší je taky PvP mód, kterého jsem si jako hlavně PvE milovník popravdě moc neužil, ale i tak mi arény přišly dost obyčejné, a v zájmu dynamického postupu boje tady zdaleka nepřežijete tolik, co v PvEčku. Nicméně jako plus musím zmínit, že všechny role jsou dobře hratelné a jde jenom o osobní preference a to, jak moc to chcete dostat do ruky.
Warhammer 40,000: Space Marine 2 zlepšuje všechno oproti svému předchůdci, vypadá skvěle, hraje se ještě lépe, a to jak na ovladači, tak na klávesnici s myší. Kampaň samotná je sice na necelých deset hodin, ale vynahrazuje to jednak podpora kompletního multiplayerové zážitku, což samozřejmě umocňuje intenzitu pocitů ze hry, a další herní módy, PvP (byť asi nejslabší čaj v kredenci) i PvE dokáží ve správné společnosti tento čas zdesetinásobit. To a příslib budoucího obsahu by měly každého fanouška žánru ubezpečit, že to nebude zbytečná koupě.
Za poskytnutí hry na recenzi děkujeme společnosti Playman
