Ačkoliv od vydání Elden Ring uplynul už nějaký čas a recenze jsou už dávno venku, řekli jsme si, že se na hru podíváme s odstupem, když skoro všechen hype už vychladl a my si můžeme hru užít bez tlaku a stresu z termínu. A aby to bylo aspoň něčím vyjímečné, řekli jsme si, že se na ní podíváme z obou stran, české i slovenské.
Pro začátek musím za sebe říct, že jsem milovník výzev, které nám FromSoftware už pár let předkládá. Když jsem ještě kdysi na PS3 zapnul poprvé Demon´s Souls a ozvaly se první chorály byl jsem u vytržení. Z následného umírání jsem už tak u vytržení nebyl, ale věděl jsem, že se dívám na nový herní žánr. Dnes po pár letech jsem rád, že se moje dojmy nejen potvrdily, ale zároveň si studio získalo uznání po celém světě. Rád se tak znovu k těmto skvostům vracím o čemž alespoň částečně svědčí dvě platinky z Bloodborne a remaku Demon´s Souls pro PS5. Přestože zde někdo může namítat, že se nejedná už o titul FromSoftware, ačkoliv jím původně byl. O to větší bylo moje očekávání ohledně Elden Ringu.
Co se týká příběhu, stejně jako v případě série Dark Souls nejde o titul, který by měl jasnou dějovou linku, resp. by byl vyprávěn ucelenou formou. Hlavní, co potřebujete vědět je, že zmizela vládkyně celé říše a její místo převzali čtyři lordi, které je z našeho pohledu potřeba klasicky zlikvidovat a zaujmout jejich místo jako svrchovaného vládce. A aby toho nebylo málo, konců může být hned několik. Toho si cením, jelikož mi Elden Ring časem umožní vyzkoušet několik povolání a s každým dosáhnout jiného konce. Co naopak moc neoceňuji jsou úkoly vedlejší. Těch není ve hře málo a některé se skládají z vícera kroků. Problém nastává ve chvíli, kdy nevládnete perfektní angličtinou, protože se může stát, že ztratíte tak nit a občas vlastně netušíte, co byste měli kde udělat. Protože něco jako journal, kde byste si případně mohli vše připomenout, tady neexistuje. Ano, můžeme namítnout, že to nebylo ani v předchozích hrách, ale tam se většinou jednalo o jednoduché vedlejší úkoly, a ne řetězové příběhy, které jsou podstatné pro výsledný konec celé hry. I v rámci Bloodborne nebo Sekira se výsledek hlavní příběhové linie odvíjel pouze od toho, co jste v jejím rámci udělali, a nikoliv podle toho, co jste jen tak mimochodem provedli někde bokem. Na druhou stranu je potřeba poznamenat, že žádný ze světů souls her nebyl doposud tak rozlehlý a takovým věcem nebyla příležitost.
A tady se konečně dostáváme ke hraní samotnému. Potěšilo mě vlastně i základní menu! Nic super načančaného, jednoduše klasická souls záležitost, která na mě dýchlo nostalgií, jíž umocnil úvod hry, ve kterém jsem se naučil základní ovládání. Jen abych se za pár momentů střetl s prvním monstrózním bossem a naprosto nepřekvapivě mu podlehl. A pak se zrodil v hlavním světe. V tomto bodě lehce odbočíme ke grafice, která nevypadá vůbec špatně a ať už v úvodním světě nebo hlavním mi prostě první okamžiky vyrazily dech. Těžko posoudit, jestli je hezčí než v případě remaku Demon´s Souls nebo ne, protože v rámci DS se pochybujeme většinou jen v uzavřených prostorách, zatímco v ER na nás čeká neuvěřitelně rozsáhlý svět.
A ten rozhodně nikoho nešetří. Hned za druhým ohníčkem, zde nazývaným milost, totiž na hráče čeká obří strážce na koni oděný kompletně do zlata s halapartnou delší než týden před výplatou. Když jsem ho viděl poprvé, tak mi spadla čelist, jak detailně zpracovaní řádoví nepřátelé ve hře jsou a po prvním zásahu, kdy voják dostal jméno a bossovu lištu zdraví, mi rovnou odpadla. Nemohl jsem uvěřit, že tak nabušený protivník na mě čeká hned v úvodu, kdy vlastním pouze základní kouzlo a můj pytlík s výbavou zeje prázdnotou. Naštěstí se dal tento (dnes už mohu říct mini) boss obejít, čti přežít, a začít poznávat svět.
Ten je jedním slovem enormní. Údajně nemá překonat rozsáhlost Assassin´s Creed Oddysey, ale myslím, že moc nechybí. Na rozdíl od Assassina je navíc napěchovaný překvápky, která si přímo říkají o odhalení. Uvedu jen pár příkladů. Pokud se například od druhé milosti vydáte napravo, narazíte na bažiny, ve kterých kromě netopýrů najdete i obří vatru s lidmi okolo. Když se přiblížíte, snese se z nebe obří drak, který ohniště i s vesničany rozmetá na prach a epická bitva může začít. Sám jsem na něj narazil až v pozdější části hry, protože jsem se věnoval spíše hlavnímu příběhu, resp. jsem šel po cestě jím vytyčené. Jako zkušenému kouzelníkovi mi tak nedělal větší problém, což se nedá říct o jeho mocnějších a řekl bych, že i větších bratrech. Draci navíc neplní pouze úlohu bossů, z jejich srdcí můžete získat ohnivá kouzla, čili o důvod více, proč je tyhle bestie vyhledávat a jednou provždy vyhladit.
Jindy jsem při cestování zase narazil na dungeon, který má vchod ve skále a následně se přeroste v katakomby plné impů a kostlivců. V takových chvílích jsem měl pocit, že hraji zase Dark Souls a jen jsem čekal, kdy vystoupí z mlhy sám Lord Nito. Místo pána nemrtvých však v katakombách číhají jiní bossové, jejichž porážkou se dají získat zajímavé zbraně, vylepšení či kouzla. Tím ovšem objevování nekončí, protože komu nestačí povrch nebo dungeony, může se vydat do opravdového podzemí.
To jsem se jednou takhle projížděl lesem a narazil na studni, ve které byl výtah do podzemí, jež bylo tak hluboko, že mělo i vlastní hvězdné nebe. Hned u vchodu jsem byl ostrahou vypráskán zpět na povrch, kde mě pro změnu vcelku nehezky uvítal kříženec medvěda a (asi) obra, jinak si nedovedu jeho velikost vysvětlit. Mimochodem celou dobu mluvím pouze o úvodním regionu, kterému vládne hnusný Godric roubovaný, jemuž to jméno opravdu sedí. Regionů je zde daleko více a upřímně přiznávám, že v době psaní tohoto textu jsem prošel asi čtyři z nich, včetně podzemí, a jsem zhruba za půlkou hry. Narazil jsem tak na nemrtvé vojáky, obří hmyz, křížence tyranosaura a psa nebo krkavce ze kterých by zešílel i E. A. Poe.
Svět je tedy opravdu rozsáhlý a napěchovaný obsahem. Aby bylo lehčí se v něm orientovat a hlavně přesouvat, nechali nám autoři několik berliček. První z nich je kříženec koně a kamzíka, kterého dostaneme od jedné NPC, nápadně připomínající slepou pomocnici z Demon´s Souls. Pomocí koníka jsem pak mohl uhánět po mapě jako vítr, skákat na některé vyvýšeniny, bojovat s nepřáteli ze sedla nebo utéct triumfálně z boje. Druhou pomocí jsou samotné milosti, kterých je po mapě opravdu milosrdně mnoho a dá se mezi nimi rychle přesouvat. Jedinou nevýhodou je, že se musí nedříve objevit, protože na mapě nejsou automaticky vyznačené. Několikrát jsem tak projel třeba okolo jedné, která byla umístěna na louce, ale neviděl jsem ji z hlavní cesty díky dobře umístěnému křoví.
Milosti mají navíc ještě jednu schopnost, že pomocí zlaté duhy ukazují směr, kterým se nachází hlavní dějová linka, což se zobrazuje i na otevřené mapě pomocí šipek, které od nich vedou. Škoda, že se to nedá použít i pro vedlejší úkoly. Pomocí těchto šipek jsem tak postupně došel k obřímu hradu, který je napěchovaný nepřáteli a jemuž svýma mnoha rukami vládne zlosyn Godric. Welcome to hell. Co se soubojů týká, vše zůstává při starém snad jen s tím rozdílem, že tentokrát oproti Bloodborne lze použít kotouly i štíty. Ne, že by mi to jako čaroději nějak pomohlo. Co ovšem přibylo jsou takzvané Ashes, které buď vylepšují zbraně nebo mohou být povolány ve formě pomocníků jako je třeba smečka vlků či bojovník s kopím.
Jako milovník kouzel tuto možnost velebím, protože mi jako čaroději dává umožňuje projít hru sám bez pomoci ostatních hráčů. Přijdu do bitvy, vyčaruji pomocníčka ať agruje bosse, zatímco ho z dálky krájím na kousky, dokud ke mně nepřiskočí přes půlku arény a nemilosrdně mě nesejme jedinou ranou. Samozřejmě jsou ve hře i bossové, kteří jsou mocnými mágy, které naopak moc nezraňuji a cizí pomoc potřebuji, pokud nechci nesmyslně expit abych je následně umlátil pouze počtem svých levelů. Ve hře samozřejmě zůstávají i pomocná NPC, která můžete před bojem povolat, protože někdy jsou i ti vyčarovaní pomocníčci málo.
NPC se vyskytují po celé mapě a některá z nich, ač nenápadná, jsou velmi důležitá. Úplnou náhodou jsem si takhle opuštěnou dívku z jedné ruiny před Godrickovým hradem vypiplal až v NPC pro vylepšení pomocníčků. Pokud bych ji minul nebo omylem zabil, vylepšil bych si akorát tak kulový a budou mi postupem hry úplně k ničemu. Jasně, že v předchozích hrách to bylo stejné, ale zrovna tady bych orodoval za vyznačení NPC na mapě formou aspoň otazníčku. Ono sice bádání je hezké, ale všeho s mírou.
Je čas se pomalu podívat na multiplayer, za který bych vývojářům upřímně usekal ruce. Pokud by vás už nebavilo běhat po mapě samotné nebo snad potřebujete pomoci s bossem, máte možnost povolat jiné hráče, avšak reálný význam této pomoci by se dal brát jako lehká provokace od vývojářů. Uvedu na příkladech.
Domluvili jsme se s kamarádem, že mu pomohu proklestit cestu ke Godricovi a ideálně helpnout i v souboji s ním. Mimochodem Godric až nápadně připomíná soudce z Lords of the Fallen, ale to jen tak bokem. Abych však mohl do kamarádova světa vůbec jít, musel jsem vyplnit námi domluvené heslo a on poté napsal na zem známě vypadající vzkaz. Ten se mi však stále nezjevil. Musel jsem tedy použit ještě jeden item z inventáře a až poté se vzkazy začaly objevovat. Uf. To ovšem není vše. Když jsem se u kámoše ve světě objevil s hrůzou jsem zjistil, že místo svých 8 lahviček rozdělených na šest pro manu a dvě na oživení nemám ani polovinu (Pokud si dobře pamatuji byla to jedna na manu a dvě na oživení), WTF? Proč proboha? Nevidím k tomu absolutně důvod. Tak buď jdu s plnou výbavou a zamáčknu nehodného bosse jako hmyz se vším všudy nebo nic ne? Samozřejmě na vlastnostech mojí postavy se nic nezměnilo a mohl jsem i tak řádně pomoci, ale bylo to nepříjemné překvapení.
Při průchodem hradu jsme navíc zjistili, že sice dokážeme aktivovat nově objevené milosti, ale nic nám nepřidávají. Ve výsledku si tedy musíme vystačit s lahvičkami, co máme, nebo máme smůlu. Opět se musím zeptat, proč? Celý multiplayer na mě tak působil dojmem, že jeho mechaniky vzaly ze starých titulů a naroubovaly na otevřený svět. Jenže tady to zkrátka nefunguje. Hraní s přáteli tak považujeme za uzavřenou kapitolu, protože kromě pomoci s bossy nebo případném přeběhnutí od jedné milosti k druhé je hra bohužel nepoužitelná. Přitom by úplně stačilo mít možnost u každé milosti doplnit zásoby i kdyby byly osekané. Mohli bychom pak s kamarády projít v klidu celou hru. Večer zapnout PS5 a sluchátka, poklábosit co nového, a přitom projít nějaký ten dungeon, přejít k dalšímu, cestou posekat několik zombií, skolit obra nebo dokonce společně zahubit draka.
Na druhou stranu, pokud toužíte pouze pomoci s bossy, multiplayer funguje dle očekávání. Použijete item, zobrazí se nápisy a můžete vyvolat jiného hráče. Přeji nicméně hodně štěstí, protože o spoluhráče zvlášť u bossů je velký zájem a může se vám lehce stát, že než žádost odkliknete, už dotčeného avatara vyvolává někdo jiný. Párkrát se mi však povedlo v noci povolat hned dva pomocníky najednou. Kolik je maximální počet bohužel nevím. Kromě vyvolávání pomocníků se samozřejmě stále můžete vetřít do cizího světa jako rudý přízrak a zkusit atentát na nebohého hráče. Přibyly i další možnosti invaze a povolávání, ale upřímně jsem jejich popis úplně nepochopil a ani mě nelákalo je zkusit.
Co bych snad ještě autorům vytknul je z pohledu čaroděje samotné kouzlení. Když něco vykouzlím, tak mi to logicky ubere manu, ale proč proboha při čarování přicházím i o staminu a jsem omezen spíše jejím nedostatkem, než nedostatkem many? Doplňuje se sice extrémně rychle, ale taky extrémně rychle ubývá, což v krizových soubojích může být rozhodující. To se jako můj kouzelník unaví mávnutím hole? To je asi jako kdyby Ron Weasley při Wingardium Leviosa jen švihnul a už nemávnul. WTF? Na druhou stranu se zrychlilo sesílání kouzel, takže se dají řádoví nepřátelé udolat rychleji. Za to zase díky.
Než se dostanu k finálnímu shrnutí musím si postesknout ještě nad jednou věcí a tou je nepřiměřenost obtížnosti. Možná si budete říkat, co je to za blbost, je to souls hra, ta má být těžká. Ano, souhlasím. Na druhou stranu jsem byl schopen zabít dva hlavní příběhové bosse, prvního sám a druhého s pomocí. O dalších mini bossech ani nemluvím. Vše v rámci prvních dvou regionů. Nyní se mám vydat za bossem do třetího regionu, ale ten obývají potvory, které mě jednou kousnou a zahynu, přičemž já do nich musím vysázet pět lepších kouzel, abych je skolil. Takže mi nezbývá nic jiného než expit, expit, expit, abych buď vytunil už tak vysokou inteligenci nebo si zvýšil zdraví. Tvůrci tak asi chtěli donutit hráče, aby prošmejdili všechny regiony a odhalili jejich skrytá tajemství, přičemž se dostanou ke kýženým levelům, ale na druhou stranu mi to přijde zbytečně omezující.
Čas na finální verdikt. Vývojáři z FromSoftware vzali roky zkušeností, zužitkovali je a přišli s několika novými nápady nebo vylepšeními. Výsledkem je obří svět nabízející nekonečně výzev, ať už zjevných nebo skrytých, který vás dokáže zabavit na desítky nebo spíše stovky hodin a bezpochyby se zapíše do historie nejen souls žánru. Pro některé se jedná o videoherní klenot a stejně tak i pro mě. Zatímco někteří ostatní ho vidí jako bezchybný diamant, já pár kazů přeci jen našel, přičemž tím největším je nevyužití plného potenciálu multiplayeru v tak otevřeném a úžasném světě.
Je veľmi zložité písať recenziu s takto veľkým odstupom od vydania samotnej hry ale chcem aby ste pochopili, že recenzia podobného titulu vyžaduje čas a hlavne som nechcel ponechať nič náhode. Skvost menom Elden Ring si zaslúži svoj čas a náležitú starostlivosť.
Začiatkom vám chcem povedať, že nie som žiadny profesionálny hráč hier podobného žánru – soulsoviek ak chcete a že môj herný skill je pravdepodobne na úrovni každého priemerného víkendového gamera. No aj napriek tomuto faktu som si našiel záľubu vo svete hier z dielne From Software. Je to vôbec možné? Môže bežný hráč hrať tento tip hier a užiť si ich bez nejakých zásadnejších infarktových stavov? Verím tomu, že áno. Poďme si spoločne spraviť rekapituláciu mojich 70 hodín v tejto hre, ktoré od prvého momentu tvorili moje najkrajšie chvíle, ktoré som kedy strávil pri konzole.
Elden Ring po zapnutí pôsobí na matadorov žánru veľmi povedome, mnohí by si mohli povedať, že sa jedná o nejaké hybridné pokračovanie série Dark Souls, ktorej sa úprimne hra podobá asi najviac. Prvý dojem neklame. Hra si skutočne beriem všetko to najlepšie zo všetkých From Software hier a mnohokrát narazíte dokonca na rovnakých nepriateľov, sem tam nejaký asset alebo item, ktorý vám bude viac ako povedomí. Verte mi, že toto skutočne nie je dôvod znepokojovať sa a odsudzovať vývojárov za to, že si požičali materiály z vlastných hier navyše, ak ich používajú tak perfektne a nenásilne. Skutočne sa nejedná o recykláciu materiálov, ako v prípade hier od spoločnosti Ubisoft – áno dovolím si priamo menovať.
Po krátkej úvodnej lokácií sa pred vami otvoria dvere, ktoré vám naservírujú skutočný herný zážitok, ktorý tu roky nebol, nie že by prekvapoval svojou veľkosťou, krásou alebo revolučnými hernými technikami. Ohromí vás proste svojou uvoľnenosťou a akousi nenútenosťou, ktorú som v hre od samotného začiatku cítil. Proste sa pred vami otvorí brána sveta, ktorý žije svojim vlastným životom a vy do neho vstupujete, ako jeden z mnohých faktorov, ktorý tento svet ovplyvňuje.
Nečakajte tak žiadne otázniky, výkričníky a ďalšie množstvo značiek, ktoré vás cielene navádzajú na nejaké miesto aby ste tam vykonali už po stý krát tú samú akciu. Otvorí sa pred vami svet, kde je vlastne všetko na vás. Mnohé hodiny som strávil len tým, že som bol zvedavý čo ma čaká za rohom a k obdivu samotnej hry – vždy ma tam niečo čakalo. Nechápem, ako presne sa toto autorom z From Software podarilo ale vytvorili skutočne uveriteľný otvorený svet, ktorý je do najmenšieho detailu premyslený a prepojený. Ostatne tieto kvality tu boli už v minulosti, všetko bol vlastne jeden veľký prepojený labyrint, ktorý fungoval absolútne brilantne. Elden Ring túto myšlienku však posúva omnoho ďalej a podobnú filozofiu aplikuje na open world ako taký. Trúfam si tvrdiť, že ak po Elden Ringu pustíte iný, komerčnejší open world, budete cítiť strašnú frustráciu.
Svet, ktorý sa vám otvára sa nazýva Lands Between alebo ak chcete proste Medzizemie. Z počiatku ma ničím neprekvapil, prvá lokácia je krásna ale dajme tomu, že nie je ničím zásadne výnimočná. Každopádne tým nekončíme. Svet obsahuje množstvo biómov, ktoré sa od seba líšia veľmi zásadne a vzhľadom na to, že by som nerád prezrádzal nechcem vám k tomuto povedať viac. To čo by ste si mali z tohto odstavca vziať je asi nasledujúca myšlienka. Máte radi Pána Prsteňov? Ak ste si odpovedali áno tak povedzme, že Lands Between je určitá obdoba Stredozeme, je to proste neuveriteľná plocha s príbehom, ktorý vás po hlbšom preskúmaní chytí za srdce. No a keď už sme u toho príbehu...
Je vám tento začiatok nejak povedomí? Áno začína to podobne ako slávnejšia predloha Lords of the Ring. Taktiež tu máme prsteň, ale ten sa roztrieštil a úlomky prsteňa si medzi sebou rozdelili lordi medzizemia, no a vy ste ten, kto má tie úlomky dať všetky dohromady, obnoviť prsteň moci a obnoviť rovnováhu vo svete. Jednoduché, ako facka nie? Takto podobne sú vlastne napísané všetky príbehy z dielne From Software. Poznáte základnú premisu a proste ju nasledujete, počas hrania sa dozvedáte útržkovité informácie, ktoré tento príbeh rozvetvujú a vysvetľujú jeho kontext.
Elden Ring sa vo svojej podstate moc od predchodcov nelíši. V tomto ohľade by som možno pristúpil k drobnej negativite z mojej strany ale možno šlo len o nepochopenie úlohy R.R. Martina na tomto projekte. Od začiatku PR kampane všade svietilo meno George Raymond Richard Martin – pre ľudí, ktorí pravdepodobne žili posledných X rokov mimo planétu zem, to je ten pán, ktorý ma na svedomí Hru o tróny. Osobne sa tým nejak upravili moje očakávania a čakal som po stránke príbehu viac textu, no a proste viac RPG v štýle Zaklínača. Nestalo sa tak. Hra stavia na rovnakej výstavbe príbehu, ako v minulosti, preto úloha R.R. Martina na tomto projekte je pre mňa stále trochu záhada. Dá sa predpokladať, že šlo asi hlavne o nejaké konzultácie a hlavne PR. To však hre neuberá na jej kvalite ale pre mnohých by tento fakt mohol znamenať jemné sklamanie a nepochopenie reklamnej rétoriky.
Mimo váš hlavný cieľ stretnete počas vašich dobrodružstiev množstvo hlavných aj vedľajších postáv. Aby ste ale pochopili ich zámer musíte osoby mnohokrát stretnúť viackrát, dôkladne čítať slová, ktoré vám postava rozpráva a mnohokrát by som vám odporučil aj nejaký gamebook, do ktorého si budete aktívne písať poznámky. Prvých 20 hodín som si z tohto poznatku robil srandu ale časom som zistil, že prostá značka na mape (áno značky na mape si dávate sami, podľa vašich potrieb) jednoducho nestačí. Osoby vám dávajú veľké množstvo informácií, niekam vás posielajú, niečo od vás potrebujú a to je ten problém. Hra, ako taká nedisponuje niečím, ako je kniha úloh, kde sa vám všetko automaticky zaznamenáva a vy len jednoducho čítate priamo odtiaľ prípadne vás zvolenie danej úlohy navedie priamo k cieľu. Zabudnite! Toto je FromSoftware, takže čo si nepoznačíte sami tak proste akoby neexistovalo. Skutočne každému, kto to myslí s hrou Elden Ring vážne vrele odporúčam aby si pripravil nejaký gamebook alebo proste notes a značil si aspoň základné fakty. Nebojte sa, nejde o Zaklínača alebo TES, kde konverzáciou strávite polovicu hracej doby. Skutočne ide o čistokrvnú Soulslike diskusiu, ktorá zaberie maximálne dve až tri vety. So základnou angličtinou veľmi jasne pochopíte, čo je hlavná správa, ktorú vám postava odovzdáva a už je len na vás, ako si túto informáciu uchováte.
Áno aj nie. Elden Ring je podľa môjho názoru omnoho viac. Matadorom ponúka skvelú hrateľnosť s výborným a spravodlivým súbojovým systémom, ktorý keď ovládnete, tak žiadny nepriateľ pre vás nebude predstavovať zásadnejšiu výzvu, to všetko ale už poznáme z minulosti. Čo je teda nové?
Otvorený svet, skákanie, možnosť jazdy na koni (neviem, proste je to nejaký baran, ktorý sa hýbe ako kôň ale čo to popravde je, to vám sám nepoviem), po úspešnom bloku ste schopný okamžite nasadiť silný útok, mapu a takzvané Ashes of War. To je vlastne úplne všetko, zároveň týchto šesť vecí z Elden Ring robí hru, ktorá je na míle vzdialená od svojich predchodcov.
Pokúsim sa vysvetliť prečo aj keď to bude pomerne komplikované. Začnem asi otvoreným svetom, už na začiatku som sa snažil vysvetliť o akom neuveriteľnom svete sa vlastne bavíme. Tento pocit je proste textovo neprenosný, takže mi proste budete musieť veriť. Jeden kolega z inej redakcie napísal, že videl veci, ktorým by ste ani neverili. Musím súhlasiť. Tým by som asi ukončil téma otvoreného sveta, je to skutočne niečo čo je vymyslené do najmenšieho detailu a je to niečo, čo vás pohltí a proste nepustí. V jemnom závese na otvorený svet musím okamžite nadviazať na novú schopnosť, ktorú vám hra hneď od samotného začiatku ponúkne ako novinku. Nebavím sa samozrejme o ničom inom, ako o skákaní. Tento element bol v sérií souls hier vždy pomerne divný, ak to mám povedať veľmi politicky. Popíšem to asi jazykom souls hier – try rolling, but hole. Takže asi chápete.
Skákanie v Elden Ringu je plne zakomponované do pohybu vašej osoby, takže proste stlačením konkrétneho tlačidla vyskočíte. Easy. Nie je potreba žiadne try rolling, až sa osobne divím, že s tým autori prišli až teraz aj keď chápem, že rozhodnutie nezakomponovať skok v minulosti patrilo do rozhodnutia spojeného so samotným level dizajnom. Hra vám pridaním tejto jednoduchej schopnosti otvára nové možnosti prieskumu ale aj boja. Dokonca hra samotná počíta s tým, že budete hrať týmto spôsobom a budete používať takzvaný Jump Attack, ktorý je akoby treťou variantou útoku a je klasifikovaná, ako tá, ktorá najviac narušuje poise protivníka (pre znalcov Sekira, jedná sa o ukazovateľ toho, kedy protivník stratí rovnováhu a bude ho možné zasiahnuť kritickým útokom. Takže pridanie skoku je pre mňa veľmi zásadná a vítaná zmena, ktorá pridáva do hry svieži element. Ďalším novým elementom je Torrent – počkať počkať, nemyslím ten kde sťahujete prasačinky, myslím vášho tátoša, ktorý vám mnohokrát zachráni život a spríjemní cestovanie po neuveriteľne veľkom svete Medzizemia. Torrent sa dá využiť aj ako veľmi účinná zbraň, nakoľko z jeho hrbu môžete stále šľahať mečom na obe strany alebo poprípade použiť silný útok. Aby toho nebolo málo tak samotný Torrent disponuje dvojitým výskokom takže hrá rolu aj pri prieskumnej časti hry a pomôže vám dostať sa na miesta, na ktoré by ste sa bez jeho pomoci samozrejme nikdy nedostali.
Vyššie som nenápadne zmienil mapu, ktorá je taktiež absolútnou novinkou žánru. Niečo málo som vám už naznačil v texte vyššie ale poďme si to teraz pre istotou zrekapitulovať. Mapu nemáte k dispozícií od samotného začiatku, teda máte ale nie jej jednotlivé fragmenty, takže na samotnom začiatku vidíte vlastne len hnedú šmuhu so zlatým kompasom. Mapu odhaľujete postupne a zbierate jej fragmenty. Nenechajte sa však oklamať – mapa je väčšia, ako si nazačiatku skutočne myslíte a to mi verte. Mapa taktiež funguje ako miesto, kde sa môžete teleportovať k akémukoľvek už objavenému Side of Grace (áno je to ekvivalent Bonfire, kde môžete toho robiť omnoho viac, ako v minulosti) a samozrejme je možné na mapu umiestniť vlastné značky. Waipoint je dokonca vidieť aj v samotnej hre a to na obrovskú vzdialenosť, takže ako navigačná pomôcka je to super.
To najdôležitejšie si však nechávam na koniec a to sú takzvané Ashes of War. Nechcem tvrdiť, že sa jedná o vyloženie niečo čo tu ešte v sérií nebolo ale minimálne v štýle pojatia, ide od autorov o zásadnú zmenu. Ashes of War sú vlastne schopnosti, ktoré si môžete aplikovať na vaše zbrane a štíty. V minulosti boli podobné veci spojené priamo s konkrétnou zbraňou, toto samozrejme v hre nájdete aj naďalej ale ešte máte možnosť na zbraň aplikovať konkrétny Ash of War a tým si určiť, ako presne bude váš herný a samozrejme bojový štýl vypzerať. Musím sa ale priznať, že som túto možnosť príliš nevyužíval, som trošku konzerva a keď si na niečo v hre zvyknem, teda na niečo čo mi vyhovuje, už to moc nemením. Verím však tomu, že veľká časť hráčov sa s týmto vyhrajú do sýtosti.
Čo ešte dodať k tomuto skvostu, mohol by som písať ešte hodiny ale za prvé, sa mi nechce vám čokoľvek zásadne spoilerovať a v zásade by to nemalo ani zmysel. Ak patríte medzi nie až tak skúsených hráčov – nebojte sa. Hra disponuje multiplayerom a skvelou komunitou hráčov, čo vás nenechajú trpieť dlho. Minimálne budú trpieť s vami. Vždy keď som sa v niektorej lokácií zasekol, stačilo použiť jeden predmet, ktorého máte po celú hru dostatok, dokonca si ho môžete sami vyrobiť. Čo tým chcem hlavne povedať, ak sa bojíte, že hra bude na vás príliš komplikovaná nezazlievam vám to. Ona je vo svojej podstate veľmi komplikovaná a vstúpiť do tohto sveta nie je úplne jednoduché. Keď sa tak ale stane, venujte pozornosť dôkladnému študovaniu tutoriálu – áno v Elden Ringu je asi najlepší tutoriál, aký podobné hry kedy mali. Venujte pozornosť študovaniu jednotlivých itemov, ktoré v hre získate – je ich fakt mnoho a množstvo ľudí sa proste zľakne. Nenechajte sa odradiť a poďte do toho so mnou – keď som po prvý krát vstúpil do sveta souls hier, bol som na tom skutočne zle, vôbec som nechápal skoro ničomu čo sa okolo mňa dialo. Dnes môžem s čistým svedomím potvrdiť, že souls séria patrí medzi moje najobľúbenejšie a Elden Ring je absolútny strop tohto žánru a zároveň aj mojou najobľúbenejšou hrou.
